Znepokojivý Forman a ještě znepokojivější Chalánková v opavském Domě umění. A Milkov s Neprašem jako bonus

Jaký má život smysl, když i u nejbližších věčně narážíme na hradbu nepochopení? Osmatřicetiletá konceptuální umělkyně a kreslířka Vendula Chalánková na tahle věčná neporozumění reaguje v Opavě výstavou Ugly Colours. A mimo jiné i komiksovými příběhy, které jsou odposlechnuty z běžného života. Tři políčka jednoho z komiksů třeba obsahují tyto věty: PŘÍTELŮV OTEC K NÁM PROMLOUVÁ / OHLEDNĚ POTOMKA / HRKNI TO DO NÍ. Návštěvníka Domu umění až zamrazí, jak se zastydí za toho neomaleného fotříka. Ale ano, zároveň se i zasměje. To je genialita banálnosti přenesená do umění. Rubrika Kouzlo nechtěného proto kdysi patřila k těm nejčtenějším v literárním časopise Host do domu.

Komiks a solární panel V. Chalánkové. (Foto: I. Mottýl)

Strohé kresby, obličeje většinou bez očí i úst, o to s větší intenzitou zasáhnou duši dialogy v komiksech. Jak už bylo řečeno, jsou to záznamy naprostého neporozumění, přesto spolu lidé musí nějak žít. „Ten pán říkal, že se k sobě tak moc hodíme, že by byla škoda, kdyby mezi nás něco vlezlo. / Já mám pocit, že toho mezi nás leze hodně,“ říká dívka v jednom z komiksových příběhů Venduly Chalánkové. A její partner zareaguje: „Jenom alkohol a špinavý nádobí.“

Chalánková v Domě umění vystavuje i „doslovné obrazy“. Reálné předměty denní potřeby v podobě obrazů opět lehce polechtávají bránici, zároveň však nepříjemně znepokojují. Takzvanou Sérii s pruhy tvoří velkoformátové malby úředních obálek s barevnými okraji. Obálky, které často dokážou zásadně změnit život.

Obálky Venduly Chalánkové. (Foto: Ivan Mottýl)

Autor textu zrovna v uplynulý týden dostal dopis s červeným pruhem, který ho v důsledku vyjde skoro na pět tisíc korun. „490 tisíc našich spoluobčanů dluží takové peníze, které se jim do konce života nepodaří splatit,“ připomíná Vendula Chalánková v průvodním textu k výstavě. Obálky s modrým pruhem, zeleným pruhem, červeným a fialovým pruhem. Od soudu, od zaměstnavatele, z finančáku, ze sociálky. Málokdy v nich bývá dobrá zpráva.

Z výstavy Pavla Formana. (Foto: Ivan Mottýl)

Jednačtyřicetiletý Malíř Pavel Forman si pohrává s fenoménem selfíček v sérii Self-fee. Někdy jen nenápadně, jindy až brutálně zdeformované portréty, odkazují k problémům starým jak samotné lidstvo. Forman vypráví o tomtéž, co známe z pohádky o Sněhurce. „Pověz, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější,“ ptá se pohádková zlá královna. Ta ale měla jen jednu sokyni čili Sněhurku, v digitálním světě konkurují jednomu selfíčku miliardy dalších.

Obraz Pavla Formana. (Foto: Ivan Mottýl)

S obrazy Pavla Formana přirozeně souzní sochy čtyřiašedesátiletého Stefana Milkova. Dnes už žijícího klasika a spoluzakladatele legendární skupiny Tvrdohlaví. Laminátová skulptura Compact Disc pochází z roku 2010, kdy cédéčka ještě byla důležitým audiovizuálním nosičem. Modlou. Milkov si proto pohrává se symbolikou slavné antické sochy Diskobolos starořeckého sochaře Myróna. Napětí svalů však nesouvisí s hodem disku, ale spíš s očekáváním nového elpíčka nelegálně vypáleného na „cedlo“. Dnes je to stará písnička, cédéčka jsou skoro po smrti. Milkovova socha ale zůstává důležitým poselstvím o tom, jak naše životy neustále znejišťují permanentně se vyvíjející moderní technologie.

Socha Stefana Milkova. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava Dialogy 2019 je společným kurátorským počinem opavského Domu umění se stejnojmennou galerií v Ostravě. Dům umění v Ostravě zapůjčil vybranou kolekci plastik ze šedesátých let minulého století. Ta je konfrontována se zvukovou instalací pražského intermediálního umělce a „sound designera“ Martina Janíčka, který se v šedesátých letech teprve narodil.

Socha Karla Nepraše. (Foto: Ivan Mottýl)

Vystaven je třeba Stigmatizační objekt Aleše Veselého, socha Sedící od Karla Nepraše či Velekrál Jana Koblasy. Fascinující je i model sochy Rudolfa Valenty pro ostravské Sympozium nových forem z roku 1967.

Rudolf Valenta na výstavě Dialogy. (Foto: Ivan Mottýl)

A opět jsme u neklidu, který je součástí většiny z vystavených sochařských děl. Šedesátky byly neklidnou dobou, přinášely uvolnění, ale i nový strach. Vždyť právě před padesáti lety vyvrcholila tahle éra střelbou milicionářů do demonstrantů, kteří 21. srpna 1969 protestovali proti již rok trvající sovětské okupaci. V Praze a Brně tehdy zahynulo pět mladých lidí, které zavraždili milicionáři s ostrými náboji v samopalech. A pod tíhou padesátého výročí těchto zbytečných smrtí lze vystavený soubor považovat i za silné memento.

Stigmatizační objekt Aleše Veselého. (Foto: Ivan Mottýl)

Souznění čtyř aktuálních výstav v opavském Domě umění tedy spočívá v jistém napětí, do něhož je návštěvník postupně uvržen. Umění má vyvolávat neklid, nikoli sloužit k relaxaci. Pokud se ale někdo cítí po prohlídce galerie až příliš znepokojen, může vstoupit do chrámu sv. Václava, který je rovněž součástí Domu umění. Do kostela, v němž se Opavané modlili už v polovině čtrnáctého století. Tváří v tvář téměř sedmi staletím se tady všechno relativizuje. I současné umění.

Interiér kostela sv. Václava. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Dům umění v Opavě. Výstavy Self-fee (Pavel Forman), Sosha (Stefan Milkov), Ugly Colours (Vendula Chalánková), a kolektivní expozice Dialogy 2019. Výstavy jsou k vidění už jen do 25. srpna 2019.