Novou divadelní přehlídku Offenzíva vyhrálo představení Sakurambo, po kterém se netleskalo

Divadlo netradičních forem, imerzivní, konceptuální, improvizační, tedy takové, které počítá s přímou účastí publika na výsledném tvaru představení, dostalo díky Offenzívě zelenou. Formát, který tady v Ostravě doposud uplatňoval hlavně proslulý soubor Bilé divadlo, se najednou stal hlavním tématem v rukou profesionálů. Jestliže čas od času něco podobného vidíme nanejvýš na festivalu Dream Factory, zejména ve formě tzv. site specific, nyní se na čtyři dny obrátily karty. Tradiční kukátková scéna musela ustoupit mnohostranné interakci rozprostřené odvážně do nedivadelních prostorů.

Finále divadelní Offenzívy v sobotu večer vedle Sakuramba naplnil ještě soubor s názvem Depresivní děti toužící po penězích. Do vybydleného Hotelu Palace herci přitáhli publikum na představení o tragickém osudu skotské královny Marie Stuartovny. Publikum rozdělené na dvě nezávislé skupiny si sice muselo vybrat, zda bude následovat paralelně se odvíjející příběh z pohledu královny Marie, anebo její rivalky Alžbety, přesto je nakonec spojila scéna popravy. Silné emoce, pláč i smích, vyvolávaný postupy hodnými pomalu až slovutného Markýze De Sade, oslovily porotu nakonec tak zásadně, že souboru vynesly druhou cenu v poloviční hodnotě 20 tisíc korun.

Z vystoupení souboru Depresívní děti toužící po penězích. (Foto: P. Kiška)

Zbývajících sedm souborů, které přijaly pozvání k neobvyklé a svěží ostravské novince, sice nic nevyhrálo, přesto všechny obohatily zdejší tvůrčí prostředí, a to na někdy opravdu hraničních  místech, kam by se tradiční příznivci divadla zřejmě ani nikdy nepodívali, a naopak, kde se sémě Thálie podařilo dost možná uchytit v těch, kteří do kamenného divadla sotvakdy zamíří.

Například prostor v blízkosti nákupního centra Nová Karolina se musel vypořádat s přítomností radikální vyklízecí čety Smetáček a syn. Goršecke Narodnie Akademične Teatr s jednoduchou pantomimou v nepřehlédnutelných maskách a vtipných situačních skečích zaujal kolemjdoucí konzumenty natolik, že se zapojili do hry s likvidací odpadu a někteří si na památku odnášeli vlastní fotografii s aktéry.

Z představení Smetáček a syn. (Foto: Petr Kiška)

Soubor 20 000 židů pod mořem jako ulitý zapadl do jámy v amfiteátru Divadla loutek a chtě nechtě musel „přizvat“ do své improvizační hry i glosujícího místního opilce. Divadlo X10 hrající dramatizaci textů Ivana Magora Jirouse se muselo vypořádat s nepřehledně členitým prostorem přilehlých garáží na Černé louce včetně hulákajících kolemjdoucích z místních klubů a z nedalekého koncertu.

Z vystoupení souboru X10. (Foto: Petr Kiška)

Ambiciózně náročný koncept Jakuba Gottwalda inspirovaný textem Umberta Eca se musel porvat s normalizační dílnou pro tramvaje v bezprostřední blízkosti galerie Saigon a Statické divadlo, jediní amatéři, co se probojovali na Offenzívu, pro změnu „znesvětili“ obřadní síň na Slezskoostravské radnici. Soubor My kluci, co spolu chodíme, který zaskakoval místo nepřítomného Masa krůtího, zahrnul do své improvizace i záchodky v suterénu bývalé galerie Beseda.

Diváci byli více méně střízliví a do akce se zapojovali zdrženlivěji. „Dnes mě nikdo nechtěl políbit,“ konstatoval po skončení Marie Stuartovny její představitel i režisér Jakub Čermák. Na WC si v zahajovacím představení z diváků také nikdo neodskočil, i když je k tomu umělci až vehementně vybízeli.

Zato koberec nad svými hlavami v ecovském Ur-Fascicmu od Jakuba Gottwalda drželi svorně všichni, neměli totiž na vybranou. Restaurace Hogo-Fogo u bývalé prodejny ASO s občasným diváckým příspěvkem sledovala podivnou pohybovou řeč dámského dua Částečné znejistění, kolující rekvizity byly vydány ke kolektivnímu ohmatání. Taktilní forma je pro zatím nepříliš zformované zdejší publikum asi nejpřijatelnější. Vyšplhat se do dvoumetrové výše po vratkých schodech u Sakuramba bylo například pro jednu divačku z už tak komorního osazenstva nechtěnou překážkou.

Nepozoruhodnějším plodem Offenzívy však po právu zůstává představení Sakurambo, u kterého se paradoxně ukázalo, že vrcholem čtyřdenní akce nemusí být nutně neobvyklý prostor, do kterého je už tak neobvyklá forma zasazena. Naopak. A jestliže někomu připadá moderně rozvíjená forma divadla jakkoliv dotěrná, infantilní a hodná cirkusu, tento kus opět dokázal, že herec může sice vybídnout diváka k akci, je ale také na něm, aby jej včas zadržel a načrtnutou situaci za něj jako profesionál dokončil.