DJ Lowa: Od hraní v klubech přes spolupráci s filharmonií až na Lysou horu

První otázka se vlastně týká identity. Kdo všechno je vlastně DJ Lowa a která složka jeho umělecké osobnosti je nejdůležitější?

Vždy, když se mě na to někdo zeptá, odpovím otázkou, ve kterém období myslíš. Protože každé životní období má jiná specifika a priority. Ale kdybych měl opravdu říct, kterou z věcí umím nejlépe a věnoval jsem jí nejvíce energie a času, tak je to Djing. Myslím si, že v něm se mi toho podařilo skutečně nejvíc. Už proto, že jsem dělal spoustu projektů, reprezentoval Českou republiku na zahraničních soutěžích… A vlastně mě to i živí. Na druhém místě by to pak bylo moderování a dále nějaké produkční věci. Djing je ale číslo 1.

Kdyby to šlo sečíst, od kolika let se mu věnuješ?

Hrát jsem začal v roce 2003. Když jsem odmaturoval, koupil jsem si první gramofon na splátky. V té době ještě nebyl Djing dostupný tolik, co dnes, kdy si každý může odehrát set z telefonu. V té době se tady rozjížděla Stodolní a mohli jsme již zaznamenat vliv taneční muziky. Technika byla ale hrozně drahá a často se stávalo, že se na ni složili například čtyři kamarádi a scházeli se u ní. Zároveň ještě nebyly rozšířené ani počítače a veškerou práci si musel člověk odbýt takzvaně uchem. Ne jako dnes, kdy zmáčkneš jedno tlačítko a vše se automaticky sladí samo. Když tehdy chtěl někdo opravdu vyjít před lidi a zahrát, chtělo to zkušenost a um. Ta doba byla zkrátka jiná.

Kdyby ses měl tedy zamyslet nad dnešní generací Djů, jaký máš na ni náhled?

Rozhodně nemůžu házet všechny do jednoho pytle, ačkoli ti kluci to mají dneska mnohem snazší, než jsme měli my. Na druhou stranu, ti, kteří si to odbyli tenkrát, se mají dnes dobře, protože nabyli zkušeností, které jsou velmi cenné, a odedřeli v tomto opravdu náročnou dobu. Navíc, v dnešní době se DJing dělí na spoustu odvětví a kluci hrají i večírky, svatby… Už není tak náročné se jím uživit. Když se ještě vrátím k době minulé, byl například problém s tím, že jedna vinylová deska, ze které jsme hráli, obsahovala pouhé dvě skladby a stála tři sta padesát korun. Člověk tak sice dostal něco za hraní, ale mnohem více dal za ty desky, ze kterých se hrálo, a za přípravu na samotné hraní. (úsměv) V dnešní době je pak fór, když písnička, kterou si oficiálně zakoupíš ke hraní, stojí dva dolary… Zakončil bych to ale tím, že i když to dnešní kluci mají snazší, občas se mezi nimi objeví opravdu skvělí DJové. Naštěstí se i mezi dnešním nepřeberným množstvím DJů dá filtrovat.

Tak jako se dá filtrovat mezi jakoukoli hudbou…

Určitě. Věci se obecně začaly hodně zjednodušovat a do této problematiky promluvily i firmy, které vyrábí pro lidi věci tak, aby si je lidé kupovali a vše šlo právě jednoduše. Ale na druhou stranu je fajn, že když má někdo opravdu nějaké kreativní nadání, nemusí být zcela svázaný technickou částí a ve finále uspěje na tom, že si umí vybrat skladby a má vkus na mixy. Je to jako s točením videí. Kdysi se k tomu potřebovala hromada věcí, dnes může točit každý na telefon. A vyhrává ten nejkreativnější.

Na co jsi sám nejvíce hrdý, ať už to je výsledné dílo, nějaký moment, nebo prostě jen docílení určité věci?

