Ne každý, kdo si pověsí na krk kytaru, je muzikant, říká Libor Horák z opavské kapely Boosta Grande

Které okolnosti předcházely tomu, že jste se dali dohromady? Byl to spontánní nápad, nebo dlouhodobější proces?

My jsme sice mladí, ale hodně toho pamatujeme. Takže za celou tu dobu, co hrajeme, jsme na sebe různě naráželi, i když jsme byli členy jiných kapel. S bubeníkem Lípou (Daniel Hrbáč – pozn. autora) spolu hrajeme už od poslední doby ledové. No, tak dlouho možná ne, ale minimálně 15 let to bude. S kytaristou Jeanem de Cognadra alias Koňasem (Jan Kohoutek – pozn. autora) jsem zase hrál v dobách rozkvětu grunge. Tedy těsně před koncem poslední doby ledové. (smích) No a zpěvák Ludánek hrál zase s Koňasem někdy v dobách vzniku černého uhlí… Jednoduše známe se všichni dlouho, někdo s někým už hrál, někdo ne. Teď nazrál čas, abychom to dali dohromady a vyzkoušeli tuhle konstelaci.

Co považujete za největší přednost kapely?

…no, ty vole, to je otázka jako u přijímacího pohovoru… (smích) Největší předností kapely, a to asi jakékoliv a odkudkoliv, je kapela samotná. Je to náš prostor pro tvorbu, pro reflexi pocitů a nálad, které se do tvorby promítají. Hlavně proto, že spolu dokážeme tvořit hudbu, která nás baví. Někdy to jde líp, někdy hůř. Je to vztah čtyř chlapů a jejich světů. Na tuhle otázku bych po kratším přemýšlení asi našel odpověď, ale tak na čtyři stránky.

Takhle je to určitě dostačující. Letos jste tedy vydali EP Dekadentní jezevčík. S jakým cílem jste nahrávku připravovali?

Má-li to mít nějaká název, budiž to nazýváno EP… Tu nahrávku jsme a priori udělali z propagačních důvodů. Potom taky pro těch pár oldschoolerů, kteří ještě doma mají CD přehrávač a poslouchají nás. Myslím, že v současnosti díru do světa na základě prodeje nosičů už asi nikdo neudělá.

Jedná se, řekněme, o výběr vašich nejlepších skladeb, nebo jste nahráli všechny songy, které máte aktuálně k dispozici?

Jsou to skladby, o kterých jsme byli v dané chvíli přesvědčeni, že bude stát za to je nahrát. Skladeb, tedy aktivně hraných, máme myslím 18. Některé jsou se sebou spokojené a hrají se pořád stejně, oproti tomu některé písničky jsou nespokojené, pořád otravují, nedávají pokoj a chtějí změny, což někteří členové kapely nesou s nelibostí. (smích)

Ačkoliv na EP převládají bluesové a rockové elementy, tak ve vašich písních narazíme na prvky dalších žánrů. Je tedy z vašeho pohledu vaše hudba rozmanitá dostatečně, nebo si říkáte, že ještě nejste na vrcholu tvůrčích sil?

Asi to moc nerozlišujeme, co je blues a co bigbít, co je funk… Celá rocková muzika stojí na blues, takže blues najdeš v tomhle žánru všude. S tou rozmanitostí je to pro vnější svět, míněno pro lidi mimo kapelu, strašně složité. Vypadá to asi takhle. Kytarista donese riff nebo skladbu. Zahraje se to a teprve jestli to zbytku kapely hraje v uších, v hlavě, v srdci, v duši a tak dále, pak se s tím něco udělá. Ale jestli z toho bude písnička, do jakého žánru by zapadla, o to se nikdo nestará. Musí nám to „hrát“ a bavit nás to.

Kromě hudby zaujmou také vaše texty. Odráží se v nich váš pohled na realitu, nebo vnímáte texty spíše jako výsledek vašeho imaginárního světa?

…být tebou moc se nepouštím do termínů typu „realita“ nebo „imaginární svět“, to bych se taky mohl urvat z řetězu a museli byste pak vydat zvláštní číslo, které by obsahovalo pouze mé úvahy o tom, co je realita a co ne, jak to vidí Sokrates, jak se na to kouká Schopenhauer nebo Jung. Texty vycházejí z potřeby sdělení nějaké myšlenky, která ladí s náladou, kterou vyvolává hudba. Zároveň dochází k zpětnému vzájemnému ovlivňování všech pocitů a nálad všech v kapele, zvukomalby slov, harmonií hudby a vůbec toho všeho, co činí písničku živou. Spousta chytrých hlav o tom určitě napsala spousty postulátů, nicméně platí jediné pravidlo. Musí to bavit a hrát jak na venek, tak uvnitř.

Pojďme se na některé písně podívat trochu podrobněji. Ve skladbě Duše se zpívá, že „…duším sluší svatý klid…“ Jak je to myšleno?

