MAČ je v plném proudu a ostravská literární obec si zvyká na novotou vonící Dvanáctku

Měsíc autorského čtení, dnes označovaný sportovní zkratkou MAČ, se letos v Ostravě objevuje podesáté. Už desátým rokem mohou lidé, kteří mají rádi literaturu, po jednatřicet dní (od 2. července do 2. srpna) sledovat každý den jednoho autora ze země, která je v daném roce čestným hostem. Letos je to Rumunsko. Během dvaceti let trvání celého festivalu se rozvinul i model původně české, dnes už česko-slovensko-polsko-ukrajinské druhé části, v níž se na čteních střídají autoři uvedených zemí. Což o to, toto všecko je dobré a působivé, toto je otevřený a nabídnutý prostor dnešnímu posluchači, čtenáři, autorovi, učiteli, studentovi a kdoví komu všemu ještě. Jenže… nemůžu se už teď vyhnout některým pro mě základním ale, protože ovšem nechci zdržovat rozsáhlými rozpravami, které rád podám, bude-li to někdo chtít, jindy, zmíním alespoň jednu.

Je tak jisté a samozřejmé, že máme na mysli všichni totéž, když říkáme setkávání a když říkáme literatura? Jasně že ne. To by bylo v pořádku. Alespoň pro mě ovšem daleko méně v pořádku je, když toto jinak plodné nezpřesňování zapomeneme reflektovat, protože v té chvíli se může také stát, že se velkolepě koncipovaný festival stane tak trochu honbou na diváka, jakéhokoliv a za jakoukoliv cenu. Není to pouze problém dramaturgů a vedení festivalu, je to věc obecná, ovšem to ji nezbavuje její děsivosti. Jakmile si přestaneme klást nároky a budeme se tvářit, že nic takového jako skutečná literatura není, nesmí se a nemá se vůbec chtít, stane se co? Inu, objeví se ihned hromada milovníků slova se svými požadavky, jako jsou společenská úroveň, srozumitelná témata, jasné příběhy: vnějšek, vnějšek, vnějšek.

David Bátor na Ostravské sajtně. (Foto: Patricia Grundzová)

Netvrdím, že jedině skutečná literatura má právo být na festivale takového formátu, nechci ani generalizovat po dvou dnech, že se MAČi něco takového děje všeobecně, nemůžu ale smlčet, že je to nejsmutnější složka z pocitů, které mě během prvních dvou dní provázely: až na několik málo výjimek se nedalo poznat, že by se v řadách diváků objevil někdo, kdo by chtěl prožívat, zakoušet a vnímat literárnost jako komplikovanost, složitost, problémovost, jako pobídku ke zkoumání sebe i světa kolem. Příkladem v tomto smyslu frapantním byla diskuze po pro mě velice silném vystoupení prvního rumunského zástupce, spisovatele, historika, politika i diplomata Adriana Cioroianua. Ale k tomu později, pojďme popořadě.

Návštěvníci Dvanáctky. (Foto: Patricia Grundzová)

Desátý ročník MAČe v Ostravě našel opět nové místo svého konání a zatím se ukazuje – dva večery jsou málo na tvrzení –, že by tomu tak mohlo být na delší čas. Po úvodní dva večery Dvanáctku zaplnila řada lidí, mezi nimi už poměrně stabilizované „jádro“ návštěvníků, kteří na MAČ chodí snad od té doby, co do Ostravy zavítal. Ale objevila se i řada tváří nových. V tomto ohledu mohou být organizátoři spokojeni. Prostor je to svým způsobem kultivovaný. Je pro mě ovšem těžko pochopitelná jedna drobnost: mohu pochopit, ne souhlasit, s tím, že se v divadelním prostoru nesmí pít a kouřit, proč se potom ovšem také celý prostor neotevírá tak, jak je tomu při divadle? Maličkost, která ovšem, alespoň mě, otravuje: běžně otevřený průchod mezi sálem a přilehlým občerstvovacím prostorem, který krom jiného vede k záchodům, je zajištěn řetězem s kladkou. Pokud si tedy divák potřebuje odskočit, musí vyjít opět až na ulici, vedlejšími dveřmi vstoupit do baru a projít uličkou mezi stolky a barem, aby se na kýžené místo dostal. Jsem možná přecitlivělý, ale pro mne toto není. Navíc, když víme, že při představeních ve Dvanáctce je tento průchod zevnitř možný. I kdybych toto nechal stranou, nerozumím už vůbec tomu, že na posluchače literatury se pohlíží s takovým podezřením, že těžké dveře vstupní musí mít na jedné straně plakát, na té druhé ovšem ceduli hlásající „Zákaz konzumace nápojů a kouření v prostorách divadla.“ Cituji po paměti, nejsem-li přesný, omluvám se.