Jsem člověk, který si moc neumí užít úspěch nebo radost, takže to upřímně moc neřeším. Jakmile se mi něco splní, uzavře se to a já jdu dál. Myslím si, že oproti největším kapacitám ještě nemám být na co hrdý, ačkoli možná pro některé ano. Ať už jde o projekty, DJské tituly, festival Beats for Love nebo úspěchy rádia Helax. Není to ale tak, že bych příliš přemýšlel nad tím, co se podařilo a co ne. Snažím se neustále sám sebe posouvat a recyklovat. Člověk si sám na sobě obecně nemůže moc ujet, to ho zabíjí. Naopak jsem spíš sám k sobě sebekritický, což je pro mě častější než jakási myšlenka dokonalosti. Myslím si, že v momentě, kdy si někdo začne myslet, že dělá všechno prostě skvěle, tak trochu v tu chvíli skončil. Porotcem jsem já sám sobě nejlepším a já sám uznám za vhodné, jestli jsou dané věci tak, jak bych chtěl. Navíc v době, která je pomíjivá a za čtrnáct dní může být všechno jinak.

Pohybuješ se kolem určité kultury či subkultury patrně od mládí. Věříš v to, že taneční hudba, hip-hop a věci s nimi spojené nejsou veskrze založeny na „úspěchu z kokainu a trávy“, jak je podobně řečeno v jedné z tvých autorských skladeb?

Je to vlastně o tom, že spousta lidí ví, že hodně pracuji a osobně to mám nastavené tak, že se obejdu bez těchto věcí, naopak by mě spíše brzdily. Někteří lidé se pravděpodobně takto dostanou do určitých stavů kreativity, ale já mám rád čistou hlavu. Zaprvé mám z těchto věcí určitou obavu, že by mě mohly nějak modifikovat, a zadruhé, když se to nestane, člověka to stejně dožene. Nechci zkrátka plýtvat časem na tyto záležitosti, protože životní čas je pro mě hodnotou, které si vážím nejvíce. Každý ho máme nějak daný a já se ho snažím využívat na maximum. Pokud ale někdo v tomto opojení vidí smysl života, nebudu nic namítat. U mě vítězí zdravá hlava. A když ten nápad vytlačíš ze zdravé hlavy, je to nejlepší… Říkal jsem si jednou, že až už budu hodně starý a nemocný, něco vyzkouším a dám si takovou jízdu na závěr. (smích) Zatím to ale neplánuji. I proto, že mám k tomu respekt.

Jak se vyrovnáváš s takzvanými všudypřítomnými hatery? Je docela obvyklé, že lidé, kteří toho dělají více a daří se jim, se s nimi setkávají. Máš s tím zkušenost?

Jasně, že s tím mám zkušenost. Já jsem vždycky dostával čočku. Když se někomu v Česku daří, vrátí se mu to i tím záporným způsobem. Abych ale tento názor vzal v potaz, musel by přijít od opravdu váženého člověka z oboru. Mám o tom jeden track, který se jmenuje „Nech mě být“ a je o tom, že když se ti nelíbí, co dělám, tak to prostě neposlouchej a nevnímej. Navážu opět na ten životní čas a přijde mi zcela nejhloupější vyplýtvat ho tím, že někdo poslouchá muziku, která se mu nelíbí, a ještě na ni všude píše hanlivé komentáře. To mi přijde absurdní a ten člověk to potom nemá v hlavě úplně oukej. A poté nemá cenu tyto věci vnímat.

Stalo se ti někdy za poslední dobu, že ti někdo řekl něco, nad čím by bylo přijatelné a žádoucí se opravdu zamyslet?

Nevzpomenu si. Už proto, že tyto názory často chodí právě skrze další tři lidi nebo sociální sítě. Samozřejmě ale nechci, aby to vyznělo jakkoli špatně a přiznám, že se občas zamyslím, protože být úplně zalezlý ve své vlastní ulitě také není dobré. Pokud je tedy názor sdělen rozumně, chytře a bez vedlejších efektů, beru jej tak, jak je.

Jak moc je těžké se v Ostravě prosadit? Je to více založené na kontaktech, známostech a referencích, nebo razíš „čistou“ cestu, která podle mě ještě stále také existuje a kterou se kráčí na základě poctivě vybojované pozice?