Duši pokládám už z její podstaty za svatou. Je to jediná část bytosti, nebo spíš její náplň (smích), která dokáže klid vytvořit a hlavně ocenit. Na druhé straně tě o něj dokáže taky pěkně rychle připravit. Duše se tě neptá, co bys chtěl, tedy pokud jsi s ní v nějakém kontaktu. Duše tě vede cestou, kterou sis zvolil, a občas vezme tvému egu volant z rukou nebo šlápne na brzdy. To je taky na delší vyprávění. Nicméně to je můj pohled. Jak je to myšleno, se musíš zeptat té písničky, respektive ji poslouchat. Ona ti to řekne jazykem, který je pro každého tak trochu jiný, aby rozuměl. Někdo neporozumí vůbec, ale to je v naprostém pořádku. Kdybychom všichni všechno vnímali stejně tak, jak to někdo napsal, namaloval nebo vytesal, byla by to strašná nuda a nemělo by to smysl. Hudba pro mne obecně znamená dotek něčeho nadpozemského a neobyčejného.

Můžeš upřesnit?

Hele, vysvětli, proč ti u Smetanovy Mé vlasti zaplaví oči slzy? Určitě bude spousta vědeckých analýz o frekvencích a vyšších harmoniích, ale pro mne je to povznesení, jako když se ti srdce a duše dotkne něco vznešeného a božsky čistého. To promlouvají múzy. Ony dokážou být taky pěkné potvory. Nedají ti spát a koušou a popichují, dokud v půl třetí ráno nevstaneš, nevezmeš kytaru a nenapíšeš si nějaký motiv nebo text. Pak tě nechají spát. V hudbě obecně nemají místo takové ty civilizační choroby jako zášť, nenávist, zloba, pohrdání… Jde to okamžitě slyšet a cítit. Hudba, ať je jakéhokoliv žánru, musí být podle mne čistá, neupatlaná a hlavně musí pramenit z oné zmiňované duše. Ty vole, to zní pateticky (smích), ale je to tak.

Co z toho vyplývá?

Ne každý, kdo si pověsí na krk kytaru, je muzikant, stejně jako není malířem ten, kdo má doma štětce, nebo sochařem ten, kdo má na zahradě žulový balvan a v dílně dláto a kladivo. Pak můžeš vidět a slyšet zpívat týpky potetované pravopisnými chybami za doprovodu zvuků, těžko tomu říkat hudba, které se buďto podobají pokažené ždímačce nebo brnkání na kráječ na vajíčka. A tihle vlastenci pak kvákají o tom, jak je nutné chránit naše domovy a křesťanské hodnoty. Není přeci možné tyto lidi pojmenovat muzikant nebo hudebník. V ten moment bys hluboce urazil všechny, kteří si tohle jméno opravdu zaslouží: Smetana, Dvořák, Mozart, Beethoven, Stravinskij, Bowie, Gabriel, Sting, Mercury… Kdo z nich kdy napsal nenávistnou píseň? Už to samotné slovní spojení je divné… Moc se mi líbí názor na hudbu a umění vůbec, jak byl chápán v době renesance. Hudebník je nástrojem v rukách múz, múzy jsou andělé a jejich šéf je bůh, ať už má jakékoliv jméno.

V songu Dekadentní jezevčík zase narazíme na text: „…a spousta psů se tady peleší a žádnej z nich svou rasu neřeší…“ Můžete vysvětlit?

Luděk Páter: Jááááj, tak otázku na tuhle část textu jsem sice nečekal, ale přesto: Je to v té pomalé pasáži, jak my sami říkáme v „jazzové pasáži“, kde původně nebyl. Tak jsem si říkal, co asi můžou dělat psi na takové pařbě?! Zichr tam bude směsice všech možných zavrťáků, podvraťáků a čisťáků a jak sám dobře víš, tak psi si s tím, s kým a kde se peleší, žádné vrásky nedělají. Na druhé straně to může být i skryté poselství. (smích) Ale to už je na každém, jak si to kdo vyloží.

Jak už název napovídá, song Příliš hlučná samota je inspirován stejnojmenným dílem Bohumila Hrabala. Čím vás tento příběh zaujal? Uvažujete i do budoucna, že byste se nechali inspirovat dalšími Hrabalovými příběhy? 

Bohumil Hrabal je velký autor a velký člověk. A na otázku, čím mne příběh Haňti a jeho-našeho světa zaujal, nedokážu několika slovy odpovědět. Umíme to zahrát, ale něco o tom říct… Slova jen slova… Je to jednoduše krásný a silný příběh, který slovy vykreslil úžasný a geniální autor. Další inspirace Hrabalem? No, nejsem si jistý. Tahle písnička si o něj řekla. Jestli si o něj řekne nějaká další, to nikdo neví. (smích)

Ve svém profilu uvádíte, že děláte spolu hudbu a to vás baví. Myslíte si, že to stačí k tomu, aby se člověk zlepšoval a neustrnul na místě?

