Nejdelší koncert v dějinách Ostravy začal túrováním motorek před katedrálou a skončil na nábřeží Ostravice

V Ostravě jsme už netradiční formáty koncertů zažili, ať už na minulých ročnících Ostravských dnů (Noční sóla), tak v galerii PLATO (cyklus Koncert s rozbřeskem) nebo ve Fiducii (Noční směna). Ovšem osmnáctihodinový koncert je zárukou, že experimentováno bude nejen v předkládaném hudebním programu, ale i přímo na návštěvnících.

Chvíli po páté hodině odpolední v pátek prosluněné náměstí Msgre. Šrámka zaplnily zhruba tři až čtyři stovky diváků a Dlouhou noc nastartovalo devět motorek ve skladbě Harley Davidson. Kompozice Dietera Schnebela je spektakulární kousek, který by, zohledníme-li performativní složku, mohl klidně zahajovat i festival akčního umění Malamut. Využívá nejen specifického zvuku Harleyů, ale dirigent má na starost také koordinaci směrových ukazatelů, klaksonů a nakonec i zapojení určitých prvků choreografie při práci s řídítky.

Z koncertu pro motorky. (Foto: Martin Popelář)

Typické motorkářské postavy, mezi kterými jsem poznal i Marcela Lesníka alias Woodmanna, měla na povel dirigentka Steffi Weismann, celá oděná v červeném včetně rudé kožené bundy, což dodávalo podívané performativní ráz. Kompoziční stránka úvodního kusu zůstala na pozadí.

To se mělo ihned změnit po následném přesunu do nedalekého foyeru Divadla Jiřího Myrona. Skladbu Julia Eastmana pro čtyři piana zahráli Joseph Kubera, Daan Vandewalle, Alexandr Starý a Miroslav Beinhauer. První polovina skladby upomínala svým důrazem na rytmickou stránku a ukotvením na jednom akordu In C Terry Rileyho z prvního dne festivalu. Zhruba v polovině se začala rovnováha nabourávat, jednotlivé party se více osamostatňovaly a rozhoupávaly zvukovou masu, aby na závěr gradovala příchodem čtrnácti lidí z řad diváků, kteří se, vybaveni jednoduchým notovým zápisem, rovnoměrně rozdělili po stranách hráčů a v jeden moment se přidali k ústřední čtveřici. Na každý klavír tak rázem hráli tři až čtyři hráči.

Do hudební produkce se zapojili i diváci. (Foto: Martin Popelář)

Musel to být jedinečný moment jak pro ně, tak pro hlavní protagonisty, a ve mně vyvolal mnoho otázek: Slyší posluchači totéž co hráč? Jak ovlivní pozici či řekněme svrchovanost hráče, když spolu s ním má na nástroj hrát někdo, koho vlastně vůbec nezná?

V hlavním sále Divadla Jiřího Myrona pak následovala skladba Klaase de Vriese s titulem Stringed v podání DoelenKwartetu se sólistou Janem Rokytou na cimbál. Skladba byla na ploše necelé čtvrthodiny doslova nabitá úžasnými momenty, lyrickými i drásavými, podrobnější rozklad ale nechám povolanějším hlavám.

Jan Rokyta a DoelenKwartet. (Foto: Martin Popelář)

Dilema, jakým dílem se Dlouhé noci účastnit, které zhusta mezi návštěvníky rezonovalo, zčásti vyřešila kapacita prostoru Divadla 12, která se naplnila po okraj. Mně se podařilo své místo najít, mohu tedy už teď prozradit, že se mi podařilo i díky této okolnosti absolvovat osmnáctihodinový program kompletní až do konce. Z části večera ve Dvanáctce vyzvednu ty nejsilnější momenty: Daniela Skálu, kterak suverénně (a nejen tím, že zpaměti) zahrál Suitu pro cimbál Aloise Háby, a virtuózní podání skladby Luciana Beria v podání Františka Výrostka. Stephanie Liedtke starosvětský zvuk fagotu přenesla do současnosti (v náročné skladbě rezidenta Roberta Stricklina).

