V hlíně u večerky zapouštějí kořeny víčka od piv, píše básník Vasilios Chaleplis ve Chvilce poezie

Trvalo to hodně dlouho, než se Ostrava dočkala nové silné básnické generace, která by se popasovala se starými bardy. Ale konečně je tady. A její hlas je slyšet z nejrůznějších stran. Výrazné mladé básníky můžeme najít v redakčním okruhu časopisu Protimluv (Petr Ligocký, Petr Stach a další) i kolem literární skupiny Harakiri Czurakami (Adam Tomáš, Nela Bártová a další). Ale protože básníci jsou především silnými individualitami, řada talentů necítí potřebu se nějak organizovaně sdružovat s vrstevníky (na pivo spolu samozřejmě zajdou) a spíše je potkáte samotné někde v parku nebo v kavárně, většinou se zápisníkem v ruce (Kristýna Svidroňová, Filip Klega, Dominik Bárt, Jakub Lukáš, Jakub Strouhal, Radek Touš, František Hruška i mnozí další).

Skupinový generační hlas je ovšem podstatný. „Měli jsme pocit, že v Ostravě chybí nějaký prostor pro mladé autory. Také nám přišlo, že ostravské literární prostředí bylo dost striktní. Mladí lidé mizeli v Praze a v Brně a starší generace literátů si držela jakýsi literární monopol. Jenže čas plyne a Ostrava se postupně (nejen) kulturně vyvíjí a revitalizuje,“ prohlásil Vasilios Chaleplis v jednom rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. A skupina Harakiri Czurakami posléze skutečně uvolnila jakýsi „špunt“, který „průtoku poezie“ z pera nejmladší ostravské básnické generace z různých příčin bránil.

Vasilios Chaleplis je básníkem, jehož tvorba má řadu poloh. A v jedné z nich nezapře, že je silně ovlivněn právě největším žijícím ostravským bardem. Tedy Petrem Hruškou.

***

Noční návraty z vykřičených ulic,
kde s tebou pořád někdo chce
vymrdat
Nechtěný kabát vprostřed ulice
nepotřebný
naložený v bůhvíjak staré louži
celá ta pokroucenost
zůstává nepochopena
jako zajíc v dubnu
ztracen mezi sektory panelového štěstí
a deštěm,
kterému jedinému rozumí

*

Jindy se ale Chaleplis dokáže rozmáchnout zcela nehruškovským gestem, třeba v následující autobiografické básni Lhota. V pásmu plném vzpomínek začarovaných do obrazové smršti. Je to poéma, v níž básník hledá kotvu v rozbouřením rodinném rodokmenu. „Kali orexi, ano – otec je syn komunistických partyzánů,“ píše Vasilios v jednom z e-mailů editorovi Chvilky poezie. A ten ví, o čem básník mluví, také prarodiče jeho ženy Elli patřili k řeckým komunistickým partyzánům, kteří v letech 1946 až 1949 válčili s řeckými konzervatisty a jejich západními spojenci. A její otec se dostal do Československa v roce 1948 coby patnáctiletý chlapec, republika tehdy nabídla azyl pro tisíce dětí na útěku z krvavé občanské války.

LHOTA

Na zárubních žehnání křídou
bílou jako tvaroh s cukrem
Prastarou jako zasněžené vršky Kilimandžára 

Kašpar, Melichar, a Balthazar 1996
První vzpomínky
Těžká vůně kožené meruny
dědovy popraskané sandále a naftou nasáklá srst vlčáka
který hlídal místní autodílnu
Drobné prsty
modré od kuliček temnoplodce
A prababička se zmenšovala a zmenšovala,
až byla menší než já
až z ní zbyla jen hrst černého popílku  

Kašpar, Melichar, a Balthazar 1999
Fasáda bledá jako lokty od dumání
nad mladým životem
Ztratil jsem svoje první hodinky a s nimi i pojem o čase
Skákal do hromady pilin a představoval si
že saharské duny voní jako dřevo
Cesty jsem trávil na zadním sedadle tmavě fialové Felicie
v představách pak za volantem modrostříbrné Kachny
zaparkované na pastelovém obrázku neznámé pařížské ulice
odkud mě pokaždé vytáhla vůně babiččina boršče
stejně bych nevěděl kam jet 

