Colours of Ostrava 2019 potřetí: Také pátek naznačil, že letošní ročník se zařadí k těm nejlepším v historii

Gabriela: Třetí den Colours of Ostrava 2019 se nesl ve znamení většinové alternativy s vyústěním do obrovské show s vynikající atmosférou! Nepředbíhejme ale. Třetí den pro mě započal na ArcelorMittal Stagi s kapelou Mirai, která odvedla klasické vystoupení s hity a „průvodcováním“ koncertem jejím frontmanem Miraiem Navrátilem, který umí komunikovat s publikem, což se prokázalo i na druhé největší festivalové scéně. Co mě ale opravdu nadchlo, bylo o nějaký kus dál. Na Fresh stagi odehrál i za bílého světla opravdu magický koncert Rosborough ze Severního Irska, jehož koncept indie rockového písničkářství mi hraje v hlavě ještě nyní. Jeho velmi dobrý hlas ve spojení s melancholicky laděným mollovým feelingem mi připomněl boom indie kapel z nultých let. A navíc, netuctové melodie dokázal Rosborough před lidmi obhájit pouze ve spojení s bubeníkem, což jeho um povzneslo na umění. Poté jsem se ještě přesunula na Fullmoon Stage nasát trochu undergroundové energie, nicméně vystoupení mladých slovenských Tolstoys mě zcela nepřesvědčilo a myslím si, že kapelu ještě čeká nějaká cesta. Věřím ale, že jejich éterické melodie, elektronická intermezza a spojení s nástroji jako housle či kontrabas ještě stále na lidi zabírá, ačkoli toto propojení už nyní není až tak výjimečným jevem. Nicméně, myslím si obecně, že na některé kapely nestačí pouhých dvacet, třicet minut a člověk by si je měl poslechnout déle, což jsem třetí den také samozřejmě několikrát udělala, i když mi tím mnoho z jiného programu uteklo.

Rosborough. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Právě jsi naznačila dost důležitý problém, a sice do jaké míry má smysl hodnotit a dělat si názor na kapelu, kterou třeba člověk nezná, na základě dvou, tří písniček. Dle mého názoru je to velmi diskutabilní a neopodstatněné. Proto se omezím jen hodnocení kapel, které buď znám, nebo jsem na jejích koncertu strávil většinu času. Prvním, koho jsem ve čtvrtek na své hudební pouti potkal, byl Pokáč. Tento sympatický fousatý folkař s nástrojem v ruce má několik důležitých vlastností: především umí dobře zpívat a jeho medový baryton se opravdu dobře poslouchá. Pokáč ve své tvorbě umí pojmout široké spektrum témat, od generační výpovědi přes romantické balady až po ironické či edukační perly, které vtipně a nenásilně ukazují vlastně hodně rozumný přístup k věcem a k životu. Slyšel jsem ho podruhé a opět potvrdil, že je schopen oslovit lidi s různým hudebním vkusem, aniž by sklouznul k banalitám. To vše jako one man show zasluhuje palec jednoznačně nahoru a klobouček dolů.

Mirai Navrátil mezi fanoušky. (Foto: Lukáš Horký)

U Mirai se na chvíli zastavím, protože ani jejich koncert jsem si nemohl nechat ujít. Opět se potvrdilo, že tato kapela to živě dokáže rozbalit. Mirai na koncertech odhazují rádiové klišé a nebojí se tvrdšího zvuku, feelingu a samozřejmě perfektní komunikace s publikem, včetně klasické plavby publikem na rukou davu a kolektivních chorálů. Asi se shodneme, že Rosborough byl jedním z největších objevů letošních Colours. Nejen jeho třpytivý hlas, který se vypínal do obrovských výšek a měl velmi široký výrazový rejstřík (místy dokázal evokovat i speed metalový styl), ale také samotná kvalita jeho hudby mne přesvědčila. Jediné, co mne mrzelo, byl fakt, že Rosborough zahrál jen půlhodinu. Zazněly sice písně Burn Blue, With Every Heartbeat i další songy, ale přesto nastal po 35 minutách nečekaný konec. Důvodem byla skutečnost, že Rosborough na své nové tvorbě teprve pracuje. Člověk ale tichem nestrádal, protože na hlavní scéně vařili indiánský lektvar Nakho and Medicine for the People. Američané předvedli velmi dobrý koncert, písně z jejich alba Hoka mají hloubku právě v propojení rituálních indiánských hudebních kořenů a citlivé melancholie současného indie popu. Nakho to však dokázali i pořádně rozbalit a potěšit pověstným feelingem.

