V Prozatímní galerii Wurst se rozlilo moře. Šnébergerovo moře, Halberštátovo moře, Buchtelíkovo moře…

Tematickou výstavu s názvem „So was – němectví v nás“ nahradil méně kontroverzní projekt „Moře“. Kurátoři hlučínské Prozatímní galerie Wurst si chtěli oddechnout od četných emocionálních reakcí, které minulý projekt vyvolal. Moře sice dokáže vyvolat katastrofickou tsunami, nikoliv ale v podmínkách Ostravska. Jen tak v z klobouku vytažené téma to ale není. Karbonskému moři, které se postupně proměnilo v prales, vděčí Ostravsko i západní Hlučínsko za černé uhlí. A mimochodem, v takzvaných hrušovských či petřkovických vrstvách lze stále nalézt otisky schránek mlžů právě z karbonského moře.

Když se na Ostravsko a Hlučínsko přivalil v době ledové mohutný ledovec, zanechal tu pazourky z Baltu či žulu ze švédských Alandských ostrovů. A oba typy kamenů lze podnes najít na polích, v pískovnách a štěrkovnách. Hlučínsko bylo také téměř dvě století součástí Německa, takže Baltské i Severní moře bylo pro Hlučíňáky mořem tuzemským. Toť základní historicko-geografická východiska k tématu, moře ale samozřejmě souvisí s lidským bytím. Zavalujeme se obrovským mořem věcí a vyslovuje moře zbytečných slov. A díváme se i na moře zbytečných filmů. A vypijeme zbytečné moře piva… A tahle všechna moře se také stala tématem výstavy ve Wurstu.

Pohled do galerie. (Foto: Ivan Mottýl)

Následující řádky nebudou recenzí ani reportáží, považujte text spíše za malého průvodce k četným fotografiím. Rozbor vystavených děl je na někom jiném, autor tohoto článku je spolukurátorem výstavy Moře, takže hrozí střet zájmů. Nebudu to ale zdržovat. Student Fakulty umění Ostravské univerzity Matěj Boček ve svém obraze analyzuje nedávnou rodinou dovolenou v Řecku. Nudu, která začíná už v dětství. A končí při posledních společných prázdninách s rodiči, posléze ji ale přenášíme i na vlastní děti. Pláž, citronové „surůvkovské“ slunce a záměrně až dětský projev. Háky nastražené pod obrazem naznačují, že se jednou Evropané „udovolenkují k smrti“.

Řecko Matěje Bočka.

Nestor ostravských výtvarníků Eduard Halberštát sáhl do depozitáře. Obraz inspirovaný černomořským letoviskem Picunda pochází z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což je dobře patrné i z kompozice díla. Bočkovi je něco přes dvacet, Halberštátovi přes osmdesát, nejstarší oceány na planetě jménem Země jsou staré asi 4,4 miliardy let.

Picunda Eduarda Halberštáta.

Elli Tiliu také pracuje s naší planetou. Svítící instalaci vystavenou ve sklepních prostorách Wurstu nazvala Rájec. Podle výrobce minerálních vod, který úspěšně napomáhá k zasypání planety plastovými láhvemi. Ale i podle ráje, který asi na Zemi nikdy nebyl, a ani nebude. Vybrala si modré plasty, kdo ví ale, jakou bude mít naše planeta barvu, až skutečně dojde k nějaké globální ekologické katastrofě.

Dílo Elli Tiliu.

Malířka Bronislava Šnajdrová namalovala vlnu. Konceptualistickou, jak už to má ve zvyku. Myslete si o ní, co chcete. Tedy o té vlně.

Obraz Bronislavy Šnajdrové.

Vlna ve sklepě galerie složená ze starých zavařenin je kolektivním dílem, které vzniklo spontánně při jedné z akcí ve Wurstu. Použity byly marmelády a okurky zavařené někdy v letech 1983 až 1988. Tedy normalizační kousky z doby, kdy našinec mohl jezdit maximálně na Balt či k Černému moři. Dnes není problém víkend na Kanárech.

Vlna ze zavařeninových sklenic.

Také Vladimír Kotek vystavuje ve Wurstu vlnu. Zvlněné mořské dno, jak se uchovalo ve zkamenělé podobě v karpatských Beskydech. Dílo přírody a náhody, Kotek ho pouze na horách strčil do batohu a ve Wurstu opřel o zeď.

Vladimír Kotek: Mořské dno z Beskyd.

Martin Cach už přes třicet let maluje ve stylu „cachismu“ a vytváří vlastní iluzorní svět. Na první pohled romantický, optimisticky barevný a až rosseauovsky insitní. Za každou povrchní krásou je ale třeba hledat i nějakou past. Tři grácie na loďce, které kurátoři Wurstu umístili do galerijního vinohradu, se možná vínem právě opíjejí. A spřádají nad džbánkem nějaké třeskutě kruté plány vůči stejně krutým mužům. Věčným ponižovatelům slabšího pohlaví.

