To je ONO! Ostravské dny mají hráče, kteří se nebojí objevovat nové světy

Na úvod koncertu, který trval včetně dvou přestávek tři a půl hodiny, zazněla kompozice The Luminiferous Aether od Marca Sabata, která se také v celkovém ohlédnutí ukázala jako nejzajímavější skladba večera. Dílo je koncipováno jako sférická, orchestrálními barvami střídavě zřeďovaná či zhušťovaná struktura, v níž nejde o melos, ale o jemné změny v témbrové a harmonické textuře. Sabat zajímavým způsobem využil čtvrttónově laděné harfy, orchestrální sazbu zjasňoval izolovanými tóny i zastiňoval mikrointervalovými postupy. Ve výsledném dojmu The Luminiferous Aether umělecky rezonovala s básní Samuela Becketta, jejíž text po celou dobu koncertu dominoval stěně za orchestrem. Její spirálovitě tvarovaná hudební tkáň měla v sobě cosi vznešeného a mystického.

Hornista Ondřej Vrabec. (Foto: Martin Popelář)

Sabatovu mysteriózní skladbu následovala premiéra první věty Koncertu pro lesní roh a orchestr českého skladatele Petra Cíglera. Sólový part ztvárnil vynikající český hornista a neméně schopný dirigent Ondřej Vrabec. Kompozici otevřel rytmicky ostinátní motiv lesního rohu, na který reagoval orchestr dalšími ostrými rytmickými skupinkami s častějšími akcenty na disonantní souzvuky. Proti rytmicky monotónní první skladbě večera se zde posluchači střetávali s četnými změnami tempa a rytmu. Hudba se nesla místy s rituálním tanečním podtextem, sólový part byl inspirován i jazzovou interpretací.  Vynikající byla tektonická výstavba s jasně ohraničeným vrcholem, suverénní a pestrá kompoziční práce s augmentací motivu sólového nástroje. Postupně mne napadla souvislost s hudbou André Joliveta pro jakousi zvukovou brutalitu, drsnost a pregnanci. Sólový part Ondřej Vrabec zahrál naprosto znamenitě.

Na koncertech Ostravských dnů vedle sebe častokrát figurují skladby aktuálních rezidentů festivalu s díly zkušenějších tvůrců. I kdybych však o Jamesi Laytonovi z programu nezjistil, že je letošním rezidentem, bylo by to po poslechu jeho díla Focal naprosto evidentní. Laytonova kompozice je založena na rozvíjení rytmicky statické zvukové vrstvy, která svou organizovaností vyvolává strašidelné a úzkostné pocity. Častá crescenda a do značné míry opakující se souzvuky postupně ztrácely úvodní napětí a vyzněly poněkud stereotypně. Jakkoliv rozumím, že autor usiloval o vyjádření určité jednolité zvukové masy s občasnými prostřihy disonancí, jeho dílo mne z celého večera oslovilo nejméně.

Daan Vandewalle. (Foto: M. Popelář)

Další premiérou byla kompozice Movis Michala Rataje, která přisoudila velkou úlohu sólovému klavíru. Rataj je autor, v jehož hudbě se zajímavě mísí spektrální a témbrové inspirace s filmovou hudbou, improvizací a radikálními kompozičními technikami. Jeho Movis se ujal výtečný pianista Daan Vandewalle, jenž dílo zahájil pregnantní rytmizací na jednom tónu v spodním rejstříku klavíru. Ostinátní motivy se střídaly s diatonickými řadami v klavíru, v orchestrální a klavírní sazbě se střetávaly značné kontrasty a protikladné dynamické elementy. Následující blok hudby měl opar tajemna, jež bylo opředeno hojnějšími disonancemi, zvukově neotřele zde Rataj využil také perkusí. Skladba vygradovala v improvizačně aleatorický blok, v němž pianista sázel kakofonní souzvuky v zběsilém tempu a drsné dynamice. Ratajova kompozice má velkorysou koncepci a dokázala na skromném časovém úseku dvaceti minut přinést hodně pozoruhodné hudby. Současně je třeba poukázat na mistrovství hry Daana Vandewalla, jeho mimořádné odstiňování barvy klavírního tónu, rytmické jistoty a dynamické progrese.

