Josef Kaluža: Chtěl bych si umět představit celoživotní vztah s jednou ženou. Ale je to těžké

Jaké dívky se ti, když ti bylo něco mezi patnácti a dvaceti lety, líbily nejvíce? Takové, které jak se říká sedávaly potichu v koutě, nebo typy, kterým se v ostravském nářečí říká ražoňky, tedy bystré, vtipné a od rány?

Ražoňky, jednoznačně!

Takže takové, které v sobě měly něco ze Shakespearovy Kateřiny?

No jistě. Protože přesně takové v sobě mají provokaci. A ta musí být. A když je, tak se také něco dalšího stane.

Na tiskové konferenci k premiéře Zkrocení zlé ženy jsi řekl, že ženu krotit lze. Mnozí to totiž vůbec nepřipouštějí. Navazuji tedy otázkou na tu tvoji odpověď: Šel bys do vztahu, ve kterém bys dopředu věděl, že se s vyhlédnutou ženou budeš muset pustit do křížku, do konfliktu, tedy do krocení?

Myslím si, že je to tak, že buď potkáš vysněný protějšek, nic takového nemusíš dělat, anebo tě něco upoutá a ty řekneš musíme to ještě poopravit.

A to mne právě zajímá: co bys poopravoval?

To, co by bránilo možnosti, aby mohla vzniknout domluva, aby vznikl kompromis.

Dobře. Nicméně asi připustíš, že muži a ženy vnímají dost často stejné věci úplně jinak. Existuje kniha, která se jmenuje Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Prostě jako mimozemšťané na jedné planetě. Jak pak může vzniknou kompromis?

Jednoduše. Musí se sejít třeba na Merkuru.

Nad stavebnicí Merkur a podávat si šroubečky?

Ty jsi pako! Na planetě, ne? Na třetí planetě. Prostě musí opustit tu svoji, a to každý, a stát se obyvateli jedné, pro ně oba společné planety.

Jak to tedy je v případě tvého Petruccia? Vidí on v Kateřině mimozemšťanku, nebo co? Co pocítí, když ji poprvé uvidí?

Tak on hlavně o ní uslyší, než ji uvidí. On se setká s lidmi, kteří mu řeknou, hele, to je strašná, ale strašná baba! Ona tě úplně vykostí! A to, co uslyší, ho začne zajímat. Ani neví, jak vypadá. Má jen zprávu, že je to dračice. A pak ji vidí a řekne si, ty vole, to je úplně normální ženská. Tak v čem je zlá? A začne zkoumat, proč má takovou pověst. Začne ho zajímat to, z čeho všichni mají vítr. Právě to probudí jeho zájem.

To je zajímavá motivace pro pokus o vztah. Informace zvenčí, ne něco, čemu se říká láska na první pohled. Provokace ze strany okolí. Ale vlastně proč ne, nakonec to není nic tak výjimečného …

Mluvili jsme o tom s Vojtou Štěpánkem (režisér inscenace, pozn. aut.) Říkal mi, nehrej to, že to chceš zvládnout! Na začátku přece Petruccio říká, že by se měl oženit, protože potřebuje prachy! Má sice vlastní hrad, ale možná ho potřebuje opravit, co já vím …(smích). A pak mu řeknou: Je tady jedna taková, má velké věno, ale je nějaká divná. A to ho začne zajímat ještě víc. Ne ty prachy, teda ty samozřejmě taky, ale to, že je nějaká divná. A najednou uvidí docela pohlednou ženskou, která navíc má ještě prachy. A vidí předpoklady k solidnímu vztahu. Tak jde do toho. O tom je celá ta hra. O vybudování toho vztahu.

Mluvil jsi o penězích. Říká se, že opět žijeme v době, kdy peníze hrají hlavní roli. Tedy ony hrály důležitou roli vždy, ale statistiky dokládají, že pro mnoho lidí je sociální situace pro vznik fungujícího vztahu velmi důležitá. Tak co ty? Jsou pro tebe peníze z hlediska možnosti vzniku vztahu důležité?

Podívej se, já nemám hrad, který potřebuje opravit střechu, abych pod ni mohl přivést ženu. Já mám svůj byt dva plus jedna. Skromně, ale hezky zařízený. Jsem spokojený. Petruccio je v jiné situaci. Nemá zdroje příjmů. Také o tom se to hraje.

Na konci hry má Kateřina velký monolog o poslušnosti žen. S obsahem, který možná platil před čtyřmi sty lety v době, kdy to autor napsal. Existuje dneska oprávněný nárok na poslušnost ženy?

Celá ta hra není o tom někoho zlomit k poslušnosti. Je o tom, že můžeme spolu žít, když se dokážeme domluvit. Podívej se: Kateřina žije ve světě, kde není žádný pořádný chlap. V jejím prostředí je to bohužel jen ona, jediná, která se dokáže chovat skoro jako chlap. Ale ona nechce být chlap, ona chce být ženou, která má chlapa! A do toho přijde týpek, tak trochu jako macho, a ten jí řekne, ty jsi fajna baba, pojďme spolu žít! Takže ho také podrobí zkoušce – když si myslí, že na mne má, ať to dokáže! A pak je ten monolog v závěru jasný. Kateřina tam neříká nic jiného než to, jak spolu mohou ženy a muži vycházet ve vyrovnaném vztahu. V takovém, ve kterém každý může říct, já jsem šťastná, já jsem šťastný.

Takže si dovedeš představit, že bys mohl prožít celý život ve šťastném vztahu s jednou ženou?

To je hrozně těžké, ale chtěl bych si to umět představit.

A jaká by to musela být žena?

Taková, která by mne každý den něčím překvapovala, něčím inspirovala, a zároveň by vlastně dělala všechno, co si ve spojení s ní dovedu představit, a nedělala nic, co si teda ne že nepřeju, ale prostě nedovedu představit, protože to nechci, jestli rozumíš …

Tak takovou Kateřinu ti přeji.