V dětském pokoji zůstal viset obraz s hořícím klavírem, píše Jakub Lukáš ve Chvilce poezie

Jakub Lukáš učí španělštinu na třineckém gymnáziu a zároveň třetím rokem studuje doktorský program „literární věda-teorie a dějiny národních literatur“. Zatím nikde nepublikoval, nicméně jeho potřeba psát básně vyvěrá ze silného pramene, který jen tak někdo či něco neutiší. Tak jako se nedá zastavit Ostravice, Olza ani Odra. Někdy je však těžké, aby poezii vůbec někdo naslouchal.

NA STOLE

kostkovaný ubrus, přátelé
poslouchám je z povzdálí
Chtěl bych jim něco říct… 

…nevidí

neslyší

neví, že jsem tu s nimi

*

„Studuji a (ne)chápu magický realismus v české literatuře,“ říká básník. A s tím souvisí i jeho literární inspirace: „Fantaskní, přírodně lyrická a přitom skoupá próza Světýlko od Antonia Moresca, v podobném duchu i román Žlutý déšť od Julia Llamazarese, magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze, fantastické, nikoli magicko-realistické, prózy od Michala Ajvaze, Jorge L. Borgese, poezie Dámasa Alonsa i Bohuslava Reynka. Chtěl jsem napsat magicko-realistickou prózu, zamotal jsem se do ní, napsal jsem už více jak padesát tisíc slov a skoro všechna škrtl, ale vrátím se k tomu. Vrátím se k tomu, jen musím na chvíli zastavit čas.“

JARNÍ SLUNCE

zapadalo za mez
hlínou se plazil
hlas
chromce
Stál tam u Florianovy kaple
a než mu opožděný záchvěv zimy
rozčísl vlasy
hodil po světci obvazy 

Tma
když doklopýtal domů

*

Zastavit jaro? Zastavit čas? „Zastavím jej třeba v hospodě U Křižánka, kde jsem jeden listopadový večer konzultoval své básnické pokusy s Jaroslavem Žilou,“ vzpomíná Jakub Lukáš na podzimní dny roku 2016. „Myslím, že padal déšť se sněhem. Stejně jako jednoho dubna o bohužel jen pár měsíců později. Jaroslav Žila, Bohuslav Žila, generace Žilů s kořeny a výhonky na Morávce i na Jesenicku. Mám tu čest s nimi sdílet krev. Jsou pro mě inspirací, běhám po jedné žíle pryč a píšu o pořezaných větvích ze Smrku, které často padají ještě do pořád zmrzlé vody.“

KROK

bolí
jak pořezaná větev ze Smrku
padlá na cestu 

a na ní

dva
Navzájem se utěšují

a nad nimi

vysoko v poustevnách
sedí horalé, sedí…

*

Když se Jaroslav Žila a Jakub Lukáš potkali nad básněmi v ostravském výčepu U Křižánka, ten starší z nich zrovna vydal povídkovou knihu Nikdo tady není, v níž se stékají beskydské, jesenické i ostravské zkušenosti rodu Žilů. Morávka, Kotlanský grunt, Purkartice, Hošťálkovy, Vraclávek, Mariánky, Šalamouna, Foerstrova. Z Beskyd do Sudet a do černého města, jak o tom Žila píše třeba ve sbírce Tereza a jiné texty: „Věčně chodívala bosa / a zpívala si Beskyde, Beskyde, / i když dávno žila v pohraničí / kde místo brambor v grápě / okopávala řepu / na družstevním poli, rovném jak stůl.“ Anebo ve sbírce V hrudi pták: „Když žil na horách, / sníval o rovině. / Dole mu zase scházely hory.“

PURKARTICKÝ GRUNT

s vysokou trávou
co rostla jim do oken

tak se sebrali
a odešli pryč
za komíhavého svitu měsíce
do polí, lesů 

V dětském pokoji zůstal viset
obraz s hořícím klavírem
A co po nich ještě zbylo
skalka, šopa, kůly z plotu 

a pár vzpomínkových jabloní

*

„Jsem z města, ale utíkám na vesnici a z vesnice utíkám do lesa nebo na pole,“ přemítá básník Jakub Lukáš. „Utíkám doslova, byl jsem atletem, a to se stávám na chvíli součástí koloběhu přírody, když se s ní snažím splynout během dlouhých běhů, toulek a tak. O přírodu se snažím i trochu starat, třeba jsem společně s jedním pánem a jednou slečnou vysázel kus lesa, to bylo letos na jaře. Na podzim bych rád vysázel nový sad s ovocem. S jakým? No, záleží, co se bude chtít chlastat. Z vesnice pochází i má nejbližší, je pro mě životní inspirací.“

ZÁPAD NA ZIMNÉM

a vzdálené Tatry zčervenaly

Západ na Zimném byl opuštěný
jak lednové hory bez sněhu

Na Bílém kříži vrzaly okenice
tu a tam světlo

ale spíš ne

Jen Šantán topil se ve smíchu
beskydští nomádi vyprávěli historky