Prosadit se v Ostravě už není žádným vrcholem světa, především dnes. Kulturu tady dělá pár lidí a všichni se mezi sebou znají. Víceméně ani nevím, jak vnímat pojem „prosadit se v Ostravě“ a kdy tato situace nastává. A vlastně ani nevím, jestli se to už stalo i mně nebo ještě ne. (úsměv) Pokud to ale pojmeme způsobem, jak moc těžké je prosadit se z Ostravy do zbytku republiky, je to rozhodně zajímavější téma. Když to vezmu z pohledu některých mých kamarádů DJů z jiných měst, skoro všichni se odstěhovali do Prahy. Tato věc má dvě stránky. V Praze je samozřejmě více možností, ale také daleko větší konkurence a nejsem si jist, jestli jsou někteří z nich úplně šťastní. Myslím si však, že pokud se někomu z Ostravy podaří prorazit v celé České republice, tak je to skvělé v tom, že daný člověk si musel tento stav skutečně vydřít. Nestává se totiž často, že si někdo z Prahy takto vytáhne a vytipuje člověka z Ostravy či okolí. Většinou to pak těmto lidem už vydrží a svou pozici si obhájí, protože jsou zvyklí dřít a pracovat. David Stypka, Tomáš Klus, Mirai nebo například kapela Kryštof jsou toho důkazem. Je tu velká spousta osobností, které od chvíle, kdy vystřelily, jedou na plné pecky dál.

Navázala bych další otázkou. Když se tedy podaří osobnosti z Ostravy prosadit se v Praze a v celém Česku, je důvod k tomu zůstat v Ostravě?

Mně přijde jako super frajeřina, že člověk dokáže udělat kariéru z Ostravy. (úsměv) Jarek Nohavica je toho příkladem, Mirai taky bydlí ještě pořád ve Frýdku… A dělají celorepublikovou kulturu. Přijde mi skvělé, když si ti lidé zachovají v sobě i navenek jakýsi patriotismus. Ačkoli musí samozřejmě v delších cyklech pobývat právě i v Praze kvůli tomu, co dělají. Mám ale pocit, že Ostrava je město, ve kterém právě umělci často zůstávají.

Čím to je?

Právě ten patriotismus a také genius loci místa, kde člověk vyrůstal a má ho rád, má jej nějakým způsobem zakořeněné. A navíc, ne každému z Ostravy ta Praha může vonět.

Kterými projekty momentálně nejvíce žiješ? A které bys nejvíce doporučil široké veřejnosti, která třeba ani neví, že tady nějaký DJ Lowa je?

Rok 2019 je velice nabitý. Perfektně se to sešlo a já z toho mám obrovskou radost. Pokud se bavíme o široké veřejnosti, tak pro tu je projekt Symphonic Dance Music. Ten může oslovit lidi od patnácti do šedesáti let. Zaprvé lidi, kteří objevovali taneční muziku v devadesátých letech, kdy se k nám začala dostávat, a bylo jim tehdy přes dvacet, a zadruhé mladé lidi, kteří tuto hudbu mají rádi. V tom je ta krásná myšlenka. Navíc je v projektu právě orchestr, který mu dodává jakousi uměleckou hodnotu. Symphonic Dance Music je multigenerační záležitost, kterou si může užít kde kdo. I díky vybraným skladbám, které jsou kultovní a lidé je budou podvědomě znát. A i pokud nebudou, bude je bavit ta energie.

Děláme také festival Beats for Love, což je úžasný počin, který se tady podařilo do kulturního života vsunout výborně. Dalším zajímavým projektem, který dělám společně s mým kolegou, je kombinace Djingu s virtuální realitou, kde jde o snímání mého pohybu pomocí čidel, která jej promítají na projekci. Snažíme se v průběhu tohoto vystoupení o různé vizuální změny prostředí a postav, které se mění s ohledem na muziku. A na to navazuje ještě jeden projekt ve spolupráci s firmou ABB, se kterou programujeme robota, který bude hrát jako DJ. Normálně bude scratchovat a mixovat a já pro něj vymýšlím Djskou choreografii a soubor pohybů. Premiéru by měl mít tento projekt někdy v září. Zároveň dokončuji desku, která by měla vyjít na podzim…

Těch technických projektů je kolem tebe momentálně poměrně dost, jaký je jejich smysl?

