Výstavní projekt Situation Silesia je kvalitní přehlídkou umění, diskutabilní je ovšem jeho východisko

Řekl bych, že Slezsko vyvolává ve zbytku republiky představu nefalšované periferie. Je jakousi nekorunovanou královnou periférií. Nevím proč ve mě vzbuzuje dojem ženskosti, možná pro svou křehkost a zranitelnost. Po celé dvacáté století znásilňována, drancována, vytěžována, jizvena a sycena přílivem národnostně nehomogenní skladby dělníků, obhospodařujících výhradně potřeby těžkého průmyslu. A těžký opravdu byl. Není možné si představovat moravskoslezská průmyslová města přelomu devatenáctého a dvacátého století jinak než jako inferna plná těžké práce, svíravých existenčních podmínek, alkoholismu a velkých sociálních trhlin. Průmysl zde definoval vše, rozvoj dopravních infrastruktur, nevídanou urbanizaci, příliv lidí a razantní proměnu ospalé lesnaté pánve v těkavé centrum tovární dynamizace. Vše ale bylo podřízeno jednomu, těžbě uhlí, výrobě oceli a dalším průmyslovým odvětvím.

Marek Glowacki: Inter-City, vystaveno v Galerii Jáma 10.

O to více je fascinující, že tato průmyslová periferie začala už na počátku dvacátého století vykazovat silný kulturní potenciál a živou kulturně-spolkovou činnost. V oblasti výtvarného umění se tyto aktivity doslova zhmotnily v roce 1926, kdy byl postaven ostravský Dům umění. V témže roce bylo založeno vedle mnohých již existujících skupin i Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců čítající na desítky malířů, sochařů, scénografů a architektů. Není zde prostor dále rozpitvávat rozvoj kultury jako celku, ani jeho částí. Nicméně faktem je, že se z Ostravy jako největšího města české strany slezského průmyslového regionu stala kulturní metropole s kvalitní a konkurenceschopnou divadelní, hudební i výtvarnou scénou.

Martina Strakošová: Ice scream, vystaveno v galerii Jáma 10.

Projekt Situation Silesia má velké ambice a z toho bohužel vyplývají mnohá heuristická i teoretická úskalí. Z kurátorského textu k výstavě (generální kurátor projektu je František Kowolovski, dále v týmu Tomáš Koudela, Jiří Kuděla, Gabriela Pienias, Ivo Sumec, Barbora Mikudová a Michal Zych) je definovaná premisa, že: „geografický prostor Horního Slezska na polské straně a Slezska na straně české je kulturně homogenním celkem, jehož historie byla zásadním způsobem ovlivňována expanzí těžkého průmyslu, těžby uhlí a s těmito fenomény související dynamikou sociokulturních transferů…“

Ano, jak jsem si v úvodu textu sám naběhl jistou zkratkovitostí, pokoušeje se plasticky vyjevit charakter tohoto kraje, tak stejně je možně usvědčit z vágnosti kurátorský záměr definovat Slezsko jako homogenní celek. Co se týká charakteru území, možná lze najít scelující motiv těžkého průmyslu, respektive industrializace a dále fakt, že těžký průmysl, který primárně sloužil pro ryze utilitární zájmy, umožnil, řečeno marxistickou rétorikou, genezi kulturní nástavby. Ta se mimo jiné projevila založením univerzit a jejich nynějších fakult umění. Ale asi je velký rozdíl zkoumat historickou situaci (19. a poč. 20. st.), kdy měl tento region ucelenější charakter definovaný oním průmyslem a dejme tomu sociální skladbou, a nynější, dalo by se říci, postindustriální situaci. Ta je již rámcována zcela odlišnými okolnostmi. Neznám slezské malíře na polské straně hranice činné na počátku 20. století, ale ti na straně české hranice se často potýkali s tématem práce a fenomény industrializace. Byli tímto vším obklopeni, protože prostě téměř nebylo úniku. Tím chci říci, že v historii malby našeho regionu po nástupu industrializace nalézáme jisté tematické pole i výrazově jednotící charakter ve výtvarném umění (i když, i to je diskutabilní a mimo jiné se touto otázkou zabývala Renata Skřebská na nedávné výstavě Černá země v ostravském Domě umění).

Josef Mladějovský: Memories, vystaveno na Dole Michal.

Vykazuje ale homogenitu dnešní dejme tomu postindustriální situace obou stran Slezska, tedy polské i české? Otázkou je, jestli lze o postindustriální situaci vůbec hovořit, nebo se jedná spíše o její mutaci, doznívání…? Každopádně obraz současného Slezska jako průmyslem determinovaného homogenního celku je pro mě dosti spekulativní a neprůkazný. Přeci musíme brát v potaz spoustu současných faktorů, například již stoletá příslušnost k rozdílným státním útvarům, politická situace, nástup globálních (euro-atlantských) společenských témat a především vlivu internetu. To vše minimálně ve výtvarném umění způsobuje rozpad jakéhokoliv zásadního místně specifického charakteru. Tudíž Slezsko jako homogenní místo, kde umělci tvoří pod vlivem určitých jednotných determinantů, dle mého názoru neexistuje a je historicky přežitou fabulací. Možná by vše vyřešil otazník použitý v úvodním kurátorském textu. Existuje homogenní region Slezska projektující se do vizuální kultury? Jednotlivé výstavní bloky výstavního projektu rozprostřeného v galeriích Saigon, Jáma, GAFU a na Dole Michal se nám tuto otázku nepokoušejí nijak konkrétněji odpovědět a jsou vlastně volně vybíranou skladbou jednotlivých kurátorů.

Barbora Mikudová: Horký vzduch poškozuje vlasy, vystaveno na Dole Michal.

Pokud se tedy k výstavě postavíme tak, že se jedná o prezentaci kvality slezského umění dle subjektivní optiky kurátorů výstavy, a nebudeme si hrát na to, že se jedná o výzkum, pak musím konstatovat, že se zde setkáme s opravdu vysokou kvalitou, a to jak kurátorské práce při výběru jednotlivých jmen, tak i samotných instalací.

I po tom všem co jsem napsal výše si myslím, že se jedná o jednu z nejkvalitnějších přehlídek regionálního vizuálního umění střední a mladé generace, které svědčí o vitalitě a kreativitě místních i polských umělců. Povětšinou se jedná o autory, kteří jsou nějak spojení s fakultami umění v Ostravě a polském Cieszyně.

Zleva obrazy B. Mikudové a V. Buchtelíka v Saigonu. (Foto: J. Michna)

Ukazuje se, že tyto instituce jsou akcelerátory a garanty vysoké kvality, což lže na výstavě posoudit na vzorcích již několika generací. Vzhledem k tomu, že se ostravská fakulta umění spolu s kurátory Dolu Michal a polskou i slovenskou stranou dlouhodoběji pokoušejí o mapování tohoto středoevropského prostoru, možná že z těchto projektů nakonec vykrystalizuje nějaké obecnější povědomí a charakteristika umělecké produkce fungující v určitém čase a prostoru.

Každopádně v Ostravě se nyní díky projektu Situation Silesia nachází na čtyřech místech (Důl Michal, Jáma, GAFU a Saigon) čtyři výstavy skvělého umění a rozhodně je doporučuji navštívit!