Ředitel Slezského divadla Ilja Racek po rezignaci šéfa opery: Prvním úkolem je vrátit do divadla diváky

Na konci uplynulého týdne proběhly zprávy o rezignaci šéfa souboru opery Lubora Cukra, po kterých následovalo vaše stručné vyjádření pro Divadelní noviny. Můžete konkrétně uvést, co vás na práci Lubora Cukra zklamalo natolik, že ztratil vaši důvěru?

Bodem obratu pro mne byla inscenace Čarostřelce na konci sezony. Proto jsem během prázdnin projel naše statistiky návštěvnosti oper za dobu šéfování pana Cukra, včetně prodeje abonmá na tuto sezonu, a trend byl pro mne jasný. Do toho jsem se vrátil k dramaturgickému plánu na tuto sezonu a znovu přemýšlel nad tím, jestli dva tituly z nabídky nejsou přece jen divácky více problematické.

Pan Cukr v rozhovoru (celý text zde) argumentuje tím, že mladé publikum reagovalo velmi pozitivně. Mám na mysli premiéru Čarostřelce, která byla obecenstvem i kritikou reflektována vesměs jako rozporuplná. Vy jste podle pana Cukra nejprve inscenaci pochválil, ale následně jste svůj názor změnil. Z jakého důvodu?

Premiérové publikum je, jak vědí všichni divadelníci, zcela specifické, většinou velmi nakloněné účinkujícím, často až po přátelské vztahy. Pokud jde o chválení, jen jsem reflektoval premiérovou reakci – ovšem jen části publika. Na druhé straně diváci z představení odcházeli. Jinak zásadně děkuji po každé premiéře inscenátorům. Vytvořit operní inscenaci, byť kontroverzní, je velký kus práce a uměleckého nasazení – i když je výsledek přijat kriticky.

Z toho pramení další věc, a sice že operní inscenace mají být nějakým způsobem netradiční, šokující či skandální. Osobně vnímám rozpor v tom, co bývá někdy prezentováno jako moderní inscenace, a v tom, co skutečně na režijním přístupu může být nové a netradiční. Myslíte si, že míra modernity je totožná s mírou svévole, zejména s ohledem na původní reálie opery?

Asi jsem staromilec, ale přístup dělat něco jen proto, aby to bylo originální, je tak úkol pro čerstvého absolventa režie. Zvlášť těžce snáším, když režisér vypreparuje nebo zcela vymyslí motivy, které v předloze nejsou definovány, a postaví na nich velký kus inscenace nebo rovnou celou. Pak dochází k efektu, o kterém nás učili už na škole, že je třeba dát všechny skryté významy do programu, aby divák věděl, o čem vlastně ta inscenace je.

Z uměleckých kuloárů zní i hlasy, že vnitřní klima Slezského divadla má zřejmě vliv na to, kdo bude vést umělecké otěže. Opavské divadlo nemá v tomto očividně štěstí. Skoro to vyznívá, že v divadle rozhodují síly, které by vlastně podobné věci vůbec neměly ovlivňovat…

Soubor opery je, jak známo, velmi členitý – sólisté, orchestr, sbor, konečně i vedení. Do toho má samozřejmě názor i marketing, i ekonomika. Pak máme zákoník práce a kolektivní smlouvu. Výsledkem všech těch vstupů je nakonec to, co vidí diváci. Bylo by asi nepřirozené, kdyby všichni aktéři měli stejný názor. Samozřejmě umělecký názor a cestu určuje především šéf a pan kolega Cukr dobře ví, že jsem jeho názory korigoval skoro tři roky jen minimálně, třeba když jsem chtěl ke 100. výročí divadla Prodanou nevěstu a ne Hubičku. A od prvního dne a první inscenace jsem se ho zastával vůči vnitřní i vnější kritice. Jsem zásadně toho názoru, že šéf musí mít časový prostor na to, aby ukázal, co chce.

Snažíme se dospět k pochopení, proč se rozhodl pan Cukr odejít, když měl před sebou sezonu, kterou dramaturgicky připravil a chtěl dokonce přivést i nové osobnosti pěvecké i dirigentské. Člověk má pocit, že jste byl vystaven nějakému tlaku, který způsobil jeho rezignaci…

Tlakem bylo to, co jsem napsal v úvodu našeho rozhovoru: divácká akceptace jeho činnosti.

Poslední dobou se ve Slezském divadle objevují v hlavních rolích převážně hostující umělci. Myslíte, že Slezské divadlo je umělecký soubor, který bez pomocí „posil“ zvenčí nezvládá muzikálové a operní inscenace? Není trochu problém ve stávající kvalitě souboru a v tom, že pan Cukr to zjistil a chtěl vykonat razantní kroky k jeho změně a zlepšení?

Každý režisér, natož šéf si přivádí lidi, se kterými umělecky souzní. Navíc náš operní soubor má jen několik sólistů.. Problém nastane, když podíl hostů je větší než vlastního souboru. Ale všichni v české opeře víme, že bez hostů už se žádná opera neobejde. Přesto si myslím, že Slezské divadlo má jedinečnou spolupráci mezi činoherním a operním souborem, což prokázal i v posledních letech. Pan šéf se s některými členy souboru sólistů dostal do sporu a projevilo se to i na obsazování jeho inscenací, i když umělecky si myslím – tedy pokud jde o pěvecké kvality některých – pro to nebyl důvod. Návrh jeho řešení byl všechny zaměstnané sólisty propustit. To jsem odmítl.

Nešlo si nevšimnout, že na sociálních sítích vaše vyjádření pro Divadelní noviny komentují lidé z umělecké branže, jejichž vlastní produkty vyvolaly rovněž spíše kontroverze než nadšení. Jak byste vysvětlil těmto lidem svou vizi, která se s představou pana Cukra rozešla?

Divadlo se dělá pro diváky teď a tady a ne pro umělecké vize použitelné kdekoliv. To je zase moje přesvědčení a vize. Možná to teď bude znít v kontextu celé situace trochu absurdně, ale na panu Cukrovi oceňuji jeho tvrdošíjné prosazování jeho vize přes všechny překážky, o kterých byla řeč. Jenže podle mne se pro Opavu nehodí. I já dokážu být tvrdohlavý, když jsem přesvědčen, že mám pravdu. I když třeba prostě lidsky to těžce nesu. Letošní prázdniny jsem si tedy příliš v klidu neužil.

Jak budete nyní situaci řešit? Myslíte, že následující kroky opravdu povedou k divácké přízni a zlepšení renomé Slezského divadla v Opavě?

Naším prvním úkolem je vrátit diváky do divadla. Proto v těchto dnech upravujeme dramaturgický plán s tím, že některé dohody pana Cukra připravené pro tuto sezonu respektujeme. Řešíme především obsazení inscenačních týmů, protože tři tituly ve druhé půli sezóny měl režírovat sám šéf. A výběrové řízení na nového šéfa opery připravíme dle našich vnitřních regulí v co nejkratší době.