Klavírista Daan Vandewalle se vrací na Ostravské dny a říká: Je to pro mne privilegium a radost

Bylo vaše rozhodnutí soustředit se na americkou hudbu 20. a 21. století ovlivněno studiem u Alvina Currana v Kalifornii?

Pobyt u Alvina Currana byl pro mne velmi důležitý. Uvědomil jsem si, čím vším může hudba být. Skutečnost, že jsem později hrál hodně z jeho tvorby, podstatně ovlivnila moje rozhodnutí věnovat se právě americké hudbě. Kromě toho jsem se mimo jiné setkal s Gordonem Mummou, který mě požádal, abych natočil jeho klavírní díla, a samozřejmě velmi důležité bylo setkání s Fredericem Rzewskim. V podstatě to vše byla náhoda a fakt, že se soustředím na americkou tvorbu, platí jen zčásti. Je to samozřejmě podstatný prvek mého uměleckého života, ale pravděpodobně hraji více evropských skladatelů než amerických.

Jako klavírista jste se zabýval i improvizací. V čem podle vás spočívá rozdíl v hraní zkomponované hudby a v otevření se momentální inspiraci?

Když hrajete zkomponovanou hudbu, musíte se držet notového zápisu a toho, co skladatel zamýšlí. Mimo to ale žádný jiný velký rozdíl nevidím.

Zkoušel jste někdy také komponovat?

Zkoušel, a dokonce si myslím, že to nebylo až zas tak špatné. Pořád uvažuji o tom, že se ke kompozici vrátím, ale momentálně mám tolik práce, že stěží stíhám udržovat si skladby, které mám v repertoáru, a tak je tomu v podstatě už řadu let.

Váš repertoár zahrnuje taková jména jako John Cage, Olivier Messiaen nebo György Ligeti. Každý z nich ale představuje naprosto odlišnou hudební poetiku. Je to pro vás jako interpreta výzva?

Ligeti je z nich nejsložitější v tom, jak hráče dohání na hranice toho, co je možné, nikdy ne přes hranici, ale přesně na její limit. Ano, máte pravdu, že všichni tři jsou velmi odlišní, ale neuvažuji o takovém repertoáru jako o výzvě. Hraní je pro mě obvykle radost, přestože je jasné, že například Music of Changes je po virtuózní stránce nesmírně náročná. Messiaen je pro mě relativně snadný a bezproblémový.

Hrajete také někdy klasiku, například Bacha, Mozarta nebo Liszta, nebo vaše srdce bije jen pro soudobou hudbu?

Většina lidí neví, že v podstatě až zase tolik soudobé hudby nehraji. Klasickému repertoáru se věnuji průběžně, ale jen zřídkakdy po mě chtějí, abych ho uváděl. Já přitom sním o tom, že si například tento rozhovor přečte nějaký koncertní pořadatel, který uspořádá sérii dvaceti až třiceti koncertů na malých místech za malý honorář, což by mi umožnilo vnitřně se ztotožnit s věcmi, na kterých jsem pracoval po celý svůj život, jako jsou Debussyho Preludia a Beethovenův Hammerklavír, abych tuto hudbu potom přenesl na větší pódia. Pravděpodobně tenhle nápad hrát někde na venkově na jakýkoliv nástroj je možná jen romantickou představou, přesto bych takovéto pozvání uvítal o hodně více než pozvánku na festival soudobé hudby.

V roce 2007 jste vydal 4CD Box věnovaný velkolepému cyklu Inner Cities, klavírnímu maratonu od Alvina Currana, který představíte v rámci nočního koncertu na Ostravských dnech. Můžete nám prosím tento mimořádný projekt popsat?

Inner Cities je klavírní cyklus jednotlivých vět, někdy krátkých, někdy trvajících hodinu. Curran v podstatě nikdy neuvažoval o tom, že by napsal takto velký cyklus. Jednou jsem ale hrál jeho skladbu nazvanou For Cornelius v Nantes a organizátoři byli tak nadšení, že jej požádali o větší dílo. Alvin už v té době napsal řadu kousků nazvaných Inner Cities. Požádal jsem ho o partituru, dostal jsem čísla 1, 2, 3, 6 a 7, což je v podstatě jeden kus, a 8 a 9, ale když slyšel o myšlence uspořádat maraton, nahradil část 4 novou skladbou, ponechal improvizaci v čísle 5 a vytvořil zčistajasna masívní číslo 10 a epilog číslo 11. Takže jsem pak hrál pět hodin. Později přidal ještě část 12, věnovanou svému učiteli Elliotu Carterovi, až po část 14, která je masivem sama o sobě a reflektuje historii jazzu v Americe a jeho vývoj. Takže je z toho najednou sedm hodin hudby. Cyklus zahrnuje tonální zvuky, disonance, ticho, hluk, improvizace, chorály, citace, jednoduché melodie, doprovody bez melodie, jazzové citace, brnkací a další techniky od experimentu až po free jazz. Někdy je potřeba držet ruce v klasickém „maestro“ stylu s pečlivým legatem a hlubokým zvukem, ale současně je třeba stát se Cecilem Taylorem. A tohle miluju.

Jak jste se vlastně seznámil se skladatelem Petrem Kotíkem, který je zakladatelem a duší Ostravských dnů?

Petr Kotík mi jednoho dne zavolal a požádal mě, abych přijel do Ostravy. Způsob, jakým to udělal, byl navýsost výjimečný. Ozval se mi z Brooklynu a řekl: „Hallo, tady je Petr Kotík, moment, zůstaňte na drátě, právě vařím, klobásy hoří.“ Čekal jsem tedy nějakou dobu na lince, ale pak se vrátil a probírali jsme, co bych měl hrát. Takže jsem přijel. Festival jsem si zamiloval a doufal jsem, že za dva roky přijedu znovu. Za necelý měsíc po festivalu mi Petr Kotík volal znovu a podle všeho znovu během hovoru vařil. Požádal mě, abych společně s Ostravskou bandou zahrál Elliota Cartera. Když jsme se loučili, řekl jsem, že doufám, že přijedu opět do Ostravy, na což mi opět výjimečně odpověděl: „Co myslíte tím, že doufáte přijet znovu do Ostravy? Plánujete snad nějakou stávku nebo tak něco?“ Telefonát s Petrem Kotíkem byl pro mě velmi důležitý, protože jsem se díky němu seznámil s mnoha lidmi, z nichž mnozí jsou dnes mí celoživotní přátelé, a naučil jsem se hodně o hudbě, tím, že jsem pozoroval, co kdo a jak dělá. Od roku 2007 jsem se pak účastnil každého ročníku ostravského bienále, což je pro mě obrovské privilegium a neuvěřitelná radost.