Dílo Martina Cacha ve dvoře Wurstu.

Daniel Bednář odkazuje na plovoucí ostrovy z plastů v Tichém oceánu, na kterých bychom zcela jistě našli i tisíce dětských dudlíků. Benda nechal na moře plakat Hospodina. Fotograf Polášek medituje nad mrtvými medúzami u Baltu a Jan Vrabček přemítá, zda v mořích a oceánech mohou žít i vodníci. Anebo je moře vyhrazeno jen pro Neptuna?

Z výstavy ve Wurstu.

S Neptunem pracuje sochař Jan Šnéberger, konkrétně s jeho rukou. Je to tajemný muzejní exponát, hra na pravdu a lež. Co má ten kus pískovce na dřevěném podstavci společného s vládcem moří? To je sochařovo tajemství, stejně jako Šnéberger odmítá kulturnímu deníku Ostravan.cz prozradit, co všechno schoval do kamenné tumby, kterou nedávno odhalil nad hrobem Augustina Handzela na slezskoostravském hřbitově.

Neptunova ruka Jana Šnébergera.

Lucie Mitáčková vsadila na amonity. Jeden ze zakladatelů ostravské Fotografické galerie Fiducia Martin Popelář téma pojal „množstevně“. Moře sněhu! Kamion uvězněný ve sněhu je vlastně loď uvíznutá v ledových krách někde u Země Františka Josefa (tu mimochodem objevil ostravský šlechtic Wilczek). Severní ledový oceán. Vladimír Jaromír Horák zase nasnímal a následně rozpracoval do obrazu plakátovací plochu v jednom německém přímořském městě u Severního moře.

Z výstavy ve Wurstu.

A opět jsme u moře věcí. Václav Buchtelík moře personifikoval divokou kresebnou změtí. Sochařka Gábina Maňáková postupovala obdobně. Napřed přemítala, čeho má doma moře. Byly to třeba hřebíky a brčka. Její mořské dno sestavené z ocelových hlaviček je malým protestem proti jednomu velkému českému kultu. Spatřit Jadran, a zemřít! Téměř každé dítě odvlečené rodiči do bývalé Jugošky si totiž zabodne do nožiček bodliny z mořského ježka.

Moře Gabriely Maňákové.

Tož pěknou dovolenou u moře. Petr Szyroki vás nalodí na své papírové parníčky, aby dokázal všem kolegům výtvarníkům, že nejlépe se pluje na špatně vypnutém plátně.

Dílo Petra Szyrokého.

Ale abychom neskončili u interního výtvarného vtípku. Elli Tiliu se zastavila v nebližším přístavu u Ostravy, odkud lze plout lodí až k moři. K Baltskému. Od Ostravy je to jen 70 kilometrů a přístav nese jméno Kędzierzyn-Koźle. Elli Tiliu tam posbírala pár předmětů, které symbolizují jeho současný stav. Místo je v bezútěšném stavu, na počátku dvacátého století to však byl slezský Hamburk. Denně odtud odplouvaly k moři desítky nákladních lodí s uhlím, železem a dalšími produkty industriálního Slezska.

Přístav na Odře, dílo Elli Tiliu.

A to je konec. Dejte si někde s výtvarníkem Miroslavem Šnajdrem deci vína.

Dílo Miroslava Šnajdra.

Vlastně to není konec. Na vše dohlíží Kapitán Kyklop. Sochař Petr Pazdera Payne ho preventivně umístil přímo do galerie. Očko, kterému nic neunikne.

Kapitán Kyklop.

A fotograf Petr Hlubek vyhlídnuté cíle rovnou stahuje do hlubin studny…. Jo, výstava Moře není o nic bezpečnější, než byla ta minulá německá…

Štěrkovna fotografa Petra Hlubka.

*

Dernisáž výstavy Moře v Prozatímní galerii Wurst proběhne v sobotu 17. srpna v 18 hodin. V galerii toho času vystavují GABRIELA MAŇÁKOVÁ, PETR SZYROKI, NICOLE FIALOVÁ, VLADIMÍR KOTEK, DANIEL BEDNÁŘ, MARTIN POPELÁŘ, MARTIN CACH, ZDENĚK JANOŠEC BENDA, JAN VRABČEK, EDUARD HALBERŠTÁT, PETR PAZDERA PAYNE, BROŇA ŠNAJDROVÁ, VÁCLAV BUCHTELÍK, MIROSLAV ŠNAJDR, JAROSLAV MALÍK, DANIEL BALABÁN, MICHAELA KUMHALA MAINX, ELLI MOTÝLOVÁ, HANA STRAKOŠOVÁ, MATĚJ BOČEK, MARTIN CIHLÁŘ, VLADIMÍR JAROMÍR HORÁK, LUCIE MITÁČKOVÁ, PETR HLUBEK a další.