Renáta Spisarová o Ostravských dnech: Publikum přichází na naše koncerty s očekáváním dobrodružství

Festival Ostravské dny je unikátní příležitostí poznat nekompromisní cesty hudby 20. a 21. století. Mohla byste objasnit, o jaké cesty se jedná?

Ve světě „umění“ neexistují kompromisní nebo nekompromisní cesty. Snaha těch, kteří se podílejí na dramaturgii Ostravských dnů, je přispět čistě uměleckým účelům. Z toho důvodu jsme se nikdy nestarali nebo vypočítavě nepřemýšleli o programu z hlediska úspěchu u toho či onoho publika, o nadbíhání si vlivných osobností nemluvě. Je to jeden z důvodů, proč má festival na mezinárodní scéně takový význam a proč jej navštěvují převážně mladí lidé.

Ostravské dny prezentují soudobou klasickou hudbu v jejích experimentálních odnožích. Je to s ohledem na současné hudební spektrum dostatečný rozptyl?

V umělecké sféře slouží termín „experimentální“ pouze jako metafora. Žádný umělec neexperimentuje. To se jen zdá těm, kteří očekávají od uměleckých děl kulturní rozptýlení nebo líbivé zážitky, tedy takové, na které jsme jako běžní posluchači zvyklí. Takovými otázkami se žádný ryzí umělec nikdy nezabýval. Proto byli (a jsou) tito umělci tak často nazýváni experimentátory, amatéry nebo provokatéry. Jen vzpomeňte na nevraživost k hudbě takových velikánů, jakými byli Mozart, Wagner, Janáček nebo Xenakis. Co se týče šíře spektra, do kterého spadá program Ostravských dnů, bylo nám vždy velkým zadostiučiněním, že prakticky všichni zahraniční návštěvníci (od hudebníků po kritiky) obdivovali velkou programovou šíři festivalu. Všichni se shodli na tom, že podobně nedogmatický a otevřený festival nikde v Evropě není.

Podle jakého dramaturgického klíče je sestaven letošní festival?

Jediným dramaturgickým klíčem, který máme, je prezentace autentické hudby naší doby, což zahrnuje klasická díla z nedávné minulosti (ta slouží jako reference, kontext nebo pohled na to, co současnosti bezprostředně předcházelo). Někdy mi dramaturgické klíče připadají jako laciné, polopatické řešení, kdy si dramaturgové nevědí rady.

Zaujal mne projekt s názvem Dlouhá noc, který má začínat v pět hodin odpoledne a končit v následující den v poledne. V čem spatřujete přínos osmnáctihodinového koncertu?

O přínosu, ať už pozitivním, nebo negativním, bude možné uvažovat až po skončení festivalu. Nápad takové události (rozhodně to nelze nazvat „koncertem“) není vůbec originální. Byli jsme inspirováni projektem berlínského festivalu MaerzMusik, pořádaným jednou z nejstarších a nejváženějších hudebních německých institucí Berliner Festspiele. Ten má i podobný název – The Long Now. Na rozdíl od ostravské Dlouhé noci trvá tato berlínská akce 30 hodin (nepřetržitě) a je pořádaná v obrovském objektu bývalé elektrárny. V roce 2018 tam vystupoval se svým newyorským S.E.M. Ensemble Petr Kotík. Publikum tvořilo asi patnáct set většinou mladších návštěvníků.

Pevnou součástí festivalu je každoročně Minimaraton elektronické hudby. S jakou odezvou posluchačů a veřejnosti se setkává?

Minimaraton elektronické hudby byl od svého počátku v roce 2009, kdy s námi začal Martin Klimeš z Bludného kamene spolupracovat, velmi oblíbený. Přišlo jiné publikum, které se přelilo částečně na koncerty Ostravských dnů, a naopak. Návštěvníci se na koncerty do ostravského Domu umění téměř nevešli. Letos se Minimaraton uskuteční v prostorách Dolu Michal v Michálkovicích. Opět o něj projevil zájem Český rozhlas Vltava, takže se jeho část bude vysílat v přímém přenosu.

Ostravské dny od počátku cílí na orchestrální skladby, které letos poprvé zazní 25. srpna ve spolupráci s renomovanými sólisty. Jaké nástroje a umělce v sólové roli uslyšíme?

