V Mary mě fascinovali umělci, u Křižánka hrabalovské postavy, říká rumunský moderátor MAČ Mircea Dan Duta

Mám pocit, že jsme dávno zapomněli, že Československo mezi světovými válkami přímo sousedilo s Rumunskem, ta hranice byla dokonce dlouhá 201 kilometrů. Dnes mi připadá, že je Rumunsko strašně daleko, čím to je?

Záleží, odkud se díváme. Zda z Prahy a Ostravy nebo z Bukurešti. Rumunsko má totiž pro českou kulturu stále velkou slabost. Skoro bych řekl, že česká kultura je pro nás pořád určitým kultem, je o ni velký zájem. Pravda, francouzská kultura je nám bližší, ale Češi mají u nás pořád dobré jméno.

Je tu tedy jistá disproporce, česká kultura je v Rumunsku mnohem lépe reprezentována, než jak je tomu s rumunskou kulturou v Česku. Překládá se více českých literátů do rumunštiny než naopak. Proto dobře známe i ostravského básníka Petra Hrušku, kterému u nás vyšel obsáhlý výbor, který jsem měl tu čest přeložit. Ze současných českých autorů známe v Rumunsku třeba knihy básníků Radka Fridricha nebo Petra Borkovce, zrovna se překládá Jana Orlová nebo Jaromír Typlt. Vyšly také dvě obsáhlé antologie ze současné české poezie a prózy.

Přiznám se, že před festivalem jsem neznal tvorbu jediného z rumunských autorů, kteří jsou nyní představováni v Brně a Ostravě. Drtivá většina z nich dosud nemá žádný český překlad svého díla, přitom jsou jejich knihy překládány do světových jazyků a stávají se bestsellery v Německu, Francii i ve Velké Británii nebo USA. Proč Češi na současnou rumunskou literaturu tak z vysoka kašlou?

Nemyslím si to.

To byla věru diplomatická odpověď, však také pracujete v diplomatických službách, nemýlím-li se…

Ano. Poté, co jsem skončil v pozici ředitele Rumunského kulturního institutu v Praze, jsem zůstal v diplomatických službách rumunského ministerstva zahraničí, teď mám však pracoviště v Bukurešti. Jinými slovy, náplní mé práce je kulturní diplomacie.

A já se teď trochu stydím, že z České republiky je to do Rumunska asi pět tisíc kilometrů, zatímco z Rumunska do Česka jen tak pět set.

Současná česká literatura nabízí neuvěřitelné množství zajímavých jmen a český čtenář je tak doslova bombardován kvalitní domácí literaturou. Na tu rumunskou mu zkrátka nezbývá čas.

Jste prostě diplomat par excellence. Otočme list, jak jste se dostal k češtině?

Někdy v šestnácti nebo sedmnácti letech, když jsem objevil krásnou československou kulturu, zejména filmovou novou vlnu šedesátých let. Řada těchto filmů se v sedmdesátých či osmdesátých letech nesměla v Československu vůbec promítat, v Rumunsku jsem ale v té době chodil na Formana, Menzela, Chytilovou a další. A později jsem o české filmové nové vlně napsal i knihu.

Z desetimilionového Česka pracuje v zahraničí asi 100 až 150 tisíc našinců, nejvíce ve Velké Británii, kde jich je kolem 35 tisíc. Kolik Rumunů je v současné mimo vlast? Četl jsem, že ve Spojeném království žije podle posledního sčítání lidu 400 tisíc Rumunů. Doplním, že Rumunsko má přes 20 milionů obyvatel.

Odhaduje se, že to mohou být dva až tři miliony Rumunů, přesná čísla neexistují, ale podle statistiky OSN žije v zahraničí 3,6 milionu Rumunů. Nejčastěji pracují v zemích, kde se mluví podobnými jazyky, tedy románskými, mezi které patří i rumunština. Tedy hlavně v Itálii, Španělsku a Francii.

Jak blízko má rumunština ke francouzštině? Je tam obdobná blízkost jako mezi češtinou a polštinou?

To ne, jsou jsi mnohem vzdálenější.

Jako čeština s bulharštinou?

Dejme tomu. Slovanské jazyky jsou si obecně bližší než ty románské. Pro Rumuny ale není větší problém zvládnout francouzštinu nebo italštinu. Jen zpočátku mají problém se slovy, která znají z rumunštiny, ale třeba ve španělštině znamenají úplně něco jiného.

Někdy jsem otráven tím, že každý třetí Čech, Moravan či Slezan chce být básníkem, takže takzvané básnické weby (Písmák, Poetizér a další) jsou zaplněny neskutečným množstvím balastu. Je tomu tak i v Rumunsku?

U vás chce být básníkem jen každý třetí? V Rumunsku chce být básníkem úplně každý. Máme o tom i jedno národní přísloví: „Každý Rumun se rodí jako básník.“ Tím snad říkám všechno…

Chápu. Jak se vůbec rumunským spisovatelům líbí v Ostravě?