Nakho and Medicine for the People. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Já se naopak přesunula opět na Arcelor Mittal Stage, kde se do hávu velmi progresivního jazzu obulo anglické seskupení Sons of Kemet se spoustou nástrojových vyhrávek, které právě tuto progresivitu žánru určitým způsobem podpořily. Během koncertu nebyla hudba nikterak řvavá, důraz byl právě kladen spíše na hlubší frekvence instrumentů. Lehká fúze Sons of Kemet se stala téměř psychedelickou a do jisté míry i naprosto popírající nepsaná pravidla žánru.

Z koncertu Sons of Kemet. (Foto: Lukáš Horký)

Posléze jsem zhlédla také vystoupení zdaleka ne jediného francouzského seskupení jménem San Salvador, jehož členové svými šamanskými hlasy a dokonalým vpádem do vokálního etno světa přiblížili posluchačům, jak se dá dělat world music neotřelým způsobem. Perkuse i hlasy byly navíc v dokonalé synchronizaci, propojení africké a evropské kultury v jeden celek pak dokázali San Salvador realizovat naprosto originálně. Jestli jsem ale strávila někde opravdu dlouhou dobu a koncert mě nenudil, bude nyní řeč o formaci John Butler Trio, australském fenoménu, který poprávu patří k vysoce ceněným a opěvovaným. Sám John Butler prokázal obrovské charisma a šlo vidět, že jeho cit pro hudbu i prezentaci je přirozený a poctivě budovaný. Velice se mi líbí, že po loňských z velké části bezbarvých headlinerech se na hlavní stage vrátila jména, která nejsou žádným způsobem umělá a cílí více než na roztančený dav pod pódiem (i když i toho je třeba, jak se později dozvíme) na inteligentní posluchačstvo, které odjakživa Colours of Ostrava navštěvuje. Tím více pro tuto sortu musí být potěšující fakt, že pořadatelé možná chápou názory publika, které si už léta stýská nad možná zbytečnou komercializaci celého festivalu.

Milan: Jsem rád, že jsi slyšela San Salvador, protože tato šestice zpěváků vnesla na Colours vskutku jedinečný okcitánský kolorit. Po celou dobu koncertu San Salvador jsem jenom obdivně zíral na tu neuvěřitelnou spleť hlasů, které se často rozpínaly do samostatných melodických i rytmických linií. Už vůbec jsem nepochopil, jak při tak náročných polyfonních partech mohli někteří členové kapely ještě hrát skvělým způsobem na perkuse. San Salvador iniciovali jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. Navázalo na ně John Butler Trio, u kterého se podepíšu pod vše, co jsi o něm napsala. Musím však ještě pár slov přidat, aby bylo jasno, čím Butler ono charisma prokázal. Jeho muzika se opírá o brilantní zpěv a to, co předvádí na kytaru, bylo zkrátka úžasné. Tolik feelingu, skvělé techniky a současně nikdy neopomenuté práce s hudebním výrazem při vytahování strun, vibratu a barvě se jen málokdy slyší. Butler skutečně dostál své pověsti upřímné a všemi hudebními prostředky ryzí hvězdy. Během jeho skvělého setu, který zakončil neuvěřitelnou gradací v peckách Zebra a Funky Tonight, hráli na Fresh Stagi brazilští Tuyo. Dvě roztomilé zpěvačky se srdcem na dlani mne strašně moc nadchly svou pokorou a futuristickou zvukovou estetikou, s níž promyšleným způsobem mísily syntezátory a samply s živou akustickou kytarou.

