Jak jsme viděli a slyšeli první den Colours 2019: Levitující víla Florence si omotala Ostravu kolem prstu

Gabriela: Colours of Ostrava 2019 odstartovaly a my se můžeme opět kochat festivalem, na kterém jde stále především o hudbu a nikoliv o show, i když ani o tu není nouzi. Kvalita dramaturgie tohoto roku, alespoň první den, výrazně převyšuje některé minulé ročníky

Mirek Kemel. (Foto: Aleš Honus)

Moje putování začalo ve středu na Kofola Stagi, kde se svému inteligentně pojatému folku věnoval český písničkář Mirek Kemel, spolu se svou kapelou. Zajímavostí je například to, že na ukulele, xylofon či jiné doprovodné nástroje jsme mohli vidět herce Vladimíra Javorského.

Petr Rudee Adamík z Degradace. (Foto: Lukáš Horký)

Pokračovali jsme na Drive Stage, kde vystupovala ostravská kapela Degradace, jejíž účast pro rozjezd této stage pořadatelé vcelku trefili. Nenáročný punk lidi kolem přilákal a byl protikladem hudby, která se hrála jinde. Naprosté překvapení mi však připravila nizozemská instrumentální formace Jungle By Night na Arcelor Mittal Stagi. Hudba složená z dlouhých pasáží, kombinujících téměř minimalismus, a do toho řvavé dechy, mě nadchla. Jednotlivé party a hudební fragmenty, z velké části založené na umu perkusionistů, na sebe vzájemně navazovaly a kontinuálně přecházely. Tato kombinace několika žánrů, které splynuly do jednotné oslavně znějící podoby, už svým charakterem skutečně spustila Colours of Ostrava 2019 a myslím, že si to v tu chvíli uvědomil skoro každý návštěvník, který do té doby pochyboval. Není to tak?

Jungle By Night. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Ano. Nizozemští Jungle By Night zvolili jednoduchý, ale velmi účinný recept afrobeatu, samplů, živých perkusí a tří žesťů, které sice byly hlasité, ale vesměs se jejich společné souzvuky nesly v eufonických akordických postupech. Celkový dojem z jejich hudby skutečně vyvolává euforickou atmosféru a bezmezné nadšení těchto mladíků se brzy přelilo z pódia i do davu, který skandoval a spolupracoval na jedničku. Pak ovšem přišel oficiální slavnostní okamžik zahájení Colours of Ostrava! A letos tedy musím říci, že se pořadatelům podařilo překvapit. Choreografie skupiny s imaginárním míčkem, do které se zapojila i festivalová ředitelka Zlata Holušová a další hosté, byla bezprostřední a skvělá.

Oficiální zahájení festivalu. (Foto: Lukáš Horký)

Zahájení programu na hlavní stagi kapelou Buty se ukázalo rovněž jako šťastný tah. Buty se představili s novým klávesistou, kterým není nikdo jiný než v Ostravě nepostradatelný jazzový všeuměl Vlastík Šmída. Po úvodním songu Ohanbí začali servírovat pecky typu Demáček, Jednou ráno, Mám jednu ruku dlouhou, ale taky vzácné perly jako např. Tramtárie, kterou můžeme nalézt ještě na flekovském albu, kde hoši získávali ostruhy u legendárního Vlasty Redla. Radek Pastrňák sice poznamenal, že měl strach, ale na jeho zpěvu ani perfektní kytarové hře to nebylo vůbec poznat. Opět jednou jsem si uvědomil, jak skvělou a nestárnoucí hudební stopu tady Buty otiskly, ale hlavně mě potěšil fakt, že jsou stále mezi námi a že ještě mohou lecčím novým překvapit!

Radek Pastrňák. (Foto: Lukáš Horký)

Neuvěřitelné barvy však byly k vidění a slyšení na Arcelor Mittal stage, kde vystoupil unikátní projekt Small Island Big Song . Interaktivní program hudebníků z Indonésie, Nové Kaledonie, Nového Zélandu, Šalamounových ostrovů a Tchaj-wanu na mne velice zapůsobil svou autenticitou a krásou, kterou podporovala společná synergie a videoprojekce. Byla to vstupenka do pestrobarevného krásného světa, který stále existuje v bytostném spojení s přírodou a je třeba toto poselství udržet a předávat dále. To je také jedna z filozofií Colours, nemyslíš?

