Hudebně se podbízet? Máme na to schopnosti, ale ne žaludek, říká Stanislav Ferko z Butterfly Kiss

Než se budeme věnovat přítomnosti, vraťme se úplně na začátek. Kapela Butterfly Kiss totiž vznikla za ne zrovna obvyklých okolností. Můžeš prozradit více?

Standa: Je to složité jako scénář pro uruguayskou telenovelu, ale ve zkratce takhle. V letech 2004 až 2010 jsme v Havířově s kolektivem Divadla Sputnik a dalšími přáteli realizovali dva rockové amatérské muzikály: Proroctví a Srdce. U obou jsem napsal scénář a hudbu včetně libreta. Muzikál Srdce měl derniéru v roce 2010 a téhož roku jsem uvažoval, že založím kapelu. Brácha Martin, jenž pro obě představení vytvořil videoprojekce, hrál na bicí ve skupině Afterdark, takže volba byla jasná. Také jsem měl připravené skladby s growlem, proto jsem roli zpěváka nabídl Honzovi Likavčanovi (člen Divadla Sputnik – pozn. autora). Jako zpěvačka mne pro Butterfly Kiss nejvíce zaujala Paja Kajzarová (představitelka Sáby v muzikálu Srdce – pozn. autora), kterou jsem poznal na konkurzu do Srdce a která, aby vůbec do naší kapely šla, chtěla nejprve ode mě poslat hudební nápady. Sranda je, že se jí líbila písnička, kterou jsme dosud neudělali, a nevím, jestli uděláme. (smích)

Jaká je aktuální situace v kapele Butterfly Kiss? Zatím poslední nahrávku Inside a Good Atmosfear jste vydali loni… Co nového se od té doby u vás událo?   

Standa: Aktuálně se pomalu vracíme do předešlých kolejí poté, co se nám loni na podzim narodil syn Michael. Chtěli jsme mít aspoň rok pauzu, mezitím se věnovat mému staršímu synovi Richardovi ve hře na bicích, teď i na kytaru, klavír a zpěvu, a samozřejmě skládat další písně. Jenže obdrželi jsme nečekaně pozvánku na květnový univerzitní festival Juwenalia ve Varšavě a to se neodmítá, skočili jsme oprášit songy do zkušebny a valili jsme do Polska. Kuba Moj (současný baskytarista kapely – pozn. autora) ale v naší pauze nezahálel, hraje v  Postcards From Arkham, a tak má o kvalitní zábavu dlouhodobě postaráno.

To jistě není vše…

Standa: Připravujeme se na koncerty v Brně s Tezaurou (26. října), 2. listopadu hrajeme na obnoveném Srdcefestu v Havířově a 23. listopadu v Hudebním bazaru v Ostravě. Další koncerty se řeší. Co se týká tvorby, tak máme v šupleti naskládáno a budeme cvičit. Začali jsme spolupracovat s Romanem Rossim z firmy Nemoros, se kterým teď řešíme naše katastrofální PR, a to i kvůli tomu, že 5. a 6. října zalezeme do studia Mouseville za Michalem Ruckým a natočíme nový singl s názvem In My Eyes. A jsme plni očekávání. Brácha na tuto píseň natočí klip, neboť dělá výborné klipy pro další kapely jako Malignant Tumour, The Switch a Dark Gamballe. A během října a listopadu chceme singl vydat oficiálně. Ten bude zároveň předjímat naše nové album, na které se vrhneme co nejdřív.

Co se týká písně Miami Eyes ze zmíněného alba, tak ta má nepřeslechnutelný orientální úvod. Byl to záměr? Nelákalo vás, že byste tento song ještě více ponořili do orientální atmosféry?

Standa: Pro mě osobně má blíž k orientu píseň Falling to Pieces, nicméně Miami Eyes je píseň o uvolněných parties v Miami a na Ibize, kde jsme byli s Pajou, a je to o dívce, kterou na obou místech potkal borec a nikdy ji nevymazal z hlavy. Tudíž textově by větší orient do toho už neseděl. U Falling to Pieces je to naopak. Ta píseň vznikla snad před osmi lety a text k ní pojednával o válkách na Blízkém východě, kde umírají nevinné rodiny, které nemůžou za to, že mají ropu a jinou kulturu než my. A píseň je o pomoci utéci pryč odtamtud. Kdo tehdy mohl tušit, že budeme v současnosti řešit migranty na člunech a mít je automaticky za teroristy, ze kterých má jít pouze strach, a toto vše se stane nakonec i velmi důležitým tématem voleb v naší zemi. Život je cynik.

Velmi přesvědčivě zní také pomalá a tak nějak očistná skladba I am U. Za jakých okolností vznikla tato skladba? Máte v plánu zařazovat vícero pomalejších songů? Sice jste natočili lyrics video, ale neuvažujete o klipu na tuto píseň?  

