Frýdecko-místečtí Darkwind na albu Ventum Tenebris splňují charakter žánru, ale tápou v neotřelosti formy

Slova ze mne padají téměř sama, protože plně naposlouchané jsem CD Ventum Tenebris měla ve chvíli, kdy jsem projížděla krajinami a cestami lemovanými černými lesy v časných ranních hodinách. V tu chvíli jsem si říkala, jak neuvěřitelně se hudba Darkwind i přes značnou signifikantní zemitost a rázovitost pro tyto scenérie hodí. Ačkoli jejich linie a siluety se mohou zdát vzhledem k žánru už poněkud otřepané.

Darkwind nejsou ve světě tuzemské tvrdé hudby nováčky a ani se to nesnaží předstírat. Hlava projektu Blard potvrzuje, jak moc měly v minulosti na kapelu dopad personální změny, ale i samotné stavy a pocity či existenční krize jeho samotného. „Tyto problémy se naneštěstí dotkly i existence kapely a na konci roku 2012 mají za následek odchod všech „nových“ členů sestavy a Darkwind se ocitá na nejhlubším dně celé své existence,“ zní na oficiálním internetové profilu kapely. Zdá se však, že nyní jsou těžké dny ve fungování kapely zažehnány a překonány a (snad) svítá na lepší časy. Poprvé za celou existenci kapely v jejím popředí growluje žena, kapela navíc aktuálně hostí další perspektivní členy.

K samotnému albu Ventum Tenebris lze říct mimo jiné to, že se z něj dá poznat opravdová snaha kapely vytvořit na poli tuzemského i regionálního death-blacku něco, co není prvoplánové, zároveň to však obsahuje jasné znaky, proč si chce posluchač některé pasáže pustit znova, přetočit je, zmáčknout tlačítko repeat. Tedy pokud mu nevadí, že hudba zní občas možná příliš nabubřele, ve smyslu inklinace ke zvuku severských kapel. Kdo by ale nechtěl znít podobně mrazivě jako Satyricon…

Otevírací skladba Guard Of Fallen Souls přechází z úvodního fade-inu do screamových poloh vokalistky Morgause, která je dokáže opravdu bravurně obrátit v hutný a hluboký growlový vokál, jenž je postaven na skvělé technice a nekompromisním zápalu, který lze vycítit i z nahrávky. A stejným nábojem pokračuje deska i dál. Deadwood takto v počátku cílí na fanoušky melodičtějších riffů, které poněkud plošší melodice a formě dodávají šmrnc, zlepšit by se možná dala kostra skladby, ne však v jejím schématu, ale v kontinuitě přecházení z jednotlivých pasáží do dalších. Plusovým bodem jsou pak atmosférická intermezza, ať už se jedná o efekty nebo téměř zbrklé party plné repetice a vysokých kytarových tónů. To můžeme spatřit také například v songu Tomorrow. Ačkoli se zpočátku jako zbrklé může jevit celé album, při jeho bližším prozkoumání člověk zjišťuje, že tomu tak není.

Výjimkou v tempu a rytmu jsou takto skladby Black Flowers, která také vyniká opravdovým vokálním zápřahem, nebo Brutal Wisdom, plující na rozvolněném střídání hlubokých a screamových technik a poněkud monotónnějším konceptu, který je jakýmsi odpočinkem od jiných smrští, které jsou pro běžného posluchače slévající se v jeden celek, pakliže nemá s těmito subžánrovými díly příliš mnoho zkušeností.

Silnou předností je ale pro Ventum Tenebris poměrně dobrý zvuk. Tedy dobrý zvuk, pokud dobrým zvukem chápeme 70 procent blacku, ve kterém lze rozpoznat, co který nástroj hraje, v poměrně jasných a zřetelných liniích. Minusem je pak, jak už bylo řečeno, podobný posloupný charakter skladeb a jejich nejasná struktura při prvních posleších. Darkwind zkrátka, jakkoli mají tradici a píli, ještě stále spadají více než do etablované vrstvy tvrdě-metalových tuzemských kapel spíše do toho lepšího, co nabízí regionální a krajská scéna, což však rozhodně není urážkou, protože i ta se musí prezentovat.

Jak tedy v popu a rocku může nyní ve Frýdku-Místku nyní splňovat myšlenku první ligy David Stypka, ve folku pak například René Souček, v komerčnějších vodách pak Mirai, může takto tvrdou hudbu zastupovat mimo jiné i Darkwind. Ačkoli jejich cesta je dlouhá, má před sebou ještě značné mety, kterých však může dosáhnout, pokud si muzikanti uvědomí, že punc originality se dá takzvaně naverbovat i do natolik „fádní“ záležitosti jako je syrový death-black.