Exni bibli, píše ve Chvilce poezie dvacetiletý ostravský básník Jakub Strouhal 

K mladé poezii vždycky patří nějaká ta sklenička alkoholu. Sedmadvacetiletý Jaroslav Seifert třeba takto křičel v básni Víno a čas: „Dnes chtěl bych napít se, / a Tobě na zdraví, / z té láhve, z které Verlaine kdysi pil, / poslední peníze měně. / Vždyť víno jako poezie staré je, / a obráceně.“ I v Ostravě zůstalo mnoho láhví po velkých autorech. Po Petru Bezručovi, Zdeňku Vavříkovi, Jaroslavu Šulcovi, Vilému Závadovi, Janu Balabánovi či Jaroslavu Žilovi. A štafeta se předává pořád dál, teď třeba drží jednu z láhví i dvacetiletý Jakub Strouhal. Každá noc s Verlainem ovšem jednou skončí, hospody zavřou a hledá se večerka nebo nonstop.

*

Už zase zavřeli
tak nečekaně
Vyplivnutý hospodou
do ospalých ulic
Hledáš neonové večerky,
co vábí na poslední lahváč
Se zašlou modlitbou
ještě
kolem oltáře nonstopu
A pak
rychle se vypařit
a doufat,
že to nikdo
neviděl

Aby mezi čtenáři nevznikl zmatek. Autorem těchto básní je Jakub Strouhal z Ostravy. V Česku ale působí ještě jeden básník, který se také jmenuje Jakub Strouhal a u pražského nakladatele Petra Štengla vydal v roce 2017 debutovou sbírku Podzimov. Upřímně, chvíli byl z této shody zmaten i editor Chvilky poezie, který vážně přemítal, zda náhodou nejde o stejnou osobu. Anebo o jakousi zvláštní časoprostorovou smyčku.

*

Ocitli se ve vyprahlém
časoprostoru
Ona i on
mezi zpocenými krýgly,
ze kterých
hltali dech

Ostravský Jakub Strouhal se narodil v roce 1999, autor sbírky Podzimek v roce 1992. Nás už nadále zajímá jen Strouhal žijící v moravskoslezské metropoli, jehož autorské čtení bylo letos slyšet například v klubu Hudební bazar. Dvacetiletý Jakub se narodil v Ústí nad Labem a dětství prožil v Teplicích, které v šestnácti letech opustil.

„V Teplicích jsem chodil na tamní gympl, poté jsem se ale s rodiči musel přestěhoval do Ostravy a ve studiích pokračoval na Matičním gymnáziu. Psát nějaké krátké texty jsem začal právě z vnitřního neklidu způsobeného tím drastickým přestěhováním ze severozápadních Čech až na úplně druhou stranu republiky,“ prozrazuje Jakub Strouhal čtenářům kulturního deníku Ostravan.cz. Jo, odstěhovat se z pohodového lázeňského maloměsta do vyhasínajícího ocelového srdce republiky, to je náraz. Ale stejně nikdo neví, co přinese zítřek.

*

Obrazy ze zítra se rozpily,
tvrdě stékají z ramenou
a čpí na koncích prstů.
Nic už tě nevítá,
jen Realita
ti pomalu láme kosti 

Polibek Déjà vu
Někdy sem unavenej
z toho bledýho čtyřstěnu
velkoměsta

A tvorba samozřejmě začala přinášet i zatím neznámé pocity. „Při psaních těch svých textíků jsem začal více vnímat nejen slovo, ale i své okolí, situace, a hlavně sám sebe.“ Jakub má na poezii nejraději, když narazí na text, který ho takříkajíc praští. „A to nekompromisně a nemilosrdně,“ říká. Miluje verše, které zastavují dech.

*

Zvony bijou! Bijou ti na plíce!
dech máš zas o hodinu kratší
Odchylky tvaru, úchylky času
a dávno zapomenutý smích
Zvony bijou! Bijou tě přes plíce!
Dýchej

Ale i nejlepší básně je třeba rozdýchat. I poeta musí studovat, přivydělávat si na brigádách, pohádat se s jinak milovanými bytostmi…

*

Šel sem se projít
abych rozdejchal
ten tvůj flirtující pohled
na Život

Jakub Strouhal žije v Ostravě, Teplice s Krušnými horami ale jen tak nemůže vymazat z paměti. Ty vybydlené a křičící Sudety. „Následující báseň je do velké míry inspirovaná právě okolím Teplic, Krušnými horami, Mosteckou pánví, Ústím nad Labem, jednoduše Sudetami,“ říká básník.

*

Tu se ze spodních
zašlých slují
křičí velké sny
jména
řeči
Sudety
Tu vdechni hory
exni bibli
uslyšíš
zpívají