Standa: Motiv mne napadl před sedmi lety v Kunovicích ve služebním bytě. Motiv jsem donesl do zkušebny a začali jsme ještě v předchozí sestavě jamovat. Paja tehdy našla zcela přirozeně linku s akordy, zatímco já jsem stále hrál ten motiv a tak nějak tento jam vyplynul ve skladbu. Pak jsme si ji nahráli a uložili k ledu.

Je pravda, že v roce 2013  vyšlo vaše druhé album s názvem Popcore a ta píseň tam ještě nebyla…

Standa: V roce 2017 jsme si zahráli koncert v Hudebním bazaru a tehdy tam přišla má bývalá předsedkyně třídy z gymnázia Markéta Procházková a řekla: „Stando, moc hezký koncert, ale chybí mu ještě nějaká třešnička.“ Tak jsem hned pomyslel na základ písně I am U. A bylo to, dali jsme ji na naše poslední album. Pomalé songy máme rádi, určitě budou. Ty jsou potřeba. O klipu na I am U jsme uvažovali, měli jsme vymyšlené, jak klip natočit, ale okolnosti soukromého rázu nám záměr odsunuly. Tak vzniklo aspoň lyrics video. Píseň je o lidech, které osud nedobrovolně rozdělil, ale nikdy nedokázal zničit jejich hluboký vztah a vazbu. Život je cynik podruhé.

Co jste chtěli říci videoklipem Otherside?

Standa: Píseň je o moci ženy vůči bezmoci muže. (smích) Pokud se na něj kouknete, uvidíte tajemnou černou bytost ničící lásku dvou lidí. Je to pokušení? Svědomí? Historie? Hřích? Tajemství? Hádejte.

Každopádně ve vašich písních najdeme dvě takové zásadní roviny, a to rockovou tvář a pak tak trochu orchestrálně-metalovou tvář. Řešíte hodně, na kterou stranu se přidat více, nebo vám tato zlatá střední cesta vyhovuje?  

Standa: Ta orchestrálně-metalová tvář vychází určitě z tvorby Srdce. Rádi do toho dáváme i progresivní pasáže. Asi málokdo ví, že Srdce vzniklo poté, co jsem byl očarován záznamem koncertu Dream Theater v Budokkanu, a to s albem Train of Thoughts. Snažíme se ale v současné době vsadit na kornovský základ s elektronikou  a se vsazenou progresí, a to vše završeno výhradně ženským zpěvem. Refrény se nejlépe skládají u klavíru. To má pak komerční a harmonický základ a hlavně melodii. Neděláme nejprve text a pak kolem toho naházíme něco, aby to nějak bylo. Víme, že Češi jsou národ písničkářů, text je hlavní věc, ale my obdivujeme to, co dokázali Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, tedy darovat lidem melodii. Text je pro nás doprovodnou složkou, která ale, pozor, musí mít hlavu a patu. Vždycky se mi líbil crossover a to je v podstatě střední cesta. Takže nadále budeme hudební odrůdy křížit, ale teď trochu jinak.

Jedinou skladbou, která se tak trochu odlišuje od ostatních, je píseň Slunéčko. Což je de facto taková vlastní lidovka složená pro soundtrack k filmu Konec Blanických rytířů v Čechách i na Moravě…

Standa: Brácha potřeboval muziku ke zmíněnému filmu a oslovil mne a Honzu Lesniaka, který je mimo jiné vybaven potřebným softwarem, zvukovými bankami a hlavně umem tvořit i filmový charakter skladeb. Momentálně dělá například muziku Divadlu Sputnik pro jedno představení. Já jsem u tvorby hudby pro bráchův film udělal dvě věci: předal jsem Honzovi Lesniakovi několik motivů, které pak Honza zakomponoval do globálního soundtracku, a k tomu jsem dával bráchovi a Honzovi i jakýsi feedback k muzice a ke scénám, které měly být muzikou obdařeny. Honza Lesniak to opravdu odmakal u toho kompu, znám to z doby muzikálů, co to je za piplačka. Za zásadní hudební filmový motiv z mé strany jsem nejprve považoval melodii, která hraje u honičky tramvaje s autem a motorkou, ale nakonec mi v hlavě víc utkvěl motiv budoucí písně Slunéčko.

Jak k tomu došlo?

Standa: Prohlásil jsem, že každý pořádný film má mít singl v titulcích. A tak jsem napsal text. Časově jsme ale nebyli schopni jako Butterfly Kiss pro titulky píseň Slunéčko už natočit, premiéra byla na jaře 2017, studio pro natáčení našeho celého alba Inside a Good Atmosfear bylo domluveno o pár měsíců později, a tak jsme Slunéčko  udělali u nás doma. Honza Lesniak vyrobil podklad v souladu s tím, jak jsme potřebovali skladbu zaranžovat pro budoucí nahrávku, a Pája doma nahrála prvotní verzi, která je nakonec v titulcích filmu. Ve studiu jsme pak udělali verzi definitivní.