Měl jsem několik obdobných ohlasů. Na začátku vystoupení v sále Dvanáctky byli zklamáni, že tam sedí jen deset nebo patnáct diváků. Jenže pak došlo na diskusi a všechny autory zaujalo, jak je publikum připravené. Oceňují, jak zajímavé otázky ostravské publikum klade. Vlastně jsem skoro vždycky musel diskusi utnout násilím, protože za dalších deset minut začínalo ve stejném sále čtení českých, polských či ukrajinských autorů.

A váš osobní dojem z Dvanáctky a Ostravy?

Nebyl jsem v Ostravě zdaleka poprvé, nikdy ale tak dlouho v jednom zátahu. Sál Dvanáctky mě nadchl, stejně tak ubytování přímo v Divadle Jiřího Myrona, tam na mě umění dýchalo úplně z každého místa. Objevil jsem Ostravu romantickou i sentimentální, je to nádherné město. S harmonikáři v ulicích, s výbornou hospodou U Zrzavé Mary, s řadou umělců, s nimiž jsem proseděl noc, s výtvarníky nebo s fotografy. Potkal jsem taxikářku, která mě dlouze vyprávěla, jak se zamilovala do spisovatele, kterého ale nebudu jmenovat. Našel jsem i další pitoreskní hospody a kluby, někdy až hrabalovské, takového ducha jsem pocítil třeba U Křižánka na Nádražní, kde se člověk může dát s kýmkoliv do řeči. A hned máte námět na povídku. Ostravu mám stále víc rád, je nesmírně inspirující.

Jste publicistou i básníkem, dokonce píšete i v češtině, v roce 2014 jste třeba vydal sbírku Krajiny, Lety a Diktáty a o rok později knihu s dadaistickým názvem (vždyť Tristan Tzara byl Rumun): Plechové citáty, mindráky a lidská práva aneb Ženatý s nezávazky prodám narozeně mrtvou milenku (zn.: Obnošenou). Měl jste čas psát i v Ostravě?

Napsal jsme tady několik článků do rumunského literárního časopisu Fitralit, který se věnuje především překladům světové beletrie do rumunštiny. Trochu jsem překládal z díla severočeského prozaika Milana Hrabala a také jsme napsal asi tři vlastní básničky.

Poskytnete je kulturnímu deníku Ostravan.cz?

Bude mi ctí, ale musím ty texty ještě trochu učesat.

Tak česejte rychle.

Mám krátké vlasy, tak to bude hned.

Nechtěl jste se v mládí stát hercem? Ptám se proto, že rumunské autory jste uváděl i vtipnými etudami. Třeba jste si na začátku programu sedl do publika a hlasitě si telefonoval s manželkou, kterou jste uklidňoval, že na festival nepřijely žádné mladé básnířky.

To je na dlouhé vyprávění, v Bukureští jsem absolvoval filmovou vědu na Divadelní a filmové akademii, doktorát jsem později získal na pražské FAMU. K herectví mám tedy docela blízko, léta už také moderuji literární a filmové akce. A moderátor musí být trochu i hercem, především si musí umět získat publikum.

Pro mě jste nejlepším moderátorem, jakého jsem za deset let existence Měsíce autorského čtení zažil. Klobouk dolů. Jste pohotový, vtipný až ironický, zároveň ale uctivý k publiku i k autorům. A navíc s úžasným literárním přehledem o rumunské i české literatuře, což není u moderátorů zahraničních hostů Měsíce autorského čtení vůbec pravidlo. A umíte perfektně česky. Snesli všichni rumunští spisovatelé, které jste uváděl v Ostravě, vaše malé performance na úvod večerů?

Informoval jsem je předem. Někteří do toho šli s nadšením a spolupracovali, jiní jen pobaveně přihlíželi, někteří ale také nesouhlasili. Samozřejmě jsem ctil, když někdo řekl: „Já jsem vážený rumunský spisovatel a žádné divadelní etudy si v rámci svého autorského čtení nepřeji.“

Z Ostravy jste musel předčasně odjet, proč jste nemohl tlumočit do konce festivalu?

Přál jsem si tady zůstat celý měsíc, v Bukurešti mě ale čeká vážná operace.

Tak ať dobře dopadne

*

P.S.: Pár dnů po rozhovoru přišlo e-mailem z Bukureští několik básní. Dvě z nich nabízíme čtenářům.

MIRCEA DAN DUTA: VLNA

Vyšel jsem z Teska
a viděl jsem ji za mostem.
Byla stejně krásná jako tehdy.
Mával jsem na ni
a volal Cześć, Kasia.
Ale šla dál.
Možná že mě neviděla,
neslyšela
nebo mi nerozuměla.
Anebo možná že ve smrti
se prostě nemluví polsky.

*

MIRCEA DAN DUTA: THE DAY AFTER

Zdálo se mi,
že se miluju s fíkovníkem.
Líbal jsem jeho voňavé květy,
hladil jeho svěží poupata,
okouzlil mě svými
krásně tvarovanými vzdušnými kořeny,
souložil jsem s jeho štíhlým kmenem.
Ale ráno, když jsem se probudil,
jsi vedle mě ležela ty,
kolem tebe had
a mezi námi jablko.
A teprve tehdy jsem pochopil,
proč mi fíkovník v mém snu
nechtěl půjčit list.