Anna Jirmanová před premiérou představení Puzzle: Introverti mohou do extrovertní společnosti hodně přinést

V představení Puzzle se věnuješ vztahu extrovertů a introvertů a jejich fungování ve společnosti. Proč ses rozhodla zpracovat toto téma a proč právě teď?

Jako relativní introvert to řeším už spoustu let, nejen v pracovním procesu, ale i ve společnosti jako takové. Často se mi stane, že jednám introvertně, ale postupně se propracuji k cíli, kam bych se měla dostat. Mnoho extrovertů to ale chápe jako negativní vlastnost. Mám pocit, že v této společnosti se introverti navádí na to, aby se chovali víc extrovertně. Chtěla bych tedy upozornit na to, že společnost extroverty často upřednostňuje, ačkoli introverti jsou mnohdy pozornější, a kdyby se jim utvořil prostor, můžou toho hodně přinést.

Bylo náročné najít mezi tanečníky typy, které by odpovídaly introvertnímu a extrovertnímu zaměření?

Ano, bylo to docela náročné. Extroverti v soukromém životě se často projevují na sále méně než introverti. Introvert dostane zadání a pracuje na něm, zatímco dostat z extroverta jeho extroverzi na jevišti je těžký úkol. Ze začátku jsem si myslela, že je to jedna z věcí, se kterými si budeme hrát, ale nakonec nás to vzalo někam úplně jinam…  Vycházela jsem z poměrně hlubokých improvizací. První den, kdy se tanečníci setkali, jsem se jich ptala na relativně intimní otázky a nutila je, aby mi rychle řekli svůj pohled na věc a jak by reagovali v určité situaci. Smáli, že je to jako sbližovací tábor (smích). Během prvních dvou dnů ale věděli, co od sebe mají čekat a doufejme, že to divák taky uvidí.

Proč při výběru místa a inscenačního týmu padla volba zrovna na Ostravu?

Byla jsme v kontaktu s Janou Ryšlavou. Když jsem v rámci choreografického večera ve Würzburgu uvedla své autorské sólo, Jana viděla fotky a volaly jsme si. Zmínila jsem se, že tohle téma mi leží v hlavě a zda by se to dalo zpracovat. Příznivé podmínky mi umožnily postavit choreografii tady v Ostravě.

V popisu představení zmiňuješ i systém hry, který má blízko k dynamice ve společnosti. Jak je hra zastoupena v samotné choreografii?

Hra je pro diváka skrytá, ale je tam. Při práci na sále jsme vycházeli improvizačně z her, kdy skupina nějaké pravidlo vytvořila a někdo ho zase zbořil. Ale dostali jsme se do zatáčky. Chci to nechat ještě otevřené, protože vidím další možnosti.

Něco už jsi prozradila, ale jak moc vlastně necháváš interprety zasáhnout do výsledné podoby představení?

Vycházela jsem hodně z tanečníků samotných, máme čtyři charaktery a každý je jiný. Jejich jinakost jsme hledali prostřednictvím rozhovorů, intuitivního povídání, zpracování zadání a pohybového materiálu, improvizací. Vždy ráno jsem vedla hodinový trénink, kde jsem se snažila navést tanečníky na pohybové principy, které jsou mi blízké, a na to, jak já vnímám pohyb. Ale všechny taneční kroky zpracovávali oni sami, na základě svých postav a zkušeností. Doufejme, že v tomto ohledu jednotlivé postavy vyniknou a bude dostatečně rozlišeno, kdo je kdo.

Slovo „puzzle“, které jsi použila v názvu, má několik významů. Jako první asi většinu lidí napadne skládačka. Proč jsi zvolila tento název a jakou má spojitost s tím, co se bude odehrávat na jevišti?

Ano, fyzicky máme v představení skládačku, ale to není jediné propojení s názvem. Hledala jsem v různých zdrojích, jak rozlišit jednotlivé lidské charaktery. A snažila jsem se rozbourat mýtus toho, že když je někdo introvert, tak o sobě nemluví, zatímco když je extrovert, nemá problém sdílet. Často to bývá naopak. Hledala jsem, co už bylo řečeno nebo napsáno na toto téma, a vyskočil na mě mimo jiné článek o tom, jak sestavit společnost z různých charakterů, tak aby se doplňovaly. Připadalo mi to jako puzzle. 

Zeptám se teď obecněji. Když stavíš představení, z jakého pohybového základu nejčastěji vycházíš?

Fascinuje mě, jak se jedno zadání dokáže převést do dalších těl, na základě intuitivního pohybu, našich osobností, zkušeností a fyziognomie. Vždy pracuji s improvizací tanečníků a baví mě pozorovat, jak se moje zadání proměňuje. Každý interpret je jiný a přinese něco nového, to pak „semeleme“ či doplníme a vzniká pohybový materiál. 

Jsou pro tebe hodně zásadní další složky představení, jako je scénografie, hudba a světelný design, nebo přichází až v poslední fázi tvorby?

Většinou mám určité vize, zjeví se mi nějaký obrázek – scéna, světla, atmosféra, rozdělení jeviště nebo pocit pohybu. To skládám dohromady a dávám do pomyslného pytle, ze kterého bereme. Některých vizí se musím vzdát, některých se nevzdám. Ale je pro mě důležitá jak scéna, tak světla. Hudba k Puzzle vznikala jako propracovaná improvizace, kterou jsme nahráli a použili jako výsledný doprovod, který také ovlivní celkový výsledek. 

Mohla bys na závěr prozradit, jak ve své kariéře kombinuješ roli aktivní tanečnice a choreografky? Co momentálně převažuje?

V Mainfranken Theater ve Würzburgu pracuji pod vedením choreografky Dominique Doumais a jejího partnera Kevina O’Daye, který je choreografem v rezidenci. Oba dva spoléhají z velké části na náš přínos do práce, dostáváme zadání, máme i představení, která jsou čistě improvizační. Takže mám kreativní přístup, ale jednou za čas cítím potřebu se realizovat jako choreograf, což se mi jednou až dvakrát za rok daří. Jak v rámci angažmá, kde je jednou ročně možnost prezentovat vlastní choreografie na jevišti, tak i jinde. Zatím převažují taneční aktivity, ale postupně se to začíná lámat. Včetně mých současných šéfů jsem potkala mnoho výborných choreografů, ale ještě si potřebuji ujasnit a nasbírat zkušenosti a různé pohledy, abych měla sama z čeho vybírat. Momentálně cítím, že mám být ještě na té druhé straně, a strašně mě baví být kreativním interpretem.