Ještě chybí odpověď na to, jak jste se dopracovali k lidovce…

Standa: Vlastní umělou lidovku jsme si vyrobili proto, že milujeme lidovky. To je tak čistá muzika, plná energie, příběhů, že jsme museli na naše anglické album umístit českou píseň jako naši národní  záležitost. Slunéčko plnilo roli intra alba a jak se ukázalo, museli jsme přidat na koncertech jednu pasáž na konci, a jak se ukázalo pak, dopsal jsem teď text k dalším dvěma slokám a Slunéčko bude delší. A proč? No, v jednom baru v Uherském Hradišti si kamarád přál Slunéčko pustit do éteru. Lidé nevěděli, co to je za píseň a od koho, ale jelikož se jedná o hlavní město lidové tvorby, tak to ty lidi chytlo v dobré náladě, tančili, bavili se u toho najednou šlus, konec dvouminutové skladby. Jeden místní ogar pravil: „Však to je ňáké krátké, ne? Si dělajú prdél?“ Tak prodlužujeme. (smích)

Také zmiňme, že jste na druhém albu The Popcore spolupracovali s finským studiem Finnvox, které je podepsáno pod nahrávkami kapel jako Rasmus, Nightwish, Apocalyptica a dalšími…  

Standa: Finnvox nám mastroval už první album. Obě první alba nám dělal Marek Lankočí v Artvoxu v Šenově. A ten točil taky Euthanasii a Salamandru. Salamandru do Finnvoxu posílal na mastering už předtím  a věděl, jak udělat mix, aby Finnvox nahrávku zmastroval tak, aby byla super. Ten mix je účelově provedený, připravený pro master, který právě potom vypíchne požadované finální věci. Tudíž jsme k tomuto přikročili i my.

V čem to pro vás bylo největší plus?  

Standa: Plusem bylo to, že brácha zanalyzoval křivku nastavení masteru Finnvoxu a pak jsme si pracovně master dělali softwarově sami, když jsme kontrolovali mix ze studia. (smích) Na albu Inside A Good Atmosfear se vyskytuje skladba Free Your Mind, kterou jsme v roce 2016 točili v Plzni ve studiu Illfish původně jako singl, mastering dělal Escon Waldez a celé album pak mastroval Michal Rucký. Výsledek si porovnejte sami. Pro zajímavost, co se týká borce jménem Miko Jussila,  který nás  mastroval ve Finnvoxu, tak on  je to trenér  finského florbalového týmu Esport Oilers, takže debata s ním byla i ohledně toho celkem pro mě zajímavá. Florbal hraju, sice blbě, ale rád. (smích)

Jak jsi už zmínil, kapelní život loni poznamenala radostná událost, kdy se zpěvačce Pavlíně narodilo dítě. Ovlivnil tento fakt hodně atmosféru v kapele? Změnila se atmosféra ve skupině? Třeba i díky tomu, že Pavlína koncertovala v době, kdy byla těhotná, což by asi ne všechny ženy udělaly…  

Standa: Kapelní život to ovlivnilo tak, že děláme věci s nadhledem a opravdu pro zábavu, žádný stres. Kuba si jede Postcards From Arkham, brácha kutí další věci s Rumštajnem a my doma tvoříme a když je koncert, tak se na něho těšíme a připravujeme se na něj. Paja je muzikantkou každou svojí buňkou a zpívat na Masters of Rock v šestém měsíci těhotenství  a následně na festivalu Art & Science v areálu VŠB-TU Ostrava v osmém měsíci jí činilo potíže maximálně fyzického rázu, nikoli psychického.

Zkus konkretizovat…

Standa: Měla to tak, že pokud zpívá, miminko bude šťastné. Asi nebudeme dělat tvorbu, která musí být striktně pozérsky undergroundová, alternativní, aby nám nevyčítali, že lezeme do komerčních proudů. Nemáme v plánu drtit 200 koncertů ročně. Chceme jich hrát tak akorát, ale s tím, že nás lidi budou mít rádi a přijdou za námi. Tvorba se tomu trochu bude uzpůsobovat, protože, jak jsme v jednom rozhovoru řekli, budeme dělat pouze hudbu, která nás baví a která nám dělá dobře a to se pak může odrazit i u publika. A teď nám bude dělat dobře hudba, která bude statečně komerční s naším klasickým podpisem hutnosti a progrese. Takže tato událost nás nutí k určité efektivitě v tvorbě a hraní. Žádné zbytečné omáčky.

Jako cíl kapely uvádíte, že byste si chtěli zahrát na velkém festivalu před tisíci lidmi. Na festivalu Masters of Rock jste už ovšem vystupovali… Jaké další výzvy máte před sebou?

