Kristýna Leichtová před Shakespearovskými slavnostmi: Na partnerovi nás přece baví a rajcují i jeho nedostatky!

Jaká jste byla jako dítě, jako malé děvčátko? Prostořeká extrovertka, nebo tiché děvčátko hrající si v koutě?

Jak kdy. Ono se to měnilo. Jako dítě jsem byla klidná a tichá. Mojí největší zábavou byla pastelky a prázdný papír. Kolem puberty se to změnilo a začala jsem být extrovertní. Začalo mne bavit, když se lidé kolem mne bavili tím, co dělám a co říkám.

To, co říkáte, je o komediantství ve vás a je to dobře. V každé herečce a v každém herci musí být jistá dávka exhibicionismu. Když není, většinou to nejsou dobří herci. Já se ptám na něco jiného, a to v kontextu s vaší postavou Kateřiny, která je vnímána jako prostořeká až hubatá, téměř agresívní typ od rány, ženská, které se všichni bojí. Bylo někdy ve vás něco z takové dívky?

Tak to ne, a myslím že dodnes není.

Existují knihy, ve kterých se říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Tedy že se sobě nikdy nemohou vnitřně podobat a že se logicky těžko mohou domluvit. Myslíte si to také?

Ano, to si myslím. To je podle mne stoprocentní pravda. Ale domluvit se mohou.

A jsme u toho: váš jevištní partner, představitel Petruccia Josef Kaluža na tiskovce k premiéře řekl, že krocení ženy je možné, ale jen jako snaha o dosažení kompromisu. Jenže jak se mohou na kompromisu domluvit ženy a muži, když jedni jsou z Venuše a druzí z Marsu?

Jak říká moje babička, když se jí ptám na recept na dlouhodobé soužití s mým dědečkem: je to jenom o obrovské spoustě tolerance a trpělivosti. A já si myslím, že to tak prostě je. Každý jsme jiný, to je pravda. Ale na některých frekvencích se možná můžeme naladit na stejnou vlnu. Jenže to vyžaduje schopnost potlačit v sobě všechny ty naše vysoké frekvence, které máme v sobě každý zvlášť, a tím pádem se snížíme na frekvenci toho druhého. Je to o komunikaci, o tom, že máme vůli spolu vycházet.

Říká se, že člověk může milovat někoho jiného, když má rád i jeho nedostatky. Můžeme sice mít v sobě ideální obraz svého partnera, ale ten je v podstatě nemožný, protože nikdo není bez chyby. Vy tedy souhlasíte s tím, že lidé by se měli snažit mít rádi své partnery i pro jejich nedostatky?

Určitě. Za žádných okolností nepřetvářet toho druhého k obrazu svému, protože to nejde. Nehledě na to, že když se někdo násilím zbaví svých nedostatků, tak to toho druhého přestane bavit …

Teď je mi líto, že tu vedle vás nesedí váš partner Vojtěch Štěpánek, který by se mohl tetelit blahem, jak ho máte ráda pro jeho nedostatky …

No jistě! Vždyť ty nedostatky jsou na tom druhém také přece tím, co nás na něm baví a rajcuje!

A jsme u Kateřiny a Petruccia. Tak jak to tedy je? Petruccio uvidí ženskou, které se všichni bojí a nikdo ji nechce. Uvidí doslova dračici, a přece ji chce. Proč? O peníze tady zase až tak moc nejde. I když trochu také …

Jde o to, že oba dva od samého začátku pocítí k sobě určitou náklonnost. Kdyby se od začátku nenáviděli, tak se na to vyprdnou a celá hra končí.

Chcete říct, a mluvíme o vaší postavě Kateřiny, že ji od začátku stavíte jako dívku, které se Petruccio od začátku líbí?.

