Inspirovali mě skřeti z křemene, vzpomíná autor koláží Tomáš Milich, který vystavuje v Hudebním bazaru

Přestože jste na vozíčku, nejste žádný troškař. Nestačí vám uspořádat výstavu, ale k tomu vydáte i knihu a na křest si pozvete echt veterány z The Morning Star nebo LSD Group. Jak se vám je podařilo vůbec takto svolat?

V první řadě šlo o osoby poněkud postarší až sklerózní. A tak jsem to musel vzít z opačné strany. Začal jsem vymýšlet kamarádská setkání „přeživších“, a to jednou za měsíc. Zpočátku v Radegastovně na Masarykáči a posléze v klubu Hudební bazar v Ostravě – Přívoze. Poprvé přišlo asi pět lidí, a to spíše ze zvědavosti. Jaké bylo překvapení, když na třetí posezení přišlo asi třicet muzikantů a jejich přátel – vrstevníků. K velkému překvapení jsme nad mnohými vzácnými historickými a dobovými fotkami z let 1966 až 1979 zjistili, že jsme se znali a často i kamarádili.

Takže jste začali při tom znovunabytém přátelství hodně zvesela…

Ano, ta veselost je pak neopustila ani na dalších setkáních. Vybavili mě spoustou dobových článků a plakátů a navrch spoustou historek, takže jsem nakonec získal trochu smutný pocit, že se jaksi pozapomnělo na ty beatové začátky během zlaté éry bigbeatu v tehdejším Československu.

Ze setkání pamětníků v Radegastovně. (Foto: archiv)

Ostravská rocková scéna byla nebývale pestrá, což dokazuje i vaše výstava nebo kniha, ale jaká byla možnost se v dané době realizovat jako výtvarník?

Třeba formou plakátů. Mnozí to ani netuší, ale před rokem 1968 se občas objevovaly plakáty na plotech, budovách, ve vývěskách, v restauracích a hlavně před halou Tatran, kde se konala občas dosti překvapivá bigbíťácká klání – ať už beatové festivaly, nebo koncerty slavných pražských skupin. Ty občas přizvaly některou z těch ostravských. Všechny byly vyvedené v křiklavých hippie barvách. Pod vlivem filmu Žlutá ponorka jsem začal v té době tvořit koláže, čemuž padly za oběť mnohé západní hudební časopisy i knihy o Beatles.

Koláž Tomáše Milicha

Můžete být poněkud konkrétnější, jak jste se dostal vlastně ke kolážím, které jsou pro vaší tvorbu charakteristické?

K těm jsem se dopracoval doslova historickým vývojem. V letech 1969 až 1972 jsem navštěvoval LŠU u ostravské radnice. Tam mi došlo, že štětec není pro mě to pravé, a začal jsem se zaměřovat na grafické techniky, zvláště na linoryty. Vše skončilo školních prací, které jsem uschoval v šupleti a tvoření pověsil na hřebík. Jenže přišel druhý dech. V roce 1980 jsem během pobytu v lázních ve Velkých Losinách potkal malířku Kateřinu Ježkovou, které jsem ukázal svoji tvorbu z „lidušky“, a ta mě postavila do latě s dotazem, proč netvořím dále. Ukázala část mých linorytů svému bývalému profesoru Cyrilu Boudovi a ten učinil totéž. No jo, jenže nikdo mi nenapověděl, co tvořit dále.

Takže jste se vydal po vlastní ose?

Na jedné z procházek ve Velkých Losinách jsem v zahradě místního zámku nalezl mezi křovisky a travinami zarostlé podivné tajemné skřety z kamene. Údajně vyjadřovali lidské vlastnosti. Na pozadí historie místních inkvizičních procesů působili až zlověstně. Tomuto volání múz nešlo odolat. Vytvořil jsem cyklus velkoformátových linorytů, na kterých byli zpodobněni tzv. psouni – napůl psi, napůl lidé, vybavení různými vlastnostmi podobnými „lidské komedii“.

Koláž Tomáše Milicha

Ke kolážím vám údajně dopomohl i známý herec Miroslav Horníček, jak to bylo?

Když jsem byl naložen ve vaně léčebné sirné koupele, ze které mi čouhala jen hlava, všiml jsem si, že k mému úžasu a radosti na mě kouká z vedlejší vany hlava mistra Horníčka. Otázal se mě zdvořile, zda máčím také všechny své údy. Pravil jsem, že rovněž. Informoval mne, že je na léčení s „brežněvem“ na zádech. Tak říkal s oblibou svému postižení páteře, zvanému odborně „bechtěrev“. Na lavičkách lázeňského parku mě informoval, že se ve volném čase věnuje rovněž kolážím, a tím mě měl na lopatě. Rád na něj vzpomínám, byl to úžasný člověk. S linoryty jsem skončil a plný nových podnětů jsem se vrhnul na koláže ve formě poetismu a obrazové básně.

V čem podle vás spočívá kouzlo techniky koláže?

Máme u nás v česku v koláži velikou tradici už v naší předválečné tvorbě a zároveň je to výrazný vyjadřovací jazyk surrealistů už od dob zakladatele Andrého Bretona.  A i méně zručný tvůrce se může takto umělecky vyřádit.

Z výstavy v Hudebním bazaru.

Teď jste uspořádal v Hudebním bazaru výstavu a také Oldfest. Dá se očekávat i jeho pokračování?

Tento festival ukázal pár lidí, tzv. srdcařů, kteří se osvědčili. Největší oporou při tvorbě Oldfestu byli například Miloš Radimec, basák ze skupiny Hastr, ale také Miloš Kardoš, spolutvůrce, Jiří Bořuta, bubeník z kapel RUR a Speciál, a celé osazenstvo z vedení Hudebního bazaru, které neskrývalo nadšení z naší akce apod. Proto nevylučuji, že něco opět propukne. Tady bych ale byl už spíše jen poradcem a pomocníkem.