K+M+B 2004
Posed ve větvích staré jabloně a matematická formule, pomocí které jsem si spočítal,
jestli mě spolužačka miluje
Láska tehdy byla jen nejasné šimrání v žaludku znásobené vysokým číslem konečného výsledku
Tisíce vystřílených diabolek a žolíci utopení v kanastě
Vůně ředidla a starých knih o Alexandru Makedonském
Rex.
Král.
Jméno psa, kterého nikdo nechtěl
Až my
Canis lupus familiaris můj první pes miláček rodiny vrchní olizovač uší
černý jako Bukefalos
vyčůranější než čert
Neposlouchal, dokud ho děda nekopl do slabin 

Kašpar, Melichar a Baltazar 2008
Řev nesoucí se od Mokřinky až k lesu
Sousedka hledala svého manžela
Ve vzduchu byl slabý odér chlóru a nahodilé mňoukání Schrodingerovy kočky života
Pak ho našla
Úporný jekot, co se zahryzl do krve
Visel za nať
jako pastinák krutě vytrhnutý ze života
Jako nahnilé jablko, které konečně udolala gravitace
Byl to alkoholik a nikdo jej neměl rád
ale pořád to byl člověk
Několik dní napnuté lano povolil můj děda
A já to celé pozoroval
škvírou tenčí než moje nová občanka
Od té doby vidím testrály 

Kašpar Melichar a Balthazar 2011
Rudé květy pivoněk pod obecním tlampačem
Dlaně okvětních listů orosené potem rána
Ženský hlas ohlásil smrt
a vypustil děsivé cikády ticha a ostré broky pámelníku
Pak zprávu o smrti zopakoval
zvuk se nesl za hranice Lhoty
a ztratil se v lánech věčnosti
a já věděl, že to musí být pravda
Tehdy jsem zjistil, že smutek se jako veličina
nejspíše nikdy nepřestane rozmáhat
a že seznam věcí, které jsem mu nestihl říct
už nikdy neproškrtám 

Děda umřel sám
v anonymním pokoji se špinavými záclonami
Pohřební hostinu měl v Mokřince
Zbylý guláš skončil v mrazáku
na lepší časy  

Kašpar Melichar a Balthazar 2013
Malé lahvičky alkoholu na půdě, které ze zvědavosti postupně ubývaly
opilost jako tvůrčí akt a měsíc jako kanvas lidské osamělosti
Utápěl jsem se ve starých obrazech
v melancholických očích hráčky na lyru
v něžnostech lovné zvěře
Ten rok jsme pohřbili Rexe
Babička ho nechala zastřelit, protože byl starý a dělal loužičky
lesklé jako kapří šupiny pod talířem hrachovky
Popravu vykonal strýc
Hodil mu na zem piškot a střelil ho do temene 

Krásná smrt

Kašel…
Hluboký kašel a křídový prach
vzpomínky měřené poločasem rozpadu

*

„Opilost jako tvůrčí akt a měsíc jako kanvas lidské osamělosti.“ Při čtení téhle básně nešlo nemyslet na možná nejlepší text, který o Ostravě napsal nějaký řecký poeta. „Ulice venku zůstala úplně sama, / měkká a dlouhá, téměř jako léčba děcka po malárii, / a kdyby někdo přesně v tuto chvíli mohl být venku, / viděl by měsíc, který se proměnil / ve skleněnou telefonní budku,“ básnil Jannis Ritsos v roce 1962 v poémě s názvem Ostrava v sobotu večer.

Na okolnosti vzniku další básně jsme se zeptali přímo autora: „Vznikla pár let zpátky, když jsem se nastěhoval do garsonky v paneláku, kde to jen bují životem. Respektive kde je život tak nějak komprimován. Nepovažuji město za statickou, neživou ´věc´, ale za živý organismus, na kterém člověk buď parazituje, nebo s ním žije v symbióze. To se odráží i v některých básních.“

V hlíně u večerky
zapouštějí kořeny víčka od piv
pihy rozeseté po sídlištní rusovlásce
s níž si neoholení muži vyříkávají život
zatímco chčijou zlatý déšť