Ta virtuální realita je především o show, kterou DJing nabízí vždy. Právě na DJingu nejvíce miluji to, jakým způsobem lidé na muziku reagují a jak reagují na toho, kdo se před ně postaví. Je to taková droga, která mě u DJingu drží. Je to pocit, který když jednou zažiješ, chceš zažít vždycky. I proto chápu, proč někteří muzikanti hrají ještě v pětasedmdesáti.

Ten robot je pak vizuální show, která by měla podpořit celý ten gig. A zároveň je to tak trochu fór, práce s myšlenkou, zda roboti jednou nahradí DJe. (úsměv) Srandička, se kterou možná objedeme i nějaké konference.

Máš pocit, že umělá inteligence může tedy v budoucnu nahradit Dje?

Podle mě je v tomto umělá inteligence ještě docela v plenkách. Zrovna tento robot, o kterém se bavíme, vlastně tu umělou inteligenci ani nemá. Když se celý stůl s vybavením posune o tři milimetry doprava, tak on už to nezahraje, protože je to automat. Jeho program je určitým způsobem nastavený a v tu chvíli celý ten gig pokazí. Byl by ale fór, kdyby si někdo takto na svatbu pozval DJe robota… (smích)

Ještě zpět k hlučínskému projektu Symphonic Dance Music. Jak se ti hraje s Janáčkovou filharmonií, kapelou, zpěváky a hlavně s dirigentem? Máš už s něčím takovým zkušenost, nebo je to premiéra a něco nového?

Nemám s tím prozatím zkušenost, tohle je poprvé. Hrál jsem například s bubeníkem nebo saxofonistou, ale to byly relativně jednoduché věci. K Symphonic Dance Music mám od začátku obrovský respekt, protože musím být naprosto přesný a koncentrovaný. Když totiž houslista nezahraje přesně notu, tak se to ztratí a v dalším taktu už může být správně. Ale když já tam něco pustím špatně, tak to rozsypu celé. Já tam nehraji žádné noty, ale připravené produkty. A ty se musí udělat přesně, bez nároku na chybu. Navíc mám obrovský respekt ke všem těm muzikantům, kteří se na tom podílejí, protože to jsou profesionálové a hudebně jim nesahám ani po kotníky. Mým jediným cílem v tomto projektu je jim to nezkazit a zároveň být součástí té úrovně, kterou tam oni nastolili.

Lze tuto úroveň naplnit?

Jasně, že jo. Myslím, že k tomu docela směřujeme. Je to o věnování svého času pro tento projekt, který je navíc už nyní skvěle předpřipravený, což je důležité. Ty jsi byla na úplně první společné zkoušce, kde jsme byli všichni poměrně svázaní a nervózní. Zanedlouho máme premiéru na festivalu Štěrkovna Open Music a pak člověk pozná, že čas, který věnoval přípravě, dodává určitou vnitřní jistotu.

Jak je to momentálně s taneční hudbou a scénou? Je klasické, že různé styly jsou různě módní a trendy v jednotlivých vlnách a obdobích. Zažívá taneční hudba dobré, nebo naopak spíše stagnující období? A jak je vnímána v Ostravě?

