Jsem pankáč, který chodí včas a chová šneka, říká bubenické eso Matěj Drabina

Jak víme, kvalitní bubeník je v těchto končinách nedostatkové zboží. Dostáváš často nabídky, aby ses stal členem nějaké skupiny?

Nemyslím si, že by dobří bubeníci v končinách Moravskoslezského kraje nebyli. Vyrostla tady řada skvělých a dobře uchycených hráčů, jako jsou Michal Wierzgon, Michael Nosek, Martin Šimek, Viki z kapely Massola, Patrik Benek, Standa Hovadík, Richard Kroczek, Šimon Bílý, Roman Vícha a spousta dalších. Mnoho z nich sice uteklo do Prahy, Rakouska a kdovíjaké tramtárie, ale máme malou republiku a dobré hudebniny v Opavě, takže se sem stejně pořád vracejí.

A co se týká těch nabídek?

Nabídek na stálé angažmá moc nedostávám, ale často točím pro různé umělce ve studiích. Zrovna nedávno jsem točil jazzově antijazzovou desku Rado Chrzána (RCH), na které jsem si kromě jiných skvělých muzikantů zahrál s kontrabasistou Mírou Honzákem. Taky se v této době dodělává deska ostravské untergrunt party Olgoj Chorchoj, což je takové svérázné blues říznuté hardcorem.

Máš nějaká vnitřní kritéria pro to, abys nabídku dané kapely přijal? Je obtížné tě přemluvit, aby ses stal členem nějaké kapely?  

Funguji jako studiový „nájemný vrah“ (smích) a občas zaskakuju v kapelách, když někdo zavolá. I když hudbu dělám s chutí, musím myslet na to, že je i mojí obživou, takže už nemůžu hrát jen za dobré slovo a pivo. Vedle toho se ale rád pouštím do benefičních koncertů, které pomáhají potřebným. A jestli je obtížné mě přemluvit? Zavolejte a uvidíme. (smích) 

Jednou ze skupin, ve kterých působíš, je Behind the Door. Jakou roli tato kapela ve tvém hudebním životě zaujímá?

Behind the Door je srdcovka. Hrajeme dlouho a s minimálními personálními změnami. Skoro všichni členové této kapely vyrostli v profesionální muzikanty, a i když jsme se rozlítali po celé republice a nemáme na sebe už tolik času, dvakrát do roka kytarista Radim Přidal domluví týdenní šňůru, za dva, tři dny uděláme repertoár a jedeme. Na hraní s touhle partou mě mimo jiné baví to, že si můžu zahrát prostě jinak, být jiným bubeníkem, a to je pro mě zásadní věc ve všech kapelách, se kterými aktivně hraju. S Behind the Door děláme hodně barevnou muziku a autorsky se na písních podílejí všichni členové. Bubny hodně kopírují linky jednotlivých nástrojů a hodně improvizujeme, takže musím být pořád ve střehu a nechávám se překvapovat nastalými situacemi na pódiu. I těmi, které vytvořím já.

Dá se tedy říci, že Behind the Door je kapela, kde nějakým způsobem ventiluješ svou muzikantskou duši a kde zúročuješ všechny své hudební nápady?

To se asi říct nedá. Každá kapela má svou energii a s každou mě to baví stejně, ale jinak. Když hraju nebo točím, snažím se hlavně sloužit dané skladbě, hudbě. I když to nijak primárně nehlídám, snažím se vždy vybrat z výrazových a technických prostředků takové, které budou fungovat nejlépe. Je to pořád společná práce všech zúčastněných a společně koumáme nad tím, co k nám nejvíce promlouvá, co nás roztančí, rozesměje anebo rozpláče. 

Dále hraješ v kapele Davida Stypky Bandjeez. V čem je ti tato formace blízká?

Stejně jako u Behindů jsem v tom s Davidem od začátku. Přiznávám, že jsem trochu zaostalý ve vnímání textu. Potřebuji druhý, třetí poslech, ale rozhodně mi to v hudbě pomáhá – pochopit, o čem skladba je. To se pořád učím. David je skvělý textař a hodně otevřený muzikant. Pavel i Maro (klávesista Pavel Sotoniak a baskytarista Maro Zeman, pozn. red.) hrají skvěle. Mám radost, že tohle je kapela, která kapelou doopravdy je. Není projektem ani subjektem, kde by hráli najatí muzikanti. Jsme hodně spolu, a to produkuje dobré lepidlo.

Jelikož sám skládáš skladby, nabízí se otázka, zda máš tendenci zasahovat Davidovi do písniček. Nebo ti v tomto případě vyhovuje, že hlavní slovo v této skupině má David?   

Do písniček zasahuji, zasahujeme. Přece když basistu napadne dobrá groove pro bubny, nenechá si to pro sebe. Hrabeme se navzájem v harmoniích, vyhrávkách, hledáme zvuky, formy. Snad jen texty zůstávají nedotčeny. Ale to spíš proto, že si kapela s češtinou v textech moc neví rady. (smích)

Dále tvůj hudební životopis zahrnuje spolupráci třeba s Tomášem Kočkem nebo s kapelou Buty. Můžeš prozradit více?