Detailní program i s popisy najdete na webových stránkách Ostravského centra nové hudby. Takže jen heslovitě: první orchestrální koncert za účasti ONO / Ostrava New Orchestra uvede čtyři výrazné sólisty. V nové skladbě nanochemika, skladatele a také hráče na lesní roh Petra Cíglera vystoupí mimochodem také výrazný dirigent hornista Ondřej Vrabec z České filharmonie. Koncert je psán přímo pro něj. Séverine Ballon, violoncellistka, skladatelka a improvizátorka, je celosvětově jednou z nejrespektovanějších sólistek soudobé hudby, pro kterou píšou skladatelé na západ od nás. Také díky vyučování na Harvardově univerzitě se seznámila s Chayou Czernowin, která pro ni napsala skladbu Guardian (2017). Náš český skladatel (také filmové hudby, např. k filmu Jan Palach) Michal Rataj zná mimořádné hráčské schopnosti belgického klavíristy Daana Vandewalleho dlouhé roky. S myšlenkou na Daanovu hru napsal svůj klavírní koncert MOVIS, který bude mít letos na Ostravských dnech světovou premiéru. A další virtuóz, v tomto případě basklarinetista Gareth L. Davis, inspiroval svou osobností rakouskou skladatelskou hvězdu Bernharda Langa. Na díle pracovali spolu a zázemí pro práci jim poskytlo SWR Experimental Studio ve Freiburgu. Na dvou protilehlých pódiích si to rozdává orchestr a sólista a zážitek je to mimořádný. Skladba DW28 Loops for Davis (2017) sklidila velký úspěch jak v Německu, tak třeba na Varšavské jeseni. Po staletí platí to stejné: interpreti mají na vznik kompozic často zásadní vliv.

Festival je tradičně koncipován i jako lektorská dílna pod vedením různých skladatelů. Co se vlastně na kurzech odehrává?

Ostravské dny jsou institutem a festivalem. I když se obě části prolínají, jsou oddělené. Institut Ostravských dní (institut využívá téměř celou budovu Janáčkovy konzervatoře) není letní školou v tradičním smyslu slova. Jedná se o vzájemnou prezentaci tvorby mladých skladatelů i zkušených lektorů, otevřenou diskusi ohledně otázek hudebního myšlení, hudebních technik, estetik a východisek umělecké tvorby, která zahrnuje nejen akcenty hudební, ale též divadelní, literární i filmové. Společným jazykem je angličtina. Mladí skladatelé, rezidenti i lektoři, tráví společný čas během celého dne (společné stravování, příprava na festival, zkoušky, vzájemné poslechy, čtení partitur, festivalová vystoupení).  Zajímavostí je, že díky institutu se ta „první“ setkání v Ostravě pak proměňují v další úzkou uměleckou spolupráci nebo studentské pobyty už na univerzitách našich lektorů. Jednoduše, setkání a spolupráce nekončí Ostravskými dny, ale často jimi začíná.

Bývalo běžné, že dříve se mladí skladatelé učili ovládat řemeslo intenzivním studiem starších slohů, studijními pobyty apod. Je tomu tak i dnes?

Skladatelské řemeslo je samo o sobě problematický termín. Nikdo vlastně neví, o co se jedná, pokud to nejsou „učitelé“ kompozice, kteří se živí výukou technik, které, když vznikaly, žádnými technikami nebyly. Bach se naučil komponovat opisováním not soudobých skladatelů. Mozart se naučil komponovat studiem skladeb o něco starších kolegů. Stockhausen se naučil komponovat studiem Weberna. Janáček se naučil komponovat studiem hudby spontánně provozované tzv. lidovými muzikanty (a proto byl považován tehdejší etablovanou hudební veřejností za skladatele amatéra) atd.

Hudební kompozice, tedy vysoce umělecká tvorba (čemuž se říká „vážná hudba“), je výsledkem naprosto individuálního úsilí. A každý skladatel individuálně musí přijít na to, co z minulosti podrobně studovat a co studovat do hloubky. Nelze tyto věci generalizovat (neboli zglajchšaltovat). Takový přístup odporuje samotnému principu umělecké tvorby. Na druhou stranu, otázkou všeobecného vzdělání je znalost historických forem a technik. To je nadmíru důležité, a to nejen pro skladatele, ale pro všechny, kdo mají co společného s muzikou, od instrumentalistů po kritiky. Vůbec se to nevztahuje jen na skladatele.

Programová linka kromě orchestrálních koncertů nabízí už tradičně projekt Hlasy. Ty se rozezněly vždy v kostele sv. Václava. Proč se nyní koncert odehraje v katedrále Božského Spasitele a co patří mezi jeho zajímavosti?

Je to prosté. Kostel sv. Václava, byť akusticky téměř ideální, byl letos pro festival malý. Jednak se v něm už dříve publikum tísnilo a vytvářelo to jisté nepohodlí, jednak, a to hlavně, uvádíme skladbu Yvese Kleina, která vyžaduje velký počet hudebníků, a ti by se jednoduše před oltář sv. Václava nevešli. Katedrála je pro povahu Kleinovy Monotone-Silence Symphony ideální. Inspirovala nás zkušenost ze San Franciska, kde byla tato mimořádná konceptuální kompozice v roce 2017 díky galerii Lévy Gorvy uvedena před více než tisícovkou návštěvníků v tamní Grace Cathedral a Petr Kotík kompozici řídil. Pro komornější díla úterního dvojkoncertu možná nebude ostravská katedrála nejvhodnější, ale kompromis jsme udělat museli.