Musím říct, že nejkonstantnější subkultura elektronické hudby v Ostravě je drum‘n‘bass. Ten se tu drží léta a má kolem sebe jasné posluchače a komunitu. Ostrava drum‘n‘bass zkrátka zbožňuje. A byli to Ostraváci, kteří sem jako první drum‘n‘bass z Anglie dovezli. Spousta Ostraváků navíc kooperovala s anglickými producenty nebo MCs. Třeba DJ C-Phone, který také patří k týmu Beats for Love, opravdu spolupracoval s projekty z Anglie a tahal tady první Dje, se kterými už je navíc dnes kamarád. I díky tomu se to v Ostravě v devadesátých letech neuvěřitelně rozjelo. Drum‘n‘bass je navíc specifický v tom, že si udržel tu svou formu a pozici. Pro mě jsou devadesátá léta třeba hlavně o hip-hopu, současně v něm však sleduji už jen tak čtyři až pět kapel. V rámci new schoolu je pro mě aktuálně hip-hop už spíše neposlouchatelný. Víceméně to ale nechci ani hodnotit, protože tomu asi opravdu nerozumím.

Taneční hudba, jako například EDM, hip hop, dance hall, twerk, trap, dubstep nebo cokoli jiného se však právě v rámci všech těchto subžánrů aktuálně už brutálně slila. Na jednu stranu je to hrozně fajn a lidé se nebojí míchat žánry a vzít si například trochu dance hallu a zkombinovat jej s něčím jiným. Muziky ale vycházejí díky tomu obrovská kvanta a dost v tom hrají roli i různé trendy. Jsou určité vzorce, podle kterých se skladby dělají a pak je dost těžké v tom všem hledat ten originál. A ty originály většinou nejsou mezi těmi nejprovařenějšími skladbami, protože právě ty jedou podle trendů. A je opravdu málo producentů, kteří by v dnešní době docílili takového jasného rukopisu jako v devadesátkách Daft Punk, The Prodigy, Chemical Brothers nebo Fatboy Slim. Toto signifikantní pojetí muziky už je dnes poměrně vzácné. Ale i to je vývoj.

Je-li to vývoj, myslíš si, že to může dospět zase do nějaké takové fáze, když se navíc trendy neustále opakují?

Ano, může přijít renesance. Lidé se toho přeposlouchají a budou z toho otrávení, tím spíše se vrátí k undergroundu. Například jsem se bavil s kluky ze Slovenska a tam už tato situace postupně nastává. Lidé se vrací například k deep housu a žánrům, které byly totálně na okraji. Komerční věci se opět začínají vracet pouze na diskotéky a posluchači elektronické hudby začínají opět chápat undergroundovou klasiku. Je ale krásné, že dnes si může skutečně každý poslouchat, co chce, když je to dostupné.

Vracíš se k jakési oldschoolové hudbě i ty sám?

No jasně. Mám perfektního kolegu v rádiu a ten, aniž by to věděl, mě hrozně hudebně ovlivňuje. Miluje například i rockové kapely ze sedmdesátých a osmdesátých let. Před několika týdny jsem byl například na koncertě Erica Claptona a musím říct, že jsem nic úžasnějšího neviděl. Když se člověk podívá na tohoto pětasedmdesátiletého pána i společně s partou muzikantů kolem něj, jen žasne. A zjišťuje, že v tom je ta pravá hudba, při které lidi, kteří ji dělají, museli desítky let dřít na ty nástroje několik hodin denně, aby se dostavil daný výsledek. Trochu mě mrzí, že dnes už je to často jen o klikačce na počítači…

Co tedy kromě taneční hudby posloucháš v soukromí?

No, nejhorší je, že když jsem ředitelem rádia, musím hlavně poslouchat to rádio. (úsměv) Touto kontrolou už jsem trochu posedlý. Musím sledovat i jiná rádia, také ze zahraničí. Když ale například jedu v noci v autě a nechci usnout, pouštím si hudbu od starých rapových desek až třeba po Lennyho Kravitze, kterého mám hrozně rád. Ten člověk mě baví, sedne si do studia a všechno si tam nahraje sám. Určitě se ale nestane to, že bych si pustil aktuální desku Calvina Harrise… Fakt se v soukromí spíše vracím k věcem, na kterých jsem vyrůstal.

Jak se stavíš k pozici festivalu Beats for Love, na kterém jsi také široce prezentován a částečně se podílíš? B4L momentálně jen roste a vzkvétá, čím si myslíš, že to je?

