Dříve byl punk protest a revolta, v současnosti je to módní trend, tvrdí Bart z kapely Proti směru

V roce 2010 jste de facto až na pár ojedinělých vystoupení přerušili činnost, nové písně jste netvořili, nicméně od loňského roku jste začali koncertovat častěji, navíc v pozměněné sestavě. Proč jste činnost kapely zase obnovili?

Proti směru nikdy neukončili svou činnost, jen jsme si dali pauzu, abychom načerpali sílu a hrání nás bavilo a mělo potřebnou energii, což si myslím, že je u muziky, kterou člověk dělá pro radost svou a fanoušků, nutné. Deset let jsme s Proti směru objížděli všechny kouty naší země, podívali se na Slovensko, hráli v Polsku, nahráli čtyři alba a najednou přišlo vyhoření.

Co bylo příčinou?

Velký podíl na tom měly jistě Staré pušky, kterým jsem se začal věnovat naplno a na Proti směru bylo najednou méně a méně času. Náš styl jsme nazvali clockwork punk, protože se v našich textech často objevoval odkaz na tento kultovní film (myšlený je film Mechanický pomeranč – pozn. autora). Filmy z totalitního orwellovského prostředí byly vždy velkou inspirací pro Proti směru stejně tak témata spojená s oipunk scénou u nás. Kolem roku 2010, po desce Na cestách, jsem jako textař upadl do skepse a nevěděl jak z toho ven, páč jsem nechtěl měnit styl Proti směru, poslední clockwork kapely u nás, a proto také vznikli Baby Secondhand, kde mám širší záběr, co se témat týká. Než se v tom plácat, raději si dát pauzu.

To zní rozumně…

Zbytek kapely vše akceptoval a naše cesty se tak na pár let v dobrém rozešly. Hraní nám ale začalo po čase chybět. Jsme parta dlouholetých přátel, kteří už ale mají rodiny, různé aktivity a bez kapely nebylo moc možností se vídat, navíc si myslíme, že máme ještě na oipunk hudební scéně co říct, a to i proto, že některé naše texty dostávají ten pravý rozměr až v dnešní době. (smích) Když pak vystřídal Mahoniho na bubenické stoličce bubeník Standa, dostala kapela opět ten správný drive a elán. Koncertujeme sice méně, ale o to s větší vervou.

Také jste s novou sestavou oznámili, že nahrajete znovu s lepším zvukem vaše nejlepší písně. Jak to s touto deskou aktuálně vypadá? 

Naše alba se nahrávala v době, kdy byly jiné podmínky pro nahrávání, jiné možnosti a především nám chyběly zkušenosti. Ve své době šlo spíše o sdělení než o zvuk, ale mě osobně mrzí, že některá alba mají špatný zvuk, páč jsou na nich dobré písně. Mnozí řeknou, že je to dobře a mělo to své kouzlo, s čímž souhlasím, ale těžko tyto desky momentálně někde pustit, aby to netrhalo uši, proto je naším cílem udělat koncepční album ze starých pecek s novým zvukem. Díky dalším aktivitám a kapelám, jde vše pomalu, ale věřím, že v roce 2020 se desky dočkáme. (smích) Navíc si vše platíme sami a nahrávání, kór, když má člověk ještě další hudební projekty, je docela náročné a ruinující, takže vše má svůj čas a hlavně na pohodu. (smích)

Jak v současné době nahlížíš na vaše starší písně?

Jsou písničky, které mi už dnes připadají legrační, aby ne, když jsem je napsal v 19 či ve 20 letech, aktuálně je mi 37 a skládám přeci jen jinak. Hudebně je to stejné. Nikdo z nás není Satriani, ale přeci jen se všichni za ty roky vyhráli a tím největším esem a hudebníkem v kapele je momentálně bubeník Standa, což pak posouvá hudebně celou kapelu kupředu. Na našich albech jsou ale písně, kterých si stále vážím a považuji je za dobré. Ty většinou hrajeme naživo.

Uvažujete také o tom, že by Proti směru nahráli album s novými písněmi?

Když bude múza a nápady, které budou zapadat do konceptu kapely, tak určitě ano. Nějaké nápady jsou, tak uvidíme. Ale kdo ví, co bude zítra. (smích)

Jak se ti tedy v současnosti skládají nové písně pro Proti směru? Je to jednodušší, protože jsi měl několik let pauzu, nebo je to naopak těžší, protože jsi z toho skladatelského kolotoče vypadl?

