Zázraky se dějí aneb Ostravské znovuzrození největšího génia české barokní hudby

Jan Dismas Zelenka patří k nejzáhadnějším postavám české hudby. Ani přes usilovné pátrání historiků a muzikologů se nepodařilo najít téměř nic o jeho dětství, školní docházce a vzdělání kromě zápisu o křtu v matrice narozených k 16. říjnu 1679 a pak až na tištěné synopsi školské hry, provozované v jezuitské koleji v Praze roku 1704. Nevíme, jak Zelenka vypadal, nedochoval se žádný portrét. Nevíme, proč si přidal k jménu „Dismas“, jednoho z ukřižovaných po Kristově levici, který se něčím provinil a před smrtí se ze svých hříchů vyzpovídal. Zelenkova hudba zrcadlí dokonale dobu pozdního baroka s jeho mystikou, afektovaností a monumentalitou. Časté srovnání s Johannem Sebastian Bachem je namístě, Zelenkova hudba je však temnější, expresivnější a živelnější.

Jedno takové období „temna“ Zelenka prožíval v roce 1724, kdy mu zemřel otec a skladatel složil působivé De Profundis a tvořil pouze hudbu plnou žalu a vášně. Z té doby pochází několik dalších kompozic, které zhudebňují jednotlivé části mše. Ačkoli nejde o díla, která k sobě patří, dirigent a šéf Collegia 1704 Václav Luks se rozhodl spojit je v jeden homogenní celek. Missu 1724 tak nenajdeme pod katalogovým číslem v Zelenkových monografiích, je to unikátní produkt-kompilát jednoho z nejvýznamnějších interpretů tohoto skladatele v současnosti, který sdružuje části mešního ordinaria z opusů 26, 30 a 32.

Collegium 1704 v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Od prvních tónů orchestru Collegium 1704 a sboru Collegium Vocale 1704 jsem byl přikován k židli sugestivní silou Zelenkovy hudby, v níž se střídají momenty operní pěvecké virtuozity, velkolepé fugy a virtuózní barokní elementy v působivém dramatickém sledu. Hudba první kompozice fascinovala sugestivní rytmikou, která se nesla v naléhavém šestnáctinovém tečkovaném pohybu a postupně se měnila v neuvěřitelných rytmických konfiguracích. V orchestru Collegium 1704 není rozdíl mezi sólisty a méně důležitými hráči, tak jednotná společná energie a koncentrovaný výraz plynul z jejich interpretace pod Luksovým pozorným a vzrušeným vedením.

Ze středečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Podobně stmelené, synchronizované a intonačně kultivované byly výkony sboru Collegium Vocale 1704, jehož přirozenou součástí byly úchvatné sólové kreace Heleny Hozové, Kamily Mazalové, Anety Petrasové, Ondřeje Holuba a Tomáše Šelce. Krása vokální interpretace sólistů i sboru vyrůstá z dokonalé deklamace latinského textu a mistrně utvářených frází, které jedinečným způsobem vyrůstají z hudební tkáně. Všechno v hudbě je o komunikaci, o schopnosti potlačit své já ve prospěch něčeho velkolepého a vznešeného. Když vidíte, jak jsou na sebe hráči obou Collegií a dirigent Luks napojeni, je ihned jasné, že tady probíhá něco víc než jen další obligátní koncert. Tady se uskutečňuje poslání.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Interpretace Zelenkovy hudby představuje jedno z největších úskalí barokní hudby. Party všech nástrojů jsou koncipovány virtuózním způsobem, zejména hráči bassa continua si v neuvěřitelně progresívních rytmických liniích sáhli na zenit interpretačních možností. Missa 1724 a zejména ponuré Miserere c moll obsahují drásavé disonance, překvapivé, nečekané a vynalézavé možnosti. Zelenka téměř neustále překvapuje a rozvíjí neuvěřitelné harmonické spoje, které svou extatičností vyvolávají pocit fyzické bolesti, tak intenzivní je psychologická prokreslenost jeho hudby.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

V ohlédnutí za koncertem nejsem schopen zmínit, vypíchnout natožpak kritizovat, protože jsme byli svědky něčeho vskutku mimořádného. Společná synergie a zodpovědná služba geniální hudbě geniálního českého skladatele fungovaly jako tmel, jako meltingpot, v němž se roztavily jednotlivé špičkové sólové výkony do centrálního životního pocitu, kterým Zelenkova hudba svědčí o duchu barokní epochy.

Václav Luks je muž na svém místě, neboť takové napojení interpreta na skladatele (i na své hráče a zpěváky) se slýchá skutečně málokdy. Je opravdu velké štěstí a nedocenitelná radost, že právě v Ostravě můžeme být svědky tohoto „zelenkovského“ zázraku a máme možnost se každoročně ponořit do fascinujícího labyrintu hudby největšího českého barokního génia v podání nejuznávanějšího českého tělesa v dané oblasti. Být přítomen zázraku, znamená být jeho součástí.