Karvinské MimoProudy: Radost a neotřelost, ale i zklamání z nízké návštěvnosti

Asi nemá smysl čtenářům vysvětlovat, jak je to s alternativní hudbou a její návštěvností, a zdaleka se to netýká jen Karviné, ale i jiných měst této velikosti. Pojďme se ale zamyslet nad problematikou takzvaných povolaných a vyvolených. Někteří interpreti zkrátka patří mezi mnoho povolaných, kteří se hudbou jen baví, mají ji jako vedlejší aktivitu a jejich pravá obživa je někde jinde. Když už si umělec vybere něco tak často neuchopitelného, jako je alternativa, musí se tedy smířit se skutečností, že možná nejen na začátku jeho kariéry, ale i později bude pod pódiem málo lidí a ještě méně zasvěcených posluchačů. To platí v globálu i obecně. Tímto výrokem rozhodně neshazuji umění kohokoli, kdo na MimoProudech vystupoval. Kromě Davida Stypky, který by se již dal zařadit mezi vyvolené, kteří měli to štěstí a všimlo si jich více lidí, na akci vystoupili umělci, z nichž někteří mají podle mě před sebou ještě velkou budoucnost. Jmenovat ale nebudu.

Nyní ale konkrétně k akci MimoProudy 2019. Letos se sešlo kapel a interpretů pět, tudíž byla celá událost situována do stanu, který je v areálu postavený až do podzimu. A ačkoli se sešlo několik zcela žánrově jiných umělců, nazvučení bylo pokaždé velice dobré. Tato pestrost hudby se letos koncipovala převázně do akustických poloh, několik interpretů sázelo na ne zcela typické nástroje jako je mandolína nebo kontrabas.

Kapela Rare Footage. (Foto: Gabriela Stašová)

Ve chvíli, kdy začínala hrát první kapela Rare Footage ve složení zmíněné mandolíny, elektroakustické kytary a saxofonu, bylo ještě světlo a návštěvníků poskrovnu, i přesto však bylo možno zachytit příjemnou komorní atmosféru hodící se do stage ve stanu. Rare Footage vsadili na baladické melodie často připomínající irský a severní folklor, někdy naopak hudba inklinovala k americkému blues. Kapela potvrdila, že i v této komornější sestavě se dá dělat hudba poměrně širokého žánrového zaměření a kombinovat jemnost i dravost zároveň. Jak sami hudebníci říkali, v kapele byl nepřítomný jinak čtvrtý hráč na violoncello, jehož tóny zajisté hudbu Rare Footage ještě více obohacují.

Kaczi. (Foto: Gabriela Stašová)

Když začala hrát druhá interpretka Kaczi, jako by se rozjasnila předešlá komorní atmosféra a do stanu vstoupilo světlo, v nikterak esoterickém slova smyslu. Kaczi od minulého roku, kdy jsem ji měla možnost na této akci poznat, ještě více vyrostla v pódiové prezentaci, ačkoli rozjet s lidmi to uměla vždy. I přes to, že její publikum pod pódiem bylo složeno převážně z dětí, potvrdil se její um komunikovat se všemi, i s těmi nejmenšími. A protože někdy musí hora za Mohamedem, tak i Kaczi zkrátka mezi jinak sedící lidi šla a snažila se je víceméně úspěšně rozezpívat přímo v publiku. Velké plus pro Kaczi a ještě větší pro její naprostou spontánnost a otevřenost mísící se z radostí z hudby, ať už je den nebo noc a publikum jásající či pouze poslechové. Kaczi protentokrát vsadila kromě kytary, akordeonu a looperu také na klávesy, což koncert obohatilo a potvrdilo také její velký muzikantský talent.

Fred Madison. (Foto: Gabriela Stašová)

Když se začalo stmívat, nastoupila na scénu kapela další, Fred Madison z Valašského Meziříčí. Její vystoupení se dalo považovat za jeden z vrcholů večera, protože energie, kterou hudebníci dali do koncertu, byla odzbrojující. Indie rock s klávesami a britpopovým feelingem ještě nevymřel a máme jej dokonce i v Česku. Fred Madison vyvážili večer z akustické polohy do té správně nástrojově vyhrané a vyumělkované a pro letošní MimoProudy se právě oni stali pravděpodobně nejumělečtější složkou, která zvládla svůj koncert bravurně.

David Stypka. (Foto: Gabriela Stašová)

Hlavní hvězdou večera se měl stát David Stypka s jeho kapelou Bandjeez a skutečně se jí stal. A po chvilce rozpaků přišli pod jeviště i lidé, kteří zpívali, tančili do rytmu a Davidovu tvorbu znali, což opět potvrzuje tezi o vyvolených. David Stypka a Bandjeez opět předvedli profi výkon, o kterém není třeba diskutovat. V písni Dobré ráno, milá protentokrát Ewu Farnou pěvecky zaskočila Kaczi. Hudba Davida Stypky a Bandjeez má velkou sílu. Navzdory tomu, že jsem jej vždy považovala za spíše tzv. smutného interpreta (a při poslechu jeho skladeb často inklinuji spíše než k radosti, k přemýšlení), na koncertě se dalo díky vynalézavosti kapely v jeho hudbě objevit mnoho radostného a milého. A to i z toho důvodu, že bylo možno vidět, kolik energie muzikanti do vystoupení investovali.

Na poslední kapelu již zůstal stan téměř prázdný. Skupina Svatá voda, kterou tvoří dva v Česku žijící Holanďané v instrumentálním složení kontrabas a elektrická kytara, si z toho však příliš starostí nedělala a koncert tak jako tak odehrála. A to i s přidanou hodnotou vtípků mezi skladbami a nasazením i pro pouhých několik lidí, kterým sice vyprchala většina energie, nicméně ji dokázali načerpat z dvojice na podiu, která si opravdu originálním způsobem dělala v mezipauzách legraci z jejich vlastního pojetí ne zcela správné češtiny. A tak tato oslava alternativní hudby skončila.

Svatá voda. (Foto: Gabriela Stašová)

Problematika povolaných a vyvolených tu byla vždy. Někteří si tuto roli vybrali dobrovolně, a proto je třeba ctít jejich zaměření bez zbytečných komentářů o nesmyslnosti jejich počínání. Hudba je tu pro všechny a je košatá právě proto, aby si v ní každý našel to své. Nyní již bez obviňování jakéhokoli publika, které je nějak orientované.

V Karviné možná za pár let doroste nová generace, která opět zdejší kulturu postaví na nohy a možná zažijeme i restart Festivalu Dokořán, který měl před deseti lety obrovskou návštěvnost. Historie se totiž opakuje a já věřím tomu, že v tomto směru nic není nemožné.