Nelze si nevšimnout, že Ostravské dny často uvádějí díla spřízněných skladatelů. Jména jako Cígler, Bakla, Rataj a Kotík jsou akcentovaná s železnou pravidelností. Naopak, autory, jako např. Ondřej Štochl, Kryštof Mařatka či Ivan Acher, na festivalu nenajdeme…

A přidali bychom další jména českých skladatelů z Ostravských dnů jako Srnka, Rychlík, Komorous, Smolka, Peter Graham, Kadeřábek, Vítková, Skála, Mikyska, Keprt… Žádný festival nehraje všechno. Náš výběr skladatelů je založen na vztahu, který máme k hudbě těch, o kterých se tady zmiňujeme. A pak je tu další aspekt, a to je frekvence, se kterou se určití skladatelé hrají. Pro Ostravské dny nemá cenu z dramaturgického hlediska opakovat něco, co lze slyšet pár kilometrů od Ostravy.

Ačkoliv je bienále letos neoperní (NODO proběhlo loni), dramatický žánr je přece jen zastoupen. Jaké operní novinky a díla na festivalu představíte?

Pokud jen letmo prostudujete program letošních Ostravských dnů, zjistíte, že si NODO připomeneme jen jediným dílem, a i na to je možné nahlížet jako na limitní případ operní tvorby. U jediné „opery“ amerického skladatele Mortona Feldmana Neither nenalezneme dramatický děj v konvenčním smyslu slova. Jedinou postavou je sopranistka, která zpívá několik řádků textu Samuela Becketta a často neutrální vokál, ale zpívá v extrémně vysoké poloze. Žádná operní schémata, šablony, na které je zvyklý návštěvník  kamenných operních divadel. Jsme zvědavi, jak si inscenátoři této opery/neopery Jiří Nekvasil a David Bazika poradí s prostorem v Trojhalí Karolina, ale tam dílo patří, už kvůli velkému orchestru (přijede Symfonický orchestr Českého rozhlasu). Poprvé do Ostravy zavítá operní diva Claudia Barainsky. Po letech se vrátí do Ostravy jeden z předních evropských dirigentů Peter Rundel. Před uvedením Feldmanovy Neither bude ve světové premiéře hrána nová orchestrální skladba Petra Bakly.

Novinkou je také koncert String Quartet Night. Jaká bude noc smyčcových kvartetů?

Koncertně to nebude dlouhá noc, odhaduji tříhodinová. Na každých Ostravských dnech se koná vystoupení nějakého světově významného smyčcového kvarteta. Prostě tato stará formace přitahuje i současné skladatele, a to do té míry, že jsme letos povolali vedle kanadského Quatuor Bozzini ještě místní kvarteto, které sestavuje houslistka Pavla Slavíková z Janáčkovy filharmonie. A mimochodem, s cimbalistou Janem Rokytou v rámci Dlouhé noci účinkuje i holandský DoelenKwartet. Tedy po více než deseti letech se do Ostravy vrací přední světové Quatuor Bozzini s Clemensem Merkelem v čele. Na programu je pozoruhodná světová premiéra Out of Kilter Christiana Wolffa, komponovaná přímo pro Bozzini. Další velmi významná skladba bude od německo-americké skladatelky Johanny Magdaleny Beyer, její Music of the Spheres je z roku 1938. Je to první známé dílo pro nástroje s elektronikou. Její hudba dodnes nenašla širšího uznání, i přes množství prvků, které mohou být dodnes považovány za inovativní. Quatuor Bozzini uvede též první smyčcový kvartet Petra Kotíka a skladbu kanadsko-srbské skladatelky Any Sokolović Commedia dell’arte. Její hudba, a to už tak trochu odhalujeme program NODO 2020, bude součástí programu operního festivalu v příštím roce. Jsem také zvědavá na to, jaké kvartetní skladby přivezou letošní studenti-rezidenti Carlos Soria, Lucie Vítková, Devin Maxwell nebo James Helgeson.

Na které koncerty a aktivity festivalu byste dále ráda upozornila?

