Od depresí k euforii: The Cure rozsekali Ostravu a odehráli nejsilnější koncert v dějinách Colours

Snad málokterá kapela v dějinách rocku si vychovala tolik nadšených a věrných obdivovatelů a ovlivnila tolik hudebních následovníků. Tím, čím pro šedesátá léta byli The Beatles a Rolling Stones a pro sedmdesátá léta Pink Floyd či Genesis, jsou pro osmou dekádu uplynulého století The Cure.

Na festivalu Colours of Ostrava sice v minulosti hrálo pár skutečných legend, které jsou modlami několika generací. Zmiňme například Roberta Planta, který v Ostravě byl dokonce dvakrát, nebo australskou kapelu Midnight Oil či ikonickou Marianne Faithfull, jejíž koncert je nezapomenutelný. Ovšem letošní účast The Cure a především to, s jak neskutečným nápřahem odehráli svůj set od počáteční lehké odtažitosti až po strhující finále, se zapíše do dějin festivalu jako zlomový okamžik.

Robert Smith. (Foto: Lukáš Horký)

Koncert to byl skutečně intenzivní a drásavý, plný depresí a hlukových stěn, ale i euforické radosti a „stadionových“ popěvků. Už jen rozjezd představovaný písněmi Shake Dog Shake, Burn či Fascination Street naznačil, že se s tím kapela nebude mazlit. A když se setlist na chvíli odebral k veselejším písním jako Just Like Heaven nebo A Night Like This, byl to jen krátký oddech následovaný zdrcujícími kousky z alba Pornography, skvěle vygradovanou skorohymnou A Forest či jednou z nejdepresivnějších písní s názvem 39 z alba Bloodflowers. Mimochodem tato píseň z roku 2000 byla nejmladší ze sobotního setlistu, což museli ocenit zejména pamětníci nejsilnější éry kapely, kteří se dočkali i překvapivého zařazení některých málo hraných songů jako je monumentální Last Dance z alba Disintegration nebo již zmíněná píseň Burn, ve které si Robert Smith zahrál i na dvojitou píšťalu.

Robert Smith. (Foto: Lukáš Horký)

Výraznou část koncertu tvořily videoprojekce za zády kapely, které působily spíše jen ilustrativním dojmem a měly převážně statický charakter, takže mnoho fanoušků si jich ani nemuselo všimnout. Veškerá pozornost totiž byla soustředěna na kapelu, která ale zejména zpočátku koncertu mohla působit dojmem, že ji publikum vůbec nezajímá. S výjimkou baskytaristy Simona Gallupa, jenž si koncert po celou dobu užíval, působili ostatní členové spíše introvertním dojmem, a to včetně frontmana Roberta Smitha, který když už se v první půli koncertu pousmál anebo se pokusil o minimalistický taneček, směřoval své šibalské pohledy ke kapele, nikoliv k publiku. Také jeho promluvy byly omezeny na minimum. Kapela přišla přece jen hrát, nikoliv řečnit.

The Cure v Ostravě. (Foto: Lukáš Horký)

Sobotní koncert The Cure v Ostravě trval dvě a čtvrt hodiny a asi z jedné třetiny se lišil od loňského koncertního záznamu z londýnského Hyde Parku, který měl nedávno premiéru i v českých kinech. V koncertním filmu na rozdíl od ostravského koncertu nezazněly písně ze zmiňovaného alba Pornography a byla v něm více zastoupena veselejší a hitová poloha. Ta v Ostravě, kde The Cure hráli spíše temnější věci, vygradovala až úplně na závěr v sedmi přídavcích, kdy za sebou v rychlém sledu následovaly skladby, na které čekali nejen věrní fanoušci, ale i ti, kteří The Cure neznají tolik do hloubky. Tedy písně Lullaby, Catterpillar, The Walk, Friday I’m In Love, Close To Me, Why Can’t I Be You, při níž Robert Smith za bouřlivého jásotu fanoušků chvíli skotačil na molu mezi fanoušky, a závěrečná Boys Don’t Cry z roku 1979, po jejímž odeznění se evidentně dojatý frontman velmi dlouho loučil s nadšeným publikem jednoho z dosud nejlepších koncertů The Cure odehraných v České republice.

The Cure v Ostravě. (Foto: Lukáš Horký)

O to větší je radost, že šlo o jejich historicky první vystoupení v Ostravě, které se tato kapela doposud vyhýbala, protože dávala přednost Praze. Ale časy se mění a věřme slovům Roberta Smitha, který se s fanoušky rozloučil příslibem, že „zase někdy příště“.

Robert Smith. (Foto: Lukáš Horký)

Díky tomu, co Robert Smith a spol. předvedli, už festival Colours of Ostrava nebude jako dřív a kterákoliv další kapela, i když půjde o světovou extratřídu, bude mít co dělat, aby dojem, jejž zanechali The Cure, překonala.

Takových velikánů, kteří by mohli The Cure v tomto směru trumfnout, moc není. Komu by se to mohlo podařit? Možná U2, Radiohead, Depeche Mode, Rogeru Watersovi nebo třeba King Crimson? Nutno podotknout, že jejich případná účast je kromě otázky logistiky a sladění termínů hlavně záležitost peněz. Ale když se spojí velké sny s trochou štěstí, nic není nemožné.