Ivan Motýl. (Foto: Patricia Grundzová)

Teď už ale k viděnému. Druhého července zavítala do Ostravy počtvrté Ostravská sajtna, pokus básníka, novináře a galeristy Ivana Motýla představit v rychlém sledu pokud možno co nejpestřejší škálu básníků Ostravy a okolí. Je to vize odvážná a mně sympatická. Její délka (letos téměř tři hodiny) sice může někoho na první pohled děsit, ovšem nasazení dramaturga a moderátora spolu se svižným tempem a krátkou stopáží věc pro mě vyvažuje. Navíc letos se Ivan Motýl nespolehl jen sám na sebe a večer byl oživován ještě tlumočením do rumunštiny, o které se postaral Mircea Dan Duta, rumunský básník a překladatel píšící své verše česky. Ovšem pro mě jedním z významných spojovacích motivů byly hudební improvizační vstupy trumpetisty ze vsetínské kapely Ležérně a vleže Zbyňka Bohuše Jakubce. Tyto ostré i ospalé tóny hudebně interpretovaly slyšené, či předjímaly budoucí, a to všecko ve velkém nasazení.

Jiří Surůvka (vlevo) na Ostravské sajtně. (Foto: Patricia Grundzová)

Na pódiu se tak vystřídalo kolem čtyřiceti básníků a básnířek různých generací, zaměření i kvalit. Stálo by za to na základě těchto sajten sestavit i jakousi ne kompletní, ale v lecčems myslím vypovídající typologii ostravské básnické scény. Střídání krátkých úvodů, většinou krátkých čtení a překladů bylo promíšeno i vstupy polohudebními, posluchači poměrně rychle pochopili, že minimálně pro ten den to se zákazem pití nebude tak horké a tři hodiny vlastně celkem plynule uběhly. Nemá smysl zde vyjmenovávat jednotlivé autory, protože by se z tohoto textu mohla stát daleko nudnější několikanásobně delší sajtna, proto jen jednu drobnou citaci textu, ve které se propojil humor, nadsázka, pokus někam vhlédnout stejně jako disciplína časová, jde o text Martina Režného: „Alejí pískajících konvic.. / Když si nic nezaleješ..“ Tedy večer to byl plný a Ivan Motýl tu nahradil i jakési slavnostní zahájení: při desátém ročníku bych totiž očekával alespoň pár slov třeba od ředitele festivalu Petra Minaříka, který na večeru byl.

Pavel Hruška mezi diváky. (Foto: Patricia Grundzová)

Druhý večer už nastolil pořádek věcí tak, jak se s ním teď budou po třicet dní ostravští posluchači setkávat. V 19 hodin vystoupil rumunský host Adrian Cioroianu. Vtipně jej uvedl již zmiňovaný Mircea Dan Duta, který s ostravskými diváky prožije červenec literární a rumunský. Moderátor „hledal“ v davu člověka, který by mohl být historikem, spisovatelem, diplomatem… a tím vlastně nenásilně začal hosta představovat. A že bylo o čem mluvit. Cioroianu je autorem řady knih o komunismu evropském a středoevropském či o Rusku. Mimochodem pro svoji knihu Od Gorbačova k Putinovi se stal v Rusku nežádoucím člověkem. Jako romanopisec se pak představil svým románem, který se pokoušel reflektovat cizoložství. Z toho, co diváci mohli slyšet, bylo patrné, že před námi sedí intelektuál středoevropského formátu, schopný nejen detailně vidět, ale skrze viděné i promýšlet svět, své postavení v něm i důsledky, které tato reflexe přináší. Druhá ukázka pak byla z připravovaných textů, jakýchsi mikropříběhů či povídkových esejů, v nichž vychází ze své dlouholeté zkušenosti diplomata. Na dvou historkách s Marií Le Penovou si tak autor vybudoval základnu, ze které mohl klást elementární otázky o smyslu a podobě Evropy. Bohužel právě tento způsob analýzy a prožívání světa pak zůstal v diskuzi zcela oslyšený a otázky se zaměřily jiným směrem, k otázkám Evropy, Draculy a podobně, čest v tomto smyslu výjimkám. To je právě ono zvnějšnění, které mě trápí. Ale co už s mými obavami, večer měl i svou druhou polovinu.

Z druhého dne MAČ v Ostravě. (Foto: Patricia Grundzová)

V té se už tak početné publikum ještě o něco rozrostlo. Čas od 20.30 byl věnován dvěma osobnostem spojeným s výtvarným uměním. Eduard Ovčáček a jeho koncept vizuální poezie, který mohou diváci po celý červenec vidět v galerii Slezské radnice, byl doplněn o básnické texty, které se rozpínaly od hravých ironických hříček přes satirické invektivy až k dadaistickým veršům v samém závěru. Kurt Gebauer, řadě lidí známý především svým dílem sochařským