Každý z těch koncertních dnů prošel řádnou úvahou a je koncipován se vší zodpovědností ke zúčastněným lektorům, studentům-rezidentům, nabídkám a možnostem sólistů, prostředí samotnému, financím, ale hlavně k tomu, co si myslíme, že by mělo být slyšeno. Hned první večer festivalu (22. 8.) ve Starých koupelnách bude konfrontační: The Past představeno základními díly Terryho Rileyho a Roberta Ashleyho a The Coming: hlavně díla mladých skladatelů, ale také renomovaného Petera Ablingera nebo Steffi Weismann. Ostravská banda provede v průběhu festivalu řadu významných skladeb Salvatora Sciarrina, Isabel Mundry, premiéru díla Christiana Wolffa nebo v Čechách nikdy neuvedenou skladbu Miroslava Srnky, v současnosti asi nejhranějšího českého žijícího skladatele v zahraničí. Dočkáme se taky nového houslového koncertu Petra Kotíka, který se inspiruje vynikající Hanou Kotkovou. Přijede Frederic Rzewski, bude hrát na klavír a jeho skladby budou hrány i jinými (asi si pamatujete na velkou událost z minulých Ostravských dnů, kdy byla uvedena jeho skladba pro sólový klavír The People United Will Never Be Defeated. Doufám, že v Ostravě zaboduje (stejně jako nedávno v USA) vídeňská klasicko-jazzová formace Studio Dan. Na Dlouhé noci, v rámci maratónu, poprvé zazní v rámci ČR dílo Afroameričana Julia Eastmana, k jeho provedení budou zapotřebí čtyři koncertní křídla. Samotného zahájení maratonu se ujme devět jezdců na strojích Harley-Davidson. Přínosnou snad bude Panelová diskuse, setkání klíčových osobností České republiky, které mohou ovlivnit provozování současné hudby. Debatu, připravovanou do Pantu na neděli 25. 8. dopoledne, moderuje Boris Klepal a téma zní Současná hudba: její pozice a podpora v rámci české hudební scény.

Ostravské dny ani letos nevstoupí do Domu kultury města Ostravy. Považujete to za ideální volbu? Kde všude vaše koncerty vlastně probíhají?

Ideální volba by byla ta, kdyby se festival konal v nové koncertní síni architekta Stevena Holla. Ostravě a nám všem moc přeji, ať plány na nový koncertní dům konečně vyjdou! Trojhalí Karolina zafungovalo minule dobře, se vším všudy, byť je velmi pracné jej přeměnit v  koncertní sál. Myslím, že nejen našemu týmu se tam volně dýchá. Pak také využíváme dalších postindustriálních míst: Staré koupelny v Dolní oblasti Vítkovice a Důl Michal, dále konzervatoř, katedrálu… Jsme rádi za nově zrekonstruované prostory Divadla Jiřího Myrona a stále vynikající propojení s Národním divadlem moravskoslezským a jeho osvíceným ředitelem Jiřím Nekvasilem.

Máte o současné klasické hudbě velký přehled. Mohla byste přiblížit, jaké jsou v současnosti v této oblasti trendy?

Mám sice slušný přehled, a to nejen z toho důvodu, že hudbou dneška v Ostravském centru nové hudby doslova žijeme podobně, jako kdyby vaším životním zájmem byly automobily a věděl byste o nich, co se dá. Na trendy se ale v žádném případě nezaměřujeme. Celosvětově je dostatek jiných festivalů, které se nezabývají ničím jiným než trendy. Pro mě osobně je důležitá „poezie“ toho, co je za hudbou samotnou. To může člověka i pořádně iritovat, ale musí to tam být, musí se člověk s tou podstatou potkat, dopracovat se k ní. V opačném případě o to ztrácím zájem. Ale tak to je v životě přece se vším.

A jaký je zájem a ohlas divácké veřejnosti?

Velký, když se pohybujeme v kategorii návštěvnosti soudobé klasické hudby, zvláště u mladší generace. Je to možná proto, že návštěvníci Ostravských dnů intuitivně vědí, že se jim nepodbízíme (v umělecké sféře je takové podbízení vždy spojeno s podceňováním publika – podle sebe soudím tebe) a že je zcela možné, že se na našich koncertech setkají s něčím, co se jim možná vůbec nebude líbit, třeba je to i rozčílí, ale v každém případě to bude mimořádný zážitek. Publikum přichází na naše koncerty s očekáváním určitého dobrodružství v rámci prostředí, které je někdy nepředvídatelné, a to i pro nás. S třiceti světovými premiérami to ani jinak nejde. Neobveselujeme nikoho kulturní zábavou. Naopak, intelektuální meditace je jedním z klíčů, jak na to.

Jak zní vaše největší přání s ohledem na letošní festival Ostravské dny?

Abychom neskončili ve vězení pro dlužníky. A aby Pánbůh stál nad námi, našimi hosty i návštěvníky.

Držím palce, ať se vám přání vyplní!