S Tomášem a jeho orchestrem jsem točil v roce 2012. Jsme oba z Frýdku, ale nabídku točit desku Cestou na jih jsem dostal od svého profesora z brněnské konzervatoře Ctibora Bártka. Měl jsem tehdy svůj způsob přípravy na nahrávání, ale to jsem ještě neznal Tomášův perfekcionismus – což je naprosto v pořádku, protože on jako autor dojde vždycky ke svému cíli. Ve studiu bylo asi 50 stupňů a nahrávali jsme dohromady s baskytaristou Petrem Vavříkem. To byla velká škola! Pamatuji si, jak Tomáš Petrovi říkal, ať nějakou pasáž zahraje jako cikán z Balkánu, a Petr to tak zahrál. Tom na to, že dobrý a teď ať to nahraje jako úplně jiný cikán z Balkánu. Tu desku mám moc rád.

A pokud jde o Buty?

Ke kapele Buty jsem se dostal přes mého výborného kamaráda a super muzikanta Mroše. Ten na desce Duperele působil jako hudební režisér, snímal, hlídal i autorsky přispěl. V průběhu natáčení alba Keynotes s Behind the Door mi navečer pustil skladbu Ping pong, jestli bych do ní neudělal bubny. Já je nahrál, Radkovi se to líbilo, a tak vznikla spolupráce. To bylo jako ve snu. Dokonce mě pak Radek vzal do kapely Pakostra a společně jsme obráželi nejrůznější koncertní akce, které Radek občas uváděl slovy: „Jsme strašlivá Pakostra a přijeli jsme vám zkazit večer!“ Bylo to super. 

Vnímáš, že tvůj přístup k hraní v Behind the Door a třeba v Bandjeez Davida Stypky nebo v rámci spolupráce s Buty a Tomášem Kočkem je jiný? Přece jenom se členy Behind the Door se znáte ze základní školy, tak to pouto mezi vámi je zřejmě silnější…    

Rozhodně. Pokaždé hraju jinak, používám jiné ladění, odlišný přístup, snažím se vyhovět autorovi, hraje se jiná muzika s jinými lidmi.

Nemůžeme opomenout ani fakt, že jsi studoval v Dánsku, konkrétně v Odense. Co konkrétně ti tato stáž přinesla?

Studoval jsem u skvělých profesorů, na bicí u Anderse Morgensena. Skvělá věc na tamním studiu byla, že jsme museli hledat sami sebe a nejen následovat školní osnovy. Myslím si, že je to cesta, aby muzikant našel něco nového, originálního. Skvělí byli všichni basisti, jsou pevní a mají svůj zvuk. Stejně jako zpěvačky. Když jsem poprvé slyšel zpívat svou spolužačku Aniu Rybacku, tak mi spadla brada. 

Působíš také jako pedagog, vyučuješ hru na bicí. Máš pocit, že se snažíš svým žákům předávat takové zkušenosti, které v České republice nejsou běžné?

Učím deset let ve Frýdlantu nad Ostravicí, je to kvalitní škola s duševně mladým kolektivem. Pochopil jsem, že dělat ze všech žáků budoucí bubeníky je často nesmyslná dřina. Přece jen být bubeníkem není alfa a omega vesmíru. Spíš chci, aby si osvojili přípravu do hodiny, rozšířili si cit pro to, co je hezké, samozřejmě úměrně jejich věku. Hodně spolu komunikujeme a taky dost hrajeme bez not. Když někdo chce dělat navíc, to znamená hrát v kapele, skládat písničky, pomáhám, jak jen umím. Každopádně jsem na mé žáky pyšný! 

Už jsme zmínili, že jsi studoval v zahraničí. Pokukuješ tedy i po zahraničním angažmá?

Nechystám se už na žádnou stáž ani žádné studium. Ale kdo ví? Dva roky jsem se chystal zkontaktovat Billyho Cobhama, mého bubenického hrdinu, zda by mě nechtěl „zkontrolovat“. Soukromě už neučí, ale letos jsme si vyměnili adresy a teď se nejspíš budu dva roky připravovat na zahájení korespondence. Angažmá v zahraniční kapele se samozřejmě nebráním. (smích) Pokud by mě dotyčná hudba bavila a měl bych do ní čím přispět.

I s ohledem na název kapely Behind the Door musí přijít následující otázka. Co se nachází za dveřmi Matěje Drabiny, co bys rád prozradil, ale zatím se to do této chvíle o tobě neví?

Matěj Drabina je pankáč, který chodí včas a chová šneka. Taky děkuje za to, že se o něj někdo zajímá, poslouchá muziku, kterou dělá, a až tenhle rozhovor vyjde, přečte si jej.