Daniel Skála. (Foto: Martin Popelář)

Skladbu Havířov Mira Tótha, věnovanou aktivistům zasazujícím se o záchranu havířovského železničního nádraží, jsem před pár lety slyšel na ostravské Muzejní noci. Provedení Andreje Gála bylo opět impozantní, ovšem elektronická manipulace v reálném čase, kterou skladbu dotváří sám autor, posunula aktuální provedení na vyšší level.

Opět přesun do divadelního sálu a tři podstatné momenty v jednom bloku: Skladba Petera Ablingera v podání cellisty Mathiase Lorenze, rámována disparátními momenty, robustním elektronickým zvukem na začátku a na konci (skladba se jinak nesla na absolutní hranici slyšitelnosti) a prudkým rozsvícením sálu uprostřed skladby, které vneslo zmatení do hlediště, část diváků začala tleskat.

James Ilgenfritz. (Foto: Martin Popelář)

James Ilgenfritz zcela v souladu s pokyny autora Bena Pattersona skladbu Variations for String Bass pojal jako skeč, ve kterém kontrabas nejdříve naladil podle dětských píšťalek a pískajícího delfína, během hraní hřebenem se stihl učesat a závěrečný pozdrav autorovi vhodil, napsaný na pohlednici, do kontrabasu jako do poštovní schránky. Večer tak získal tolik potřebné odlehčení a diváci se mohli ponořit do další kontrastní vrstvy Dlouhé noci, do provedení Kompozice číslo 7 La Monte Younga postavené na jediném souzvuku (h-fis).

Daan Vandewalle začal svůj výběr z rozsáhlé kompozice Inner Cities se zhruba třičtvrtěhodinovým zpožděním. Ohlásil, jestli jsem dával pozor, části 5, 8, a 13. A to je dobře, protože ta poslední rozšířila cyklus poměrně nedávno. Neobsahuje ji tedy ani nahrávka, kterou jsem si před lety pořídil, a nezazněla ani při prvnim českém uvedení v Brně před zhruba pěti lety. Tehdy bylo v sále na začátku čtyřhodinového koncertu zhruba sedmnáct lidí a na konci čtyřiadvacet, což na mě udělalo podivuhodný dojem. Řady ostravského publika sice během této části programu prořídly, přece jen už byla hluboká noční hodina, ale přesto bych napočítal asi padesátku posluchačů. Provedení Curranových Inner Cities patřilo přitom k nejvirtuóznějším částem Dlouhé noci a udělalo na mě mimořádný dojem.

Někteří návštěvníci poslouchali koncert vleže. (Foto: M. Popelář)

Je ráno, ale nenechme se ukolébat, že jsme u konce, byť někteří posluchači odešli. O půl sedmé publikum doplnili čerstvě příchozí, a tak znovu zhruba padesátka posluchačů přihlíží zahájení skladby For Philip Gusman Mortona Feldmana. Oproti programu, kde se koncert avizoval v sále, se pokračuje ve foyeru. Den vniká přes široká okna plnou silou.

Skladba zní jako nekonečné doznívání sebe samé. Je to neskutečný ponor, fyzické nasazení hráčů snad ani nelze dostatečně vyzvednout a ocenit.

Na závěr ještě přesun ven, zvuky města, ulic, řeky. Akce – skladba – událost Thea Finkela, původně komponovaná pro řeku Temži. Půlhodinové zpoždění, nakonec ale na březích posloucháme komunikaci hudebníků rozmístěných jak na obou březích řeky, tak i na samotném mostě za plného automobilového provozu.

Podtrženo sečteno, osmnáctihodinový program s názvem Dlouhá noc byl skutečně mimořádná událost hodná tohoto označení, jen škoda že ostravský živel v publiku nebyl více zastoupen a převažovali v něm lidé, kteří na Ostravské dny přijeli ze vzdálenosti stovek kilometrů.