Small Island Big Song. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Ano, určitě. A k tomuto bytostnému spojení bych ještě připojila sílu multikulturalismu, který toho může hudebně přinést strašně moc a díky němu můžeme stále objevovat. To už ale každý návštěvník Colours of Ostrava, myslím si, ví. Já takto nasála zdravou multikulturní atmosféru na brooklynských Red Baraat, kteří dokázali uhranout i za bílého světla a ačkoli tato formace opravdu (!) pochází z New Yorku, jejich práce s blízkovýchodními motivy či exotickými fragmenty mě potěšila. Poté už jsem směr namířila na hlavní stage podívat se po pěti letech na to, jak to vypadá s dánskou rebelkou MØ. Ta začala svůj koncert v koridoru mezi publikem a pódiem, přičemž vše se promítalo na velkoplošné obrazovky. Vřelé uvítání se s fanoušky jen podnítilo atmosféru naprosté věrnosti a oddanosti svým příznivcům, MØ si vystoupení skutečně užívala a během něj neváhala ani splynout s davem nebo vylézt na zvukařský stánek. Hudebně mě koncert potěšil, z velké části se skládal ze zcela nových věcí, ze starých jsme mohli slyšet například singl Pilgrim či závěrečný Final Song. Co mi však velice vadilo, bylo zvukové nastavení – koncert byl zabasovaný a tento fakt nedával v některých pasážích prostor zpěvu, především nešlo rozumět textu. Těžko říct, zda tuto přemíru nezdravě znějících basů zachránila osobnost MØ… Byl jsi na tom koncertě? Jak jej hodnotíš ty?

Zpěvačka MØ. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: První dámu popové revolty jsem si samozřejmě nenechal ujít. Problém se zvukem, o kterém se zmiňuješ, jsem však nezaregistroval. Dle mého názoru je MØ velká osobnost, což se ukázalo během jejího vystoupení. Dokázala si skutečně lidi podmanit, měla propracovaný pohyb, gesta. Za excentrickou pódiovou prezentací se však neschovala slabá hudba a živě tedy nepříliš přesvědčivý hlas této zpěvačky, která většinu setu utáhla hlavně na show. Moje sluchové senzory prostě odmítaly uvěřit, že tohle je hvězda velkého kalibru, k čemuž přispěla i spíše tuctová kvalita písní jako Way Down či I Want You. Když srovnám například kytarovou práci hráče MØ s předešlým Radkem Pastrňákem (oba hráli na Stratocastera), mohl by se tento muzikant přijet do Ostravy učit, jak se u nás „robi“ feeling, improvizace a jak se pracuje se zvukem. Musím přiznat, že následující program mi přinesl mnohem větší objevy a zážitky. Kanadský elektronický mág Richie Hawtin Close mne přesvědčil, že techno je žánr, který se intenzivně vyvíjí a jeho propojení s technologiemi má smysl. Hawtin si navzdory obecným posměškům některých úzkoprsých muzikantů na adresu této hudby vytvářel většinu linek a smyček přímo na pódiu. Jeho více než hodinový progresivní set se neustále proměňoval a hledal své vlastní neprošlapané cesty. Impozantně Hawtin dokázal začlenit do svého výrazu také hlukové koncepty. Během vystoupení byl Kanaďan na pódiu ponořen do tmy a na obrazovkách se odehrávala sugestivní animace.

Richie Hawtin. (Foto: Lukáš Horký)

Podobný drajv, byť z jiného žánrového soudku, rozlévali francouzští Moonlight Benjamin, kteří svůj vulkanický blues rock křtili Hendrixem i Janis Joplin a během svého explozivního koncertu zanechali opravdu strhující dojem. Zpěvačka z Haiti se stylizovala do jakési kněžky voodoo a její legrační angličtina i klekání na pódium nepostrádaly své teatrální kouzlo i spontánnost. Nerad bych ovšem zapomněl na dalšího českého ambasadora prvního dne Colours, jimiž byla dvojice Post-Hudba, která představila své nové album Není se na co těšit. Post-Hudba má úžasné texty, které se mohou bez uzardění rozebírat v hodinách českého jazyka a literatury jako kvalitní poezie! Jejich set měl pořádnou energii, v strhujícím závěru dokonce baskytarista podlehl síle okamžiku a praštil svou kytarou o zem!

Festivalové publikum. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Chápu, že tě jako příznivce zcela jiné hudby (ne té současně mainstreamové, ačkoli v tomto případě jde o ten kvalitnější a smysluplnější mainstream) muzika MØ nemusela zaujmout. Ostatně svědčí o tom i převážně mladé publikum, které tuto zpěvačku přišlo podpořit. Nicméně, budu se za ni bít – MØ už v roce 2014 prokázala, tehdy s vlastním originálně zpracovaným VJingem za ní, nesporný talent na poli současného elektropopu, který se dá dělat i trochu jinak, o čemž obecně svědčí pop a jeho odnože v severských zemích. Hudba MØ rozhodně není jakkoli slabá a největší festivalovou stage i skvělý hrací čas si rozhodně zasloužila. Přešla bych ale ke zjevení Moonlight Benjamin, jehož zaříkávací zpěvačka působila jako vystřižená ze série Coven amerického seriálu American Horror Story. Kapela měla výbornou energii a parádní sehranost. Hutný hlas a atmosféricky syrová atmosféra koncertu v kombinaci s africkými vlivy se vzájemně mísily s alternativně rockovými postupy. Zkrátka pastva pro každé rozmlsané ucho.