Tuyo. (Foto: Aleš Honus)

Jejich nádherné hlasy v duetech měly nesmírnou intimitu a něhu. Líbila se mi i antihvězdná prezentace, s níž skotačily jako rozjívené dívenky a jedné z nich při bubnování upadly obě paličky na zem. Milé bylo také přiznání, že mají velkou trému, což skvělé festivalové publikum rozehnalo obrovskou podporou. Když už jsme ale u té chvály, musím zmínit i jeden méně líbivý zážitek. Se zvědavostí jsem si šel poslechnout rapera MC Gey, který hrál na Kofola CS Stagi. Musím přiznat, že něco tak hloupého, sprostého a ubohého jsem dlouho neslyšel. Pokud jsou vulgarity součástí myšlenkově hodnotného sdělení a mají své opodstatnění, neřekl bych ani popel. Jestliže jsou však užívány jen proto, že člověk není schopen vymyslet sám nic kloudného, je to ubohost. Příště tedy ani omylem!

Z koncertu Lewise Capaldiho. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: S MC Geyem jsem neměla tu čest, nicméně to, co jsi napsal, je v trochu paradoxním kontrastu s tím, co jsem napsala já o inteligentním posluchačstvu. Je nutné však podotknout, že vulgarity si vždy a všude také nejdou své publikum… Já jsem včera ještě navštívila koncert mladého hudebníka Lewise Capaldiho, jehož koncert byl milý a do jisté míry i provázaný tématy a hudbou, které lidi v Lewisově věku doprovázejí. Občas jsem měla pocit, že jeho sladkobolné balady už jsou moc, nicméně tuto skutečnost zachránil autentický hudebníkův projev, pěkné nazvučení a sympatické umístění na Arcelor Mittal Stagi. Po cestě z Capaldiho jsem zabrousila také na Youtube Music Stage, kde si zrovna svůj minimalistický set dávali Agents of Time, kteří prostřednictvím analogové techniky vykouzlili intimní, jemně taneční atmosféru. Nicméně, není to pro každého návštěvníka Colours of Ostrava. O okouzlení večera naprosto odrovnávající a z většinové části instrumentální smrští se postarali britští Mogwai, plující na vlně post-rocku (v některých přitvrzených místech až post-metalu) v té nejupřímnější podobě. Jejich výstup připomínal koncerty špiček v daném žánru jako Isis či o něco tvrdší Toundra s táhlými instrumentačně složitými plochami, které se slévají a zároveň dřou uši, přičemž posluchač však chce víc a víc. Mogwai se stali další skvělou volbou pro letošní ročník a dostali se také do dokonalého kontrastu s tím, co následovalo. Ano, i já jsem byla celá natěšená na koncert Shaka Ponk, kteří se na Colours vrátili po pěti letech, z velké části na vyžádání publika.

Years & Years. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Podle toho, kolik lidí z MC Geye odcházelo, tuším, nějaké všeobecné nadšení nevzbudil. Lewis Capaldi potvrdil, že není všechno zlato, co se třpytí. Jeho hlas má velký objem a v plné dynamice zněl velice impozantně. Falzetové výšky mu už tolik nešly, stejně tak mě moc nebralo jeho vystupování a kapela. Mnohem větším zklamáním však pro mne byla britská kapela Years & Years. Tato elektropopová partička produkuje hudbu, která by mohla zafungovat spíše někde na Matějské pouti. Absolutně nezáživné, unylé a nevýrazné a pro mne osobně dosud největší propadák hlavní stage. Ještě, že současně hrál na Fresh Stagi francouzský beatboxer SARO. To byla po zkušenosti s Years & Years ta pravá kontraproduktivní a spektakulární nálož perfektně zvládnutého beatboxu a práce s loopstation. Tristan Coudray alias SARO není nadarmo držitelem titulu Světový šampion v beatboxu z roku 2017 a jeho vystoupení nenechalo nikoho na pochybách, že opravdu umí. Sympatický Francouz potěšil nejen elegantní kombinací elektronických stylů, ale představil se i jako zdatný zpěvák v četných intervalových sekvencích s příchutí orientálních stupnic. Jeho set měl neuvěřitelnou energii, které podlehli všichni, kdo se tohoto gejzíru zúčastnili, přesto si v sobě tento sympaťák podržel svou pokoru a skromnost.

