Houslistka Hana Kotková před Ostravskými dny: Tento festival je pro stále více lidí nepostradatelný

Paní Kotková, pocházíte z proslulé moravské rodiny Kotkových. Ubírala by se vaše profesní dráha jinudy, pokud by tomu bylo jinak?

Jsem klasickým důkazem rčení, podle kterého jablko nepadá daleko od stromu. Můj tatínek Štěpán vychoval předlouhou řadu muzikantů a založil nespočet cimbálových muzik. Byl to člověk výsostně charismatický, jeho kouzlu se nedalo uniknout. Jen zázrak mě mohl zavanout na nějaké jiné pole, ale naštěstí se tak nestalo. Hudba je mým životem od dětských let. Nakonec i bratr David, který se stal inženýrem, vede dodnes cimbálovku Kotci a ve volných chvílích hraje na cimbál. Všímám si obdobné situace i v jiných v rodinách hudebníků, jejich potomci se často ubírají stejnou profesionální dráhou. Jistě to bude faktem, že hudba se nestává jen nějakou oddělenou součástí, ale nabývá každodenní životní důležitosti.

Žijete a pracujete ve Švýcarsku. Jaké má klasická hudba postavení a podporu v této zemi, zvlášť pokud jde o hudbu současnou?

Mám pocit, že situace se pořád moc nemění. Dramaturgie orchestrů či komorních spolků má strach nabízet nová díla, a tak jsme pořád svědky oddělených programů; přes baroko s prezentací stále více neodbytného „lehkého poslechu“, klasickou a romantickou hudbu až po současnou hudbu. Přitom právě prolínaní epoch může posluchači přivodit překvapivý zážitek. Už jsem ale v nějakém předešlém rozhovoru probírala výjimky, kterou je třeba Lucernský festival. Tam se to prolínaní epoch stalo naprostou samozřejmostí.

Od roku 2003 pravidelně vystupujete na Ostravských dnech. Jak jste se seznámila s jeho uměleckým ředitelem Petrem Kotíkem a co se vám na tomto festivalu líbí?

Petr Kotík mě přizval poprvé na festival Ostravské dny k provedení Violin and orchestra Mortona Feldmana v roce 2003. To byl můj první ponor do neznámých hlubin. A zrovna s tímto koncertem jsme pak společně úspěšně vystoupili ještě na Pražském jaru a v New Yorku. Bylo to první americké provedení této významné skladby 25 let po skladatelově úmrtí, což hovoří samo za sebe a objasňuje situaci, o které jsem se před chvílí zmiňovala. V Ostravě pak vidím absolutní přínos pro mladé skladatele z celého světa vzhledem k možnosti konfrontace vlastní skladatelské tvorby s ostatními a hlavně pak uvádění jejich nových skladeb. Ostravský festival je vzrušující, otevřená a bezpředsudková dílna nového. Narůstající počet zvědavého publika dokazuje, že se festival stal nepostradatelným. Mým přáním je, aby stále více hudebních milovníků z toho kraje umělo vytěžit z této vzácné příležitosti, která se jim nabízí.

Co vás přivedlo k tomu, věnovat podstatnou část svého repertoáru soudobé hudbě?

Bohužel vás musím trochu poopravit. Podstatná část mého širokého repertoáru je naprosto klasická, vybudovaná za dob studií a rozšiřovaná pak po léta mojí hudební kariéry. Mezníkem, jak jsem zmínila, se pro mne stal rok 2003 a od té doby jsem zařadila do svého repertoáru nepřehlednou škálu skladeb soudobé hudby. Když se dnes ohlížím zpátky, vidím, že to byla nelehká cesta, ale tento nový repertoár byl velkým obohacením a měl bezpochyby odraz i na mou četbu tradičního repertoáru.

V jednom rozhovoru jste řekla, že hudebník má kulturní zodpovědnost zprostředkovatele. V případě provedení soudobé hudby probíráte její interpretaci se skladatelem?

Ano. V soudobé hudbě má každá nová skladba svoje specifika a celou škálu aspektů, které je potřeba dešifrovat, často se jedná o světové premiéry, tedy ještě skladby ani nenahrané, kde nemáte žádnou konfrontaci. Většinou je můj první pocit: SOS! Ale poté se každodenním cvičením a analýzou začne skladba „klubat“ a nakonec se jeví jako nejsnadnější záležitost na světě. Například v roce 2017, když jsem na Ostravských dnech provedla koncert Salvatora Sciarrina, jsem byla se skladatelem v telefonickém kontaktu, zaznamenané flažolety v těch nejvyšších houslových polohách mi pořád nezněly, jak bych si přála, a tak mi pan Sciarrino vysvětloval, jak docílit žádaného výsledku. Také v případě extrémně náročného houslového koncertu Itala Luca Francesconiho jsem byla za ním doma v Miláně, kde jsme probírali společně některé téměř nehratelné pasáže.

Na letošních Ostravských dnech uvedete světovou premiéru skladby Petra Kotíka Wednesday at RW on Spring Street. Můžete nám k ní něco říci?

Je mi potěšením, že po všech těch letech spolupráce mohu interpretovat dílo Petra Kotíka napsané speciálně pro mě. V nové skladbě pro housle a ansámbl Wednesday at RW on Spring Street se střídají koordinované a nekoordinované části sólových houslí s ansámblem, v tomto stádiu studia mám zatím jasnou představu sólového partu a moc se již těším na zkoušky s ansámblem, který mi ucelí mou vizi.

Založila jste vlastní soubor Kotková Ensemble. Co vás k tomu vedlo a jaký hrajete repertoár?

Kotková Ensemble vznikl v roce 2012 po pozvání festivalu MITO v Itálii. V té době jsem dala dohromady ty nejlepší muzikanty ve svém okolí k provedení překrásného oktetu G. Enesca a kvintetu W. A. Mozarta. Vznikl tak soubor, který má však variabilní geometrii a je skládán podle potřeb. Také v tomto případě došlo k proniknutí do moderní a současné hudby (Lourié, Reich, Crumb aj.), často za přispění živé elektroniky.

Jste také členkou souboru Trio des Alpes, který vydal CD s názvem 20th Century Women Composers. Máte hudbu žen ráda, je jiná? Nebo, jak řekla Galina Ustvolskaja: „Nezáleží na tom, jestli je hudba psaná ženami nebo muži. Jde o to, aby byla dobrá.“

Jsem členem Tria des Alpes od roku 2015. Zmíněné CD bylo natočeno předtím s houslistkou Mirjam Tschopp. Ale i po dobu mého působení v triu jsme prováděli skladby současných skladatelek a dovršením bylo naše letošní působení na univerzitě v Baltimoru v USA, kde jsme byli pozváni americkou skladatelkou Lindou Dusman, jejíž trio jsme tam uvedli ve světové premiéře a kde jsme také mimochodem uvedli skladby švýcarských žijících autorů Beata Furrera a Michaela Jarrella. Pokud jde o citát Galiny Ustvolské, je to absolutně pravda, protože záleží jen na kvalitě. Stejně tak je však pravda, že z tisíce důvodů, stejně jako v mnoha jiných oblastech, ať už uměleckých, nebo ne, byly ženy vždy na okraji. A bojujeme neustále za změnu.