Florence + The Machine. (Foto: Lukáš Horký)

No a poté? O grandiózní pódiový počin se postarala jedna z hlavních headlinerek letošních Colours of Ostrava. Florence Welch, která se svým seskupením za zády vystupuje pod pseudonymem Florence + The Machine (a je to skutečně dobře hudebně rozjetá mašina), mohla možná na některé lidi při večeru působit už poněkud monotónně. Kdo ale její hudbu zná, musel si libovat v živém pojetí a autenticitě projevu Florence. Sama působila jako rozcuchaná rusalka, která se ocitla na obrovském pódiu, avšak davy si získala svým jemným slovním projevem, který kontrastoval s energickým rozpustilým tancem. Zvuk koncertu byl zde naopak vyvážený a krásný, to samé se dá říct o užití harfy, která je i na nahrávkách důležitým nástrojem, naživo však smysluplně doplnila celkový feeling. Zazněly spíše věci z posledních dvou desek, velmi dobře vyzněla silná skladba Queen of Peace, která tak trochu nesla festivalové pospolité poselství… Co více říct? Ať už Moonlight Benjamin, MØ nebo Florence + The Machine, pro mě středa patřila těmto osobitým ženám, ačkoli každá z nich působila zcela jinak. Ta rozmanitost mě však stále baví!

Florence + The Machine. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: O té pestrosti jsou Colours především a povedlo se ji samozřejmě předvést v mnoha podtónech a odstínech! Nevím, do jaké míry mohla Florence + The Machine působit monotónně, pro mne měla její ostravská premiéra nesmírné kouzlo, obrovskou gradaci a čistě z interpretačního hlediska šlo o jeden z nejlepších koncertů v historii Colours of Ostrava! Tato levitující víla to odpálila hned v úvodu peckami jako evokativně křehká June, Hunger či monstrózní hit Ship to Wreck. Kvalitou zpěvu nenechala Florence nikoho na pochybách, že je skutečnou královnou současného indie-popu a jednou z nejzásadnějších osobností dneška. Přitom jí nechyběla ani skromnost a určitý ostych, s kterým se prezentovala v počátku svého vystoupení. Jak to ale dokázala následně rozbalit! Vrcholný okamžik přišel, když po dlouhém proslovu k lidem vykřikla dotaz „Jsou tady všichni svobodní?“

Florence ve mě zanechala nejsilnější dojem z prvního dne, provázela ji profesionalita par excellence ve všech ohledech, připomeňme i báječnou kapelu, kterou měla  za sebou, včetně tebou zmíněné harfy. Samozřejmě ti neberu okouzlení MØ, jakkoli mě její vystoupení spíše zklamalo než okouzlilo. Více mne oslovilo elektroakustické duo, zrodivší se v České republice s názvem Ba:sel. To mělo nevděčný čas, hrálo během setu Florence, ale pár věcí, které jsem vyposlechnul, mne přesvědčily, že Ewelina Chiu a David Vlček ví přesně, co dělají. Kombinace křehkého vokálu a mysteriózních zvukových ploch s prvky živých i elektronických nástrojů měla to nejpodstatnější: svou vlastní vizi, tvář a přesvědčivý výraz. Musím rovněž vyzdvihnout vynikající zpěv Chiu. Jednoznačně jeden z největších zážitků dne!

Z vystoupení Kalle. (Foto: Aleš Honus)

Obecně se první den Colours of Ostrava vydařil. Jedním z nepříjemných problémů se bohužel stal zvuk na Full Moon stagi, který do značné míry pokazil koncert jinak skvělých, akusticky hrajících Kalle. Doufejme, že se takové věci nebudou opakovat, protože neprofesionální zvuk zde provázel i kapelu 52 Hertz Wale. Co mě také moc potěšilo, byla proti minulým létům nižší intenzita hudby z reprodukovaných tanečních nebo občerstvovacích sekcí. Letos se zkrátka pro komfortní poslech učinilo maximum (oceňuji nádherně prokreslené nazvučení hlavní scény!), tak si neváhejme užít tento i následující dny. Je opravdu na co se těšit!