Jakkoliv mám rád post rock a jeho velikány, nemohu s tebou souhlasit s hodnocením Mogwai z Glasgow, kteří pro mne byli zklamáním. Mogwai na mne zapůsobili rozpačitě. Zklamal mne zvuk kytar, které vůbec neměly ono impresivní kouzlo studiových nahrávek, ale zněly jakoby se jim pomíchaly krabičky. Občasné zpěvy v povýtce instrumentálních kompozicích byly nepřesvědčivé. Jejich setu dle mého názoru chyběla přesvědčivější práce se zvukem a v souvislosti s tím i s gradacemi, které jsou v tomto stylovém ranku tak moc důležité. Čekal jsem od skvostů jako Crossing the Road Material či Take Me Somewhere Nice daleko více. Zato skvělá americká zpěvačka Shilpa Ray na Full Moon mne doslova uchvátila. Tato nonkonformní osobnost mne vzala za srdce svou bezprostřední kombinací psychobilly a rokenrolu a potvrdila, že její muzika je naživo stejně dobrá jako na nahrávce dosud posledního alba Door Girl. Shilpa to dokázala v písních jako Morning Terrors Nights of Dread dobře rozpálit, nechyběly jí ani kontrastní emocionální tišiny a subtilní zpovědi. Nedivím se, že jí Patti Smith a Nick Cave propůjčili svůj patronát a úplně je chápu. Po této skvělé Američance s bengálskými kořeny jsem už nepotřeboval nic slyšet a s jejím hlasem v mysli se mi později krásně usínalo. Ty sis ovšem počkala na bezprecedentní Shaka Ponk, které jsem už na Colours slyšel a jejich vystoupení se už před pár lety zapsalo k festivalovým zlatým hřebům. Jak na tebe tato spektakulární sestava s obří virtuální opicí zapůsobila tentokrát, Gabko?

Z koncertu Shaka Ponk. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Chápu, že tě možná Mogwai nemuseli potěšit, nicméně musím je bránit tím, že zvuk, o kterém mluvíš, je v post-rocku častým jevem a ostrý zvuk kytar k němu tak nějak patří, stejně jako například mrazivost a syrovost v jiných okrajových žánrech. Zbytečně bych ale nerozmazávala už tak tento dost impresionistický (čili tedy zvukově rozmazaný – pro někoho kladně, pro někoho záporně) hudební zážitek a přejdu k hřebu večera. Na Shaka Ponk se zkrátka vyplatilo počkat a jako správný natěšenec jsem si je užila v první řadě. Virtuální opici sice protentokrát nechali spát, přičemž tento vizuální fragment nahradily jiné projekce, nicméně show i přes svou obměnu byla opět impozantní. Věřím tomu, že konzervativní posluchači budou hodnotit vystoupení Shaka Ponk jako kýč. Mě ale jejich hudba, pódiová prezentace a celkové vyznění tohoto projektu neuvěřitelně baví. Tato pětice Francouzů s dominující zpívající Egypťankou propojuje experimentálně několik žánrů takovým způsobem, že ve výsledku nezní jako intelektuální plebs, ale jako chytlavá a rozvášněná muzika. A o to taky jde. Na Shaka Ponk se chodí, když se chtějí lidé bavit a na chvíli vypustit. Za naprostý vrchol považuji nejen celkové hudební gradace, které přišly za celé vystoupení hned několikrát, ale také synchronizaci tance obou hlavních zpívajících protagonistů a projekce „zástupu robotů z kosmu“ za nimi. Navíc jiskření mezi oběma zpěváky a jakási téměř sexuální energie plynoucí nejen z jejich projevu, ale i z hudby, dostala publikum do varu jako nikdo jiný v letošním roce. A navzdory tomu, že přiznávám, že jsem fanoušek Shaka Ponk od jejich prvního koncertu na Colours před pěti lety, myslím si, že každý pak uzná obrovskou práci, energii a touhu, kterou museli tito hudebníci do celého Shaka Ponk vynaložit. Toto zakončení třetího festivalového dne mě utvrdilo v tom, že Colours of Ostrava neztrácí dech ani ve svém plnoletém období. Naopak – probírá se k novému životu, znovu se rodí a přináší hudbu, radost a dokonce i nelacinou show.