Standa: Proniknout na letní festivaly. Vrátit se do Varšavy. Teď už to půjde snadněji, letos to nebylo možné. Zkusit si jednou  například Havířovské slavnosti – obrovské pódium, hrávají tam kapely jako Amaranthe, Within Temptation, Guano Apes, tak tam zahrát i naší rodině v dobrý čas. Uvidíme, kam nás naše tvorba zanese. Stojíme si za ní, což nemusí být zrovna jednoduchou cestou splnit si tyto výzvy. Hudebně se podbízet určitě nehodláme, máme na to podle mého názoru schopnosti, ale ne žaludek.  Ale nikdy neříkej nikdy. Kapely občas musí vypustit mainstreamově přijatelnou záležitost. I my chystáme nějaké překvapení.

Jak vám chutná motýlí polibek letos a jak byste chtěli, aby motýlí polibek chutnal či vypadal za pět či deset let?

Standa: Těšíme se na chystaný nový singl. Ten vyjadřuje naše aktuální tvůrčí rozpoložení. Osobně mi skladba vyrábí  husí kůži, bo jsem v tomto hudební narcis jak sviňa. Za pět až deset let bych si přál  vidět svoji ženu na pódiu plakat štěstím před davem, který s ní zpívá kousky písní. Víme, že by mohla být tématem čeština, jít naproti trochu jednodušší muzice se slokami nejlépe pouze o dvou až třech tónech, ale na to tady v Česku je úspěšných a provařených  kapel a umělců, jak jsem stihl postřehnout, dost.

Vy o to nestojíte?

Standa: My si pojedeme svoje, a buď motýlí polibek zabere, nebo ne. V současné době se tím neživíme, a proto nejsme nuceni dělat tvůrčí nesmysly jen proto, abychom měli na bydlení a jídlo a odvedli provize labelu. Máme v tomto tvůrčí svobodu a hlavně čisté svědomí, protože se nestydíme ani za pikosekundu jakékoli nahrávky. Obdivuji ale české kapely jako Lucie, Stroy, Blue Effect, Hentai Corporation, Pražský výběr, výborné, výborné. Mají úspěch, uznání, vynikající tvorbu a respekt. Tyto kapely jsou pro mne světové kvality. V Česku je pro mne jejich postavení inspirací a tam někde bychom třeba někdy chtěli být, co se týká radosti při poslechu písní Butterfly Kiss.

Na závěr ještě otázka pro Martina. Asi ne každý ví, že jsi režisérem úspěšného videoklipu Earthshaker od Malignant Tumour. Měli jste hned jasno, jak by videoklip měl vypadat nebo vše vznikalo tak nějak za pochodu? Co bylo při nahrávání nejtěžší?

Martin: Je to už velmi dávno, ale vzpomínám si, že kluci z Malignantů tehdy seděli v hospodě a čekali, co přijde za točiče. U piva jsme se trochu opatrně oťukávali. Basák Šimek nikdy nevolá jen tak a v hlavě už nějaký nápad má. Měl námět, že budou něco jako bozi, musí se tam zachvět zem. A tak jsem navrhl obry. Zvedali obočí a byli zvědaví, jak je to možné provést. Přeci jenom točení v roce 2010 bylo trochu jinde, než je v současnosti. Momentálně si můžete doma technicky dovolit skoro vše. Tehdy byla komplikace každá maličkost, nebo spíš, nebylo úplně běžné klíčovat tři metry zelené pozadí. Musel jsem udělat doma testovací záběry, aby kluci uvěřili, že to půjde. Ale i já jsem tomu musel uvěřit. A pak se rozjela gentlemanská pijatika a otevřela se mysl. Námět obrů jsme vyladili za jeden večer. Těžší byla příprava. Nejprve bylo nutné ukrást živé pozadí scén. Objet Prahu, natočit místa a ne vždy to bylo pohodové.

Je možné upřesnit?

Martin: Třeba jít na vrátnici pražského stadionu a ptát se tlumeným ostravským přízvukem, jestli si můžu vyfotit tribunu, nebylo úplně pro mě. Dále bylo určující počasí. U každého záběru jsem musel odečíst úhel slunce a potom na zahradě u kytaristy Korála jsme scénu pootáčeli do stejných pozic. Kluci dostali masáž představivosti: „Teď držíte koně a svatého Václava, oukej?“ A potom přesně věděli, že tlustá PET láhev je břicho koně a ihned také věděli, kde má ten kůň koule. Dále si vymyslíte kompars na náměstí, a jak už to bývá, u pivka vám pomoc slíbí každý. Ale v sobotu ráno dojde na natáčení pět lidí místo třiceti. A ještě k tomu se sníženou schopností orientace a soustředění. To vše byla ale srdcová záležitost. A o tom to je. Jinak by to byla jen práce.