Gayové v base, postkomunisté u moci a válka na Donbase aneb Každodenní poučení o hrůzách světa ve Dvanáctce

Počet diváků: Minimálně třicet každý den. Počet vystupujících: Od 2. srpna už více než šedesát (včetně úvodní ostravské Sajtny). Délka autorských čtení: Dvakrát hodinu a půl každý den, vždy v 19 a ve 20.30 hodin. Nejvěrnější divák: Čeněk. Nejlepší moderátor: Vždy dokonale připravený Dan Mircea Duta. Nejvášnivější diskuse: Po vystoupení české spisovatelky Lenky Procházkové, která ctí Miloše Zemana a varuje před uprchlíky. Nejprocítěnější recitace: Rumunská básnířka Ana Blandiana. Nejkvalifikovanější dotazy z publika: Literáti Roman Polách a Petr Hruška.

Měsíci autorského čtení to na scéně Dvanáctky sluší. Téměř v polovině jednatřicetidenního maratonu je čas na malou rekapitulaci. Výhrady, že diváci do sálu nemohou s pivem či vínem, se ukázaly jako liché. Publikum je bez skleniček v ruce mnohem soustředěnější, než jak tomu bývalo třeba ve Staré aréně nebo v klubu Les. Dvanáctka je zatím nejintimnějším prostorem, jaký organizátoři festivalu našli v Ostravě během svého desetiletého působení. Je to skutečný ostrov literatury. Oáza, na které každý den vytrysknou dva silné prameny.

Každodenním zřídlem jsou rumunští hosté festivalu, v druhé půli programu se pak střídají čeští, slovenští, polští a ukrajinští spisovatelé. A jak už bylo řečeno, chodit do Dvanáctky je zajímavější než sledování zpráv. Z českých médií se totiž o současném Rumunsku nedozvíme téměř nic, kdo ale chodí do Dvanáctky, ten už se pomalu stává odborníkem na tuhle balkánskou zemi. A mimochodem, kdo si dnes uvědomuje, že mezi světovými válkami Československo přímo sousedilo s Rumunskem?

„Vzdálili jsme se od sebe. Může za to komunismus, kdy se umělci z východní Evropy snažili prosadit hlavně na Západě. Úspěch v socialistickém táboře tak zajímavý nebyl. A to nám zůstalo, spisovatelé z postkomunistických zemí spolu prakticky nekomunikují, všichni se ale chtějí prosadit v západní Evropě,“ přemítala ve Dvanáctce ve čtvrtek 11. července rumunská spisovatelka Ana Blandiana. Žena, která dobyla svět.

Anna Blandiana v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

Knihy Any Blandiany jsou přeloženy do desítek jazyků, dokonce i do jednoho indiánského, kterým se mluví v Peru. V Česku ji téměř neznáme. A Rumuni zase mnoho nevědí o současné české literatuře, tohle všechno ovšem MAČ pomalu mění. A brněnské nakladatelství Větrné mlýny, které festival pořádá, už připravuje k vydání i některé překlady současných rumunských beletristů. A vynikající rumunský moderátor z Dvanáctky Dan Mircea Duta zase do rumunštiny přeložil stopadesátistránkový výbor z tvorby ostravského barda Petra Hrušky, který dostal název Automobilele se îmbarcă pe vapoare.

Odhalovat zločiny komunismu není v Rumunsku ani třicet let po pádu Ceaușescova diktátorského režimu nic jednoduchého. Ana Blandiana vybudovala zatím jediné Muzeum zločinů komunismu v zemi, a to v bývalé věznici ve městě Sighetu Marmației na severu Rumunska (250 kilometrů od slovenských Košic). Na dotaz z publika, zda se do rumunské politiky cpou stejně jako v česku i bývalí estébáci (rumunská tajná policie měla název Securitate), spisovatelka odpověděla: „Samozřejmě, stejně jako u vás. Rumunsko je stále v éře postkomunismu, bývalí komunisté v zemi vládnou s krátkými přestávkami celých třicet let od revoluce.“ Podle ní je v zemi zcela zdiskreditován právní systém, a protože mladí lidé nechodí k volbám, postkomunismus pokračuje. A stejně jako v Česku, teenageři kašlou i na víru.