Když probíhal první ročník B4L, byl to totální punk. Nikdo tomu nevěřil a každý se nám smál. Hned první rok to ale paradoxně celé klaplo a přišlo nějakých dvacet tisíc lidí. Pak to teprve začalo být vážné. Dva roky jsem dělal stage managera Love Stage společně s Jirkou Ramikem a loni jsme si konečně řekli, že se dostáváme do fáze bez zbytečných okolních problémů. Tento festival má jednu velkou výhodu – že má ještě stále kam růst. Velmi si tento fakt uvědomujeme a stavíme na něm. Navíc je oproti jiným podobným festivalům podstatně levnější. Je to možná tak trochu rozpočtová ruská ruleta. A myslím si, že všechny největší hvězdy taneční scény tady až na několik výjimek jednou opravdu budou. Jednou ale asi také narazíme na pomyslný strop…

Na to jsem se chtěla zeptat – co se bude dít pak?

Pak se pravděpodobně začnou ta jména točit dokola, ale bude jich na jednom ročníku mnohem více. Čím víc však festival poroste, pravděpodobně poroste i jakési geografické povědomí o něm. Takže to ve výsledku nebude festival severní Moravy a zahraničních turistů z okolních zemí, ale lidé jej začnou možná vnímat podobně jako velké světové festivaly. Zatím však máme stále možnost a prostor soustředit se na to, co bude za rok, za dva, za tři. A pořád je z čeho brát.

Na tomto festivale je navíc hrozně dobrá organizace také v tom, že stage manažeři jednotlivých stagí jsou lidé z oboru, ti, kteří se danému subžánru skutečně věnují a dramaturgii tedy dokonale ovládají. Tím pádem si i booking těchto jednotlivých interpretů zajišťují sami. Také se dost klade důraz na to, aby se nedotáhlo jen jméno, které nic nepřevede. Například se ve světě často děje, že se do éteru vystřelí jméno interpreta, který je skvělým producentem se spoustou hitů, ale už na nic DJem…

To mě navádí na další otázku. Považuješ se za Dje technického a řemeslného typu, nebo spíše za kreativce?

Řeknu to úplně jednoduše – čím víc jsi technický zdatná, tím máš větší svobodu v kreativitě. To znamená, že čím větší schopnost například DJských mixovacích technik, tím je pro kreativitu větší prostor, protože co si vymyslíš, můžeš i zrealizovat. Když jsem začínal soutěžit v DJingu, tak tam si musí každý DJ vymyslet svůj soutěžní set sám. Dlouho jsem tancoval breakdance a hip-hop a k této hudbě jsem měl hrozně blízko jako tanečník. Právě proto jsem se naučil kreativně myslet v tom smyslu, že chci, aby to vždy šlapalo po všech stránkách. Člověk navíc začne mít i cit pro to, co komu a kde pouštět, jak si s tím v danou chvíli pohrát. Ve svých setech hodně používám různá překvapení či mash upy různých starých nahrávek, hrozně mě baví, jakým způsobem se dají všechny tyto fragmenty modifikovat. Přesto je ale hrozně důležité mít to technické skills, které je základem pro všechno.

Když už máš veškerých společenských, hudebních a kreativních aktivit dost, co děláš jako člověk, který si chce někdy také od všeho odpočinout?

Stává se, že i když odpočívám, i tak přemýšlím nad věcmi, které se zrovna realizují. Díky tomu, že jsme z Ostravy, máme v blízkosti krásné hory. Takže běhání po horách je pro mě nejlepší relax, který léčí nejenom tělo, ale i hlavu. Hory jsou navíc úžasné v jedné věci – že když vyjdeš na Lysou, je jedno, jestli jsi dole zaparkovala luxusním autem nebo jsi přijela vlakem. Nahoře se baví Jarda s Pepou a je jedno, jestli je jeden z nich inženýr a druhý dělník. Tam jsou si všichni rovni. A navíc hory prověří každého úplně stejně a nezáleží na tom, kdo jsi. A to je skvělé.