Séverine Ballon. (Foto: Martin Popelář)

Další skladbou večera byla Guardian Chayi Czernowin, která se narodila a vyrůstala v Izraeli a jejíž ženský element se ukázal jako velký přínos pro obohacení koncertu. Sólového partu se ujala bezprecedentním způsobem violoncellistka Séverine Ballon. Hudba Guardian nejprve obkružovala jeden tón, umělkyně představila svou bohatou fantazii v hojnosti přístupů k interpretaci. Sólový nástroj hovořil zcela novými, netušenými témbry a hlasy, které místy evokovaly zvuky živé přírody, jinde zase nepostrádaly extatické a vzrušující orgastické záblesky. Skladba byla nesmírně zajímavá svou zvukovou stránkou, která se odrážela v zajímavých orchestrálních kombinacích, extrémních gradacích a kontrastech. Absence jakéhokoli melodického materiálu byla vyvážena fascinujícím labyrintem zvukových dispozic violoncella, která dokáže napodobit neuvěřitelnou škálu zvukových prostředků. Guardian ukázala jak distinktivní, empatické, spektrální a mystické je hudební myšlení této autorky. Séverine Ballon se ukázala pro její iniciační kompozici přímo predestinována, taková byla míra její komunikace s extrémně náročným zvukovým materiálem.

Závěr koncertu patřil dílu rakouského skladatele Bernharda Langa s názvem „DW28 Loops for Davis“, která je určena klarinetistovi Garethu L. Davisovi, jenž ji dechberoucím způsobem zahrál na basový klarinet. Langova skladba je podivuhodnou směsí jazzových, aleatorních, improvizačních elementů, kterým vévodí kuriózní part basového klarinetu. Ten je veden se zřetelem doslova vydobýt z nástroje, co je zvukově a hráčsky možné. Sólistu zajímavým způsobem dotvářely syntezátory, sampler, perkuse a kontrabas, jejichž sólové prvky se různým způsobem překrývaly, kombinovaly či střídaly.

Gareth L. Davis. (Foto: Martin Popelář)

Miroslav Beinhauer, Jon Myers, Adam Máros a František Výrostko v pozici skupiny sólistů rozhodně neměli lehkou situaci, ale zvládli své role rovněž znamenitě. Davis dokázal zahrát sólový part excelentním způsobem a sáhnul si na samou hranici svých fyzických i psychických možností. Zněla hudba svým způsobem nekompromisní, objevná, hudba scelující prvek náhody s ozvěnou rituální a orgastické funkce. Byl to úžasný zážitek a ukázka divoké, nespoutané fantazie.

Úvodní orchestrální koncert přinesl v celkovém ohlédnutí zajímavou experimentální hudbu. Všichni autoři skladeb byli osobně přítomni a několikrát vyvoláváni s velkým ohlasem obecenstva. Ostrava New Orchestra i sólisté táhli za jeden provaz, vesměs mladší členové ONO získávají cenný přesah do netradičních interpretačních přístupů, což se vždy hodí ke komplexnějšímu vnímání hudby a světa kolem sebe. Oceňuji energické, pozorné a názorné vedení dirigenta Bruna Ferrandise, který skvěle komunikoval s hráči a dokázal náročné skladby vystavět s velkou přesvědčivostí, podobně jako jeho kolega a dirigent Johannes Kalitzke a v jedné skladbě též Petr Kotík.

Z nedělního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Ten se publiku představil osobně i o jedné přestávce, kdy sdělil, že by měl něco říct. To se mu však příliš nepovedlo, protože mu došla slova. Stačilo se však začíst do Beckettovy úžasné básně Neither (Ani), kterou sám přeložil, a argumenty se dostavily.

Orchestrální koncert nabídnul skladby, které zvou k aktivitě a tvořivému vnímání mysli. Jako takové splnily svou roli a ukázaly, že svobodnému vyjadřování se meze nekladou.