ANA BLANDIANA: ZAVŘENÉ KOSTELY

Kostely zavřené
jak domy, jejichž majitel odešel,
přitom neřekl na jak dlouho
a nenechal tu adresu.
Ve městě kolem nich
víří tramvaje a bicykly,
klaksony a reklamy.
Místní lidé ve spěchu
prodávají a kupují, kupují a prodávají,
v běhu něco přikusují
a občas se znaveni
zastaví, aby si dali kávu
u stolku na chodníku,
vedle chrámu z 11. století,
na nějž hledí, aniž by ho viděli,
protože právě mluví do mobilu
a vůbec si nekladou otázku,
kdože to kdysi bydlel
v tak velkém příbytku.

V paměti nesmazatelně zůstává také vyprávění spisovatele Filipa Floriana, který publikum šokoval informací, že komunistický režim v Rumunsku fyzicky zlikvidoval až devadesát procent inteligence. „Mnohé hromadné hroby se dosud nepodařilo najít,“ vyprávěl před ostravským publikem další z autorů, jehož knihy se úspěšně prodávají v německy mluvících zemích i v USA. My Češi ho ale neznáme.

Filip Florian v Ostravě. (Foto: Patrícia Grundzová)

Florian četl ze svého posledního románu Toate bufniţele (Všechny sovy), v němž dojde na zatčení venkovského učitele. „Bezdůvodně, rumunský režim nepotřeboval žádné důvody, stačilo, že to byl učitel,“ vysvětlil spisovatel publiku. A tohle už je ukázka z jeho knihy: „Stáli tam čtyři muži s vytaženými pistolemi, máma na schodech u vchodu se nehýbala, jen si otírala ruce o sukni, táta zvolna přicházel s kosou přes rameno a kloboukem v týlu, nedíval se jen na nás, ale jako by právě tehdy poprvé spatřil kobylu a hříbě, višně, kozu přivázanou na provaz a horské hřebeny, na kterých stále svítily zbytky sněhu.“

Mimořádným zážitkem bylo třeba i čtení z napůl biografického románu Soldații. Poveste de Ferentari (Vojáci. Příběh z Ferentari). Jeho autorem je Adrian Schiop, přičemž kniha se rovněž stala evropským bestsellerem, jen českého překladu se zatím nedočkala. Nejsme tak náhodou trochu namyšleným národem, který na rumunské literáty jaksi zvysoka kašle? Schiop v díle odkryl život bukurešťských gayů na příběhu milostného vztahu antropologa a Roma právě propuštěného z kriminálu. Za komunismu byli rumunští homosexuálové zavíráni do vězení, zpravidla na pět let. A určité svobody se dočkali vlastně až po vstupu země do Evropské unie v roce 2007.

Adrian Schip. (Foto: Patrícia Grundzová)

„Bylo mi šestnáct, když mě z výchováku v Găešti poslali do vězení pro mládež do Craiovy. Na záchodě se kolem mě postavili do kruhu čtyři kluci jak hory – a tak se to stalo, popadl mě silou a musel jsem jim všem vykouřit ptáky. Byl jsem tam nejmenší, co jsem měl dělat? Dostal jsem se tak mezi místní frajery a zařídil jsem si super život. Stal se ze mě pasivní teplouš, protože jsem byl chudý dítě a musel jsem si poradit sám. Ale nic mi nechybělo. Chodili za mnou chlapi s cigáry, s jídlem, s chlastem, protože nikdo nekouřil tak dobře jako já.“

K divadelnímu sedadlu mě doslova přikovalo i autorské čtení ukrajinského spisovatele Petra Jacenka. Ten četl z připravovaného románu, který se odehrává v proruskými separatisty ovládaném Doněcku na Donbase. Strhující vyprávění o všedním životě ve válečné zóně mi připomnělo, jak jsme v Česku na tuhle strašnou válku téměř zapomněli. „Velká vlastenecká válka trvala čtyři roky, od roku 1941 do roku 1945. Válka na Donbase už trvá pět let, a každý den v ní umírají další vojáci,“ poznamenal Jacenko při diskusi ve Dvanáctce.

Vracet se ke všem večerům ostravské části Měsíce autorského čtení nemá na tomto omezeném prostoru smysl, a také by to bylo pro internetového čtenáře k neučtení. Jedno vím ale jistě, sakra lituji, že jsem se dvou čtení nemohl z pracovních důvodů zúčastnit.

Choďte do Dvanáctky, je to opravdu zajímavější než televizní zpravodajství.

*

Program Měsíce autorského čtení zde: http://ostrava.autorskecteni.cz/