Tajné výstavy i opěvování socialismu v Domě umění. Jaké bylo kulturní léto v Ostravě v roce 1986

Když na mě v tomto týdnu vypadl ze skříně Kulturní měsíčník z léta roku 1986, neodolal jsem a prolistoval ho. Nejspíše už jsem totéž udělal před třiatřiceti lety, tehdy jako čerstvý maturant „Šmeralky“ čili Matičního gymnázia v Ostravě. Měsíčník vydával Krajský výbor Komunistické strany Československa a bylo to jediné kulturní periodikum v kraji. Lidé si ho kupovali především kvůli programu kin či divadel, samotný obsah časopisu byl ale smutným odrazem komunisty zglajchšaltované kultury v tehdejším Severomoravském kraji.

V roce 1986 se konal XVII. sjezd Komunistické strany Československa. A partaj, která počítala s vládou bolševiků na věčné časy, v rámci svého sněmování naplánovala i kulturní vývoj Československa pro osmou (1986-1990), devátou (1990-1995) a desátou pětiletku (1995-2000). A to následovně: „V kultuře a umění hodláme v úzké spolupráci s vládami republik podporovat vše, co pravdivě zobrazuje dnešní život, co napomáhá tomu, aby kultura ještě více pronikala mezi nejširší vrstvy našeho obyvatelstva, aby účinněji působila na formování socialistického způsobu života a estetického cítění, aby se spolu s profesionální uměleckou tvorbou široce rozvíjela kulturní tvořivá aktivita pracujících, zejména mládeže. Z tohoto hlediska budeme podporovat rozvoj kultury v místech a napomáhat národním výborům v jeho řízení a zabezpečování.“

Naštěstí nebyla dokončena ani ta osmá kulturní pětiletka a přišla sametová revoluce. A jaké kulturní vyžití tedy nabízel režim v létě roku 1986 v Ostravě a okolí? Podívejme se třeba do galerií. V ostravském Domě umění probíhala výstavy s názvem Umělci socialistické společnosti, která byl uspořádána právě na počest XVII. sjezdu strany. Podobně ideologickou výstavu bylo možno spatřit i v protějším Muzeu revolučních bojů a osvobození, ta se jmenovala Severomoravský kraj ve fotografii mezi XVI. a XVII. sjezdem KSČ. A do třetice. V Domě kultury ROH Vítkovických železáren Klementa Gottwalda se konala výstava Boj a práce komunistů ve Vítkovicích.

Ostrava v té době naštěstí měla i svůj výtvarný underground. Schylovalo se k založení výtvarné skupina Přirození (bratří Balabánové, Jiří Surůvka a další) a Vladislav Holec připravoval ve svém přívozském domě první bytové výstavy. Tajné výstavy probíhaly i v bytové galerii U Fergusona na Hulvákách a na režim se nadávalo i v mnoha ateliérech, třeba u Edy Ovčáčka. Oficiální nabídka však byla ubohá. V režimní Galerii Dílo na rohu Kuřího rynku se během léta 1986 nekonala žádná výstava, což byl vlastně klad. V opavském Díle vystavovala květinová zátiší Marie Dulavová a olomoucké Dílo připravilo kolektivní expozici Vyznání růžím.

A muzika? Podle programů zveřejněných v Kulturním měsíčníku si o prázdninách zazpíval v Ostravě třeba Václav Neckář nebo Petr Rezek, oba na výstavišti Černá louka. Na sklonku července přijel na stejné místo rockový Katapult a ve vítkovickém kulturáku zahrála Oblastní hudba Sboru národní bezpečnosti. A posléze bulharský smíšený sbor z Varny či dechovka Huťařka.

Bigbít sice bylo slyšet na vesnických zábavách, skutečně nezávislá muzika to však měla na Ostravsku těžké. Zrovna v roce 1986 skončil ve Frýdku-Místku soud nad organizátory koncertu v šenovské hospodě Na Lapačce, který rozehnalo komando policistů pohotovostního oddílu ministerstva vnitra. „Ještě dlouho do noci policisté slídili ulicemi nedalekého Havířova. Kdo měl jen trochu delší vlasy, toho naložili do antonu a zavezli do kasáren ve Frýdku-Místku nebo jinam. Na nádraží takto pobrali několik kluků, kteří na koncertě vůbec nebyli,“ vyprávěl před časem autorovi tohoto textu jeden z účastníku koncertu Zdeněk Lacina.

„Napřed se akci pokusil přerušit jeden bodrý padesátník,“ vzpomíná na šenovský koncert Herbert Procházka, dodnes aktivní organizátor ostravské kulturní scény. Tehdy stál na pódiu s undergroundovou kapelou Pod hladinou, onen muž si ale přivedl policejní posilu, která okamžitě zatkla pětici náhodných hostů. Lidé se domáhali jejich propuštění, postupně ale sami končili v přistaveném policejním autobuse. Situace se vyhrotila po příjezdu autobusu městské hromadné dopravy na zastávku u hospody, kdy si několik nejodvážnějších účastníků koncertu lehlo před bus, aby si tak vynutili propuštění neprávem zatčených přátel. Zazněla i obecnější hesla o svobodě a lidských právech, proti policejní represi ale nemělo pasivní gesto šanci. Soudkyně Bohuslava Tomicová pak v roce 1986 vynesla za šenovskou akci opravdu tvrdé rozsudky, za mříže museli hned čtyři mladí lidé.

V divadlech se o prázdninách nehrálo, kina promítala třeba japonský snímek Gappa (letní kino Amfi) nebo indiánku Pokrevní bratři z produkce Německé demokratické republiky (kino Horník).

A literatura? Letní číslo Kulturního měsíčníku z roku 1986 otisklo třeba báseň Karla Vůjtka s názvem Pracovní porada. Ale také článek Mládí je naše budoucnost, což bylo zamyšlení hrdiny socialistické práce Emila Langera, který hlásal opravdové normalizační perly: „Dřív děti vychovávala především máma. Dnes na to mámy většinou nemají čas. Ale stejně důležitá a působivá je výchova v kolektivu – ve třídě, v partě, v Brigádě socialistické práce.“

Tak to jen tak pro srovnání, kdyby chtěl někdo v letním horečnatém záchvatu tvrdit, že za socialismu se v Ostravě vůbec nežilo špatně. A že i kultury bylo dost.