Momentálně jsem skládal písně na nové album Baby Secondhand, které by mělo vyjít v roce 2020, takže novým songům pro Proti směru jsem se moc nevěnoval, ale máme v plánu vydat jeden zahraniční cover s českým textem, který je hotový, a možná vyjde jako singl ještě před albem.

Už na albu Na cestách z roku 2010 jste v písni Čím je nás víc… zpívali: „Proč už to není, jaký to bylo…“, což vybízí k následující otázce. V jakém stavu jste po návratu našli punkovou scénu?  Máš pocit, že ta punková scéna je jiná, než byla v roce 2010?

Doba se mění a punk s ní. Punková doba, ve které jsme vyrůstali my, byla drsná, tvrdá, plná násilí, ale také opravdového přátelství, podpory a soudržnosti. V současnosti se pořád řeší, co punk je a není, co smíš a nesmíš, co je korektní a co ne. Punk byl pro mě vždy o svobodě a myšlence žij a nech žít. Punk je pro mne o přátelství, muzice a legraci, rebelství, bohémství, o tom neohnout hřbet před mainstreamovou společností, nenechat si srát do hlavy. Dokud byli u moci komunisti, dokud nás náckové napadali každý den, nebyl čas na to ptát se, kdo je kdo a všichni museli táhnout za jeden provaz.

V současnosti tomu tak není?

Dnes není nepřítel, který by nám osobně ubližoval, a tak je čas a prostor na řešení kravin, netoleranci, nerespektování druhého, osočování. Ale je mi to vlastně fuk, staří přátelé zůstali a je spousta mladých lidí, kteří punkrockem žijí, a to nejen na sociálních sítích, ale chodí na akce, podporují scénu.  Dřív byl punk protest, revolta, v současnosti je to módní trend, ale pořád je čím srát lidskou hloupost.

V songu Nekonečný příběh zpíváte „…jsme spolu, přesto každý sám…“ Sice se v té písni věnujete jinému tématu, ale není to tak trochu i pohled na náš současný svět, kdy máme kolem sebe mnoho lidí, ale ve výsledku s nimi nekomunikujeme a cítíme se sami a jsme osamělí?

Tuto píseň jsem napsal pro svou babičku a svého dědečka. Na YouTube ji můžete najít i v melodičtější verzi pod hlavičkou Projekt 11 – Nekonečný příběh. Je o smutku ze smrti a o víře, že každý člověk, který zemře, se změní ve hvězdu na nebi. Jiné poslání je zbytečné v tom hledat.

V písni Punk Rock? zase tvrdíte: „My jdeme svou vlastní cestou…“ Je ta vaše cesta jiná než v případě jiných punkových kapel?

Některé punk kapely zpívají o tom, co by člověk měl dělat a co ne, řeší politiku, my ale nikdy nechtěli nikomu kázat, co je správné a co ne, páč je to stejně jen úhel pohledu, maximálně na problémy poukázat a pak ať si každý udělá obrázek a názor sám. Náš punkrock je spíše o rock´n´rollu, děvčatech, tetování, zábavě. Tím ale nechci politické kapely nějak hanit, jsou mi prostě ukradené, nic zlého v tom není.

V čem je pro vás důležitá postava Alexe z Burgessovy knihy Mechanický pomeranč, respektive ze stejnojmenného filmu Alexe Kubricka, kterou máte i ve znaku?

Kolem roku 2000 nás tento film pohltil, stejně tak kniha. Zažívali jsme každodenní násilí stejně jako Alexova parta a film nás motivoval, dával nám sílu. Navíc byl tento film vždy součástí oipunk scény. Postava Alexe se několikrát objevuje v našich písních a vždy má jinou roli. Jak jsem už zmínil, mám rád filmy a knihy s orwellovskou tematikou šedé, hnusné totalitní budoucnosti, kde se vždy najde rebel, který se postaví proti, ať už je to grázl Alex, nebo „hrdina“ V z filmu V jako Vendeta.

V pátek 20. září, budete s Proti směru koncertovat v ostravském Barráku po boku kapely Cockney Rejects. Co od tohoto koncertu očekáváš?

Je skvělé zahrát si po boku této oi legendy. Nečekám nic, lidi přijdou na Cockney Rejects, ale i tak necháme na podiu život a odehrajeme super show. Určitě uvidíme spoustu přátel z různých koutů naší země, alkohol poteče proudem a do toho parádní hudba a o tom oi přeci je. Tak co víc si přát?