Myslím si, že v prvním pohledu přeskočí jiskra, ale pak je to jako v životě, všechno se postupně vyvíjí. Ano, někdy je to hned a na první dobrou. Ale tady je to společenské oťukávání jednoho a druhého, a oba zjistí, že mají vlastně podobnou notu. Mluvím o tom tak trochu s hudební terminologií, ale tak to vnímám: mají podobnou frekvenci, mají podobný smysl pro humor, rádi používají nejrůznější slovíčka a rádi si s nimi hrají, vadí jim přetváření, vrchnost, a hraní si na nějakou šlechtu. To všechno mají společné a tím pádem se do sebe postupně zamilovávají. Ovšem je tam Kateřinina hrdost, takže mu to nedá úplně zadarmo. On si sice myslí, že to jaksi lehce proběhne, ale ne. Takže přijde pár situací, ve kterých to mezi nimi pěkně jiskří. Ale nakonec oba zjistí, že není třeba spolu bojovat a spolu jsou daleko silnější než všichni okolo nich.

Chcete tedy říct, že když někoho chci, tak i když po mně chce věci, které se mi zrovna nelíbí, mám to všechno brát jako materiál ke hře, a to s tím cílem, že ho chci a usiluji o to, aby i on chtěl mne?

No já si to myslím! U každého vztahu to přece tak je. Jiskření na začátku: takhle to prostě mám nastavené já a takhle to chci! A neustoupím. A ten druhý řekne: No tak dobře. A jako že jde od toho. Jenže když se oba chtějí, tak ten druhý zase řekne no tak počkej, a co kdyby třeba takhle …, prostě je to hra, během které se postupně všechno srovná a pak už je to většinou klidný a harmonický vztah. Když už každý pozná, kde jsou limity toho druhého, kam až může každý ustoupit a kam už ne, na čem opravdu záleží a na čem zase až tak moc ne, tak se všechno dá vyladit. Samozřejmě je to tak trochu boj …

Zasaďme Zkrocení zlé ženy do dnešního širšího společenského kontextu. V Divadle Petra Bezruče se před časem hrála krásná hra s názvem Můj romantický příběh. Byla to hra o tom, jak se dnešní mladí lidé bojí vstoupit do odpovědného partnerského dlouhodobého vztahu a založit rodinu, protože to všechno je příliš složité. Petruccio s Kateřinou ale do toho jdou navzdory všemu, co začátku vypadá jako nesmiřitelný boj. Máte ambice říkat touhle inscenací i to, že snažit se vytvořit dlouhodobý vztah stojí za to?

Shakespeare má vždycky výpověď pro každou dobu, ve které se hraje. V dnešní době je pro řadu lidí takový vztah vlastně nepotřebný. Každý může žít sám a komplikovat si život nějakým dlouhodobým vztahem je zbytečné. Jenže tady se ukazuje, že vztah je strašně důležitý. A je třeba na něm pracovat. Není to tak jednoduché, že si řekneme, že budeme spolu, a když zjistíme že to neklape, tak se zase rozejdeme. To bychom se celý život jen s někým scházeli a rozcházeli. Je to prostě o tom, že se o sobě navzájem musíme pořád učit, kdo a jací jsme.

V závěrečném monologu nechává Shakespeare říkat Kateřinu, že ženy mají poslouchat své muže. Je to tak trochu o podřízenosti. Jenže uplynulo několik set let od chvíle, kdy se tato hra hrála poprvé, a podřízenost ženy muži v naší společnosti už vyžadována není. Tak o čem bude tento slavný monolog ve vašem podání?

To je hlavně otázka na režijní vyložení tohoto monologu. Já to tedy teď nechci úplně předesílat, ať diváci nepřijdou o překvapení. Ale už když jsme se s Vojtou o tomhle bavili, věděli jsme, že tenhle monolog nebude řečen přesně tak, jak je napsán. Tedy o podřízenosti. Vojta to absolutně tak nevnímá, že by ženy měly být podřízeny mužům. A kdyby jo, tak já bych ani nedovolila, aby si to myslel!

Hlavně to dneska prostě už neplatí.

Přesně tak. Bude to řečeno, ale jakým způsobem, to si nechejme na premiéru.