Ostravské dny vyvrcholily operou Neither, do které nečekaně vstoupili bratři Hruškové

Claudia Barainsky odzpívala svůj náročný part z loďky situované uprostřed orchestřiště. Loďka, vybavená vesly, ale odsouzená k neplynutí, připomínala ostrov připoutaný řetězem k sobě samému. Přestože má opera předepsán pouze jeden sólový part, doplnil režisér toto zpracování o dvě postavy tuláků/klaunů Estragona a Vladimíra ztvárněné bratry Petrem a Pavlem Hruškovými. Většina přítomných zjistila tuto skutečnost až z programu obdrženého na místě, dříve toto obsazení avizováno nebylo, což způsobilo v ostravských uměleckých kruzích řekněme malou senzaci.

Z uvedení opery Neither. (Foto: Martin Popelář)

Přivítal jsem, že text Samuela Becketta, který Feldmanovi sloužil za referenční bod při vzniku opery, byl k dispozici na plachtě pokrývající téměř celou frontální stěnu haly po celou dobu festivalu – a to v originálním znění a v překladu Petra Kotíka . Návštěvník tak mohl, za různých situací a v rozdílném rozpoložení, meditovat nejen nad kvalitou či interpretací překladu, ale i nad textem samotným. (Napoprvé jsem s ním byl hotov jako s textem abstraktním. Postupně jsem na něm abstraktního nenacházel vůbec nic, pouze maximálně konkrétní popis fragmentární nezachytitelnosti.)

Citát Samuela Becketta v angličtině a češtině. (Foto: M. Popelář)

Ovšem sobotní program nabídl už od tří hodin odpoledne v sále Janáčkovy konzervatoře provedení skladeb pěti rezidentů. Škála jednotlivých kusů sahala od prolínání elektronických zvuků s komorním obsazením, pozoruhodně disparátní kombinace jakoby roztříštěného partu akustické kytary se zvukem snímaným z hrdla hráče, dvacetiminutové skladby, jejíž hustota notace a hlasitost byla destilována, až k jakési průsvitnosti na hranici slyšitelného, až k hudbě s atributy rozvernosti, dramatičnosti, rytmického kvapu. Nic nemohlo lépe demonstrovat nekonečnou pestrost a šíři autorských poetik a strategií toho, čemu pro zjednodušení říkáme „nová hudba“.

Podtrženo sečteno, na festivalu zazněla během deseti dní zhruba stovka skladeb. Unikátní je (a znovu a znovu, třebaže se někdy jedná o pouhé pokusy, je potřeba to podtrhnout a ocenit), že skladby rezidentů bylo možné slyšet bezprostředně vedle děl skladatelů slavných a etablovaných. Nejstarší skladba byla z roku 1932, několik skladeb má jako dataci uvedený rok letošní. Nejkratší skladba měla sedm minut, nejdelší bezmála pět hodin.

Z performance Shoffa Rags. (Foto: Martin Popelář)

Programu Dlouhá noc, Minimaratonu elektronické hudby a úvodnímu koncertu orchestru ONO jsme na Ostravanu věnovali samostatné recenze. Pokud bych měl z následujícího programu vyzvednout alespoň jeden další výjimečný moment, vybral bych skladbu/performanci Alvina Currana Shofar Rags ve Starých koupelnách Dolu Hlubina, ve které hrál na jemenský šofar z rohu antilopy kudu, piano a elektroniku/software. Hudba paradoxně spojující neurvalost s meditací, primitivnost s monumentálním účinkem (autor uvádí, že na šofar lze zahrát pouze pět až osm tónových výšek plus praskání a hluky) a mnohé další protiklady, hudba nekonečně svobodná.