Hudba není sport, kde můžeš zlepšovat rychlost, techniku a tím dosahovat lepší výkony. V hudbě přeci neznamená, že když zahraješ víc not v rychlejším tempu, že jsi lepší muzikant. Hudba je nástroj ke komunikaci, je to prostředek k povznesení, k tanci, k sdělení smutku, úžasu nebo radosti. Je to životní filozofie, což zní strašně nabubřele, ale víš, co chci říct. Je to způsob nahlížení na svět, na sebe samotného. Zlepšit je možné techniku hry, naučit se hudební teorii, ale to pořád neznamená, že poté, co absolvuješ konzervatoř, z tebe bude lepší hudebník. Teda technicky určitě, ale dokud k muzice nepustíš svou duši a srdce, tak budeš hluchý a němý. Každý den je jiný a každý den někam kráčíme.

To je pravda…

Takže dokud o tom budeme hrát a zpívat, nemám strach, že někde ustrneme. Děláme to tak, jak to umíme, s tím, co máme, a v dané chvíli nejlíp, jak to umíme. A věř, že ve zkušebně to někdy fakt nejde. (smích) Ale děláme to strašně rádi. A jestli by to mělo znamenat nějaké „ustrnutí na místě“, tak nám to bude asi vyhovovat. Hele, indiáni říkají, že bohové dali mužům buben proto, aby je slyšeli, když k nim budou promlouvat. Myslím si že, bigbít nám dali bohové proto, aby nás bylo slyšet i v pekle. (smích)

Kdyby vám někdo řekl, že pořádné blues mohou hrát jen Američané a k tomu ještě černoši, jak byste reagovali? Souhlasíte?

Moje oblíbené téma, i když osobně mám k blues celkem daleko, nicméně chovám blues v hluboké úctě jako prvotní zdroj bigbítu. Blues je způsob projevu a je úžasné, že je možné tento žánr hrát na cokoliv a stále to bude blues. Osobně mám rád bluesové pecky od Suchého a Šlitra. Celý Semafor je duchem blues prodchnutý. Jan Spálený je pro mne velká postava českého blues. Kalandra, Mišík, Andršt, Bladderstones, Bína a jeho minus123minut… Jo, to jsou mistři.

Takže…

…a proč ne české blues?! Když máme vycpávky à la český britpop, hiphop, rap a McDonald´s. Impresionisti taky přece nejsou jen francouzští malíři a Jackson Pollock byl stejný abstrakcionista jako František Kupka. Teď mě budou chtít kritici výtvarného umění asi lynčovat. Blues je forma, jen obsah je u nás trochu jiný. Myslím si, že blues ve své syrovosti musí vždy obsahovat nějaké zásadní sdělení. Jinak je to jen plácání do vody. Ovšem bylo by divné, kdyby u nás někdo zpíval o těžké práci na bavlníkové plantáži. Takže, jak zpívá Mišík, láska, život a smrt, nebo ženský žrádlo a chlast. (smích)

Patříte k opavské hudební scéně. Jak byste ji zhodnotili?

My jsme z toho kapelního života tak trochu vypadli. Máme vlastní zkušebnu daleko od hospody a s ostatními muzikanty se vídáme, když se střídáme na pódiu, nebo na nějakých koncertech, kde zabloudíme, když nám to domácí situace, finanční kondice a míra únavy dovolí. Kluby v Opavě jsou na tom stejně jako jinde v České republice. Potýkají se s nezájmem a nízkou návštěvností, pokud se jedná o kapely méně zvučných jmen. V Opavě jsou přitom výborné kapely, jako například Psychonaut, Heimat, Expedice Apalucha, s výbornými hudebníky.

Určitě však nejen ony…

Spousta kapel, které už nefungují, ale nechaly po sobě na klubové scéně opravdu výraznou stopu. No a nová generace, no, já fakt mluvím jako stařík (smích), má své lokální hrdiny, jiné žánry a jako každá bude procházet tím nemilosrdným sítem času, zklamání, radostí, frustrací a dospívání. Důležité je, že se hudba dělá a hraje. Přístupy k sobě navzájem jsou asi všude stejné. Myslím si, že to říkal Laco Déczi, ale fakt si nejsem jistý, že „čím větší hovno, tím víc smrdí.“ (smích) Muzikanti jsou lidé jako ostatní, takže najdeš standardní průřez společností od dobráků, kteří by ti krom kytary a aparátu klidně půjčili i holku, až po kretény, kteří neodpovědí ani na pozdrav.

Co vás v nejbližší době čeká?

Těžko říct, my to máme celkem neorganizované, jak co přijde. Nemáme manažera a asi ho mít nebudeme. Hraní jednou za měsíc je tak akorát. Hrajeme rádi a málokdy něco odmítneme. Většinou se tak stane z časových důvodů. Takže jestli po nás někdo zatouží, jsme k dispozici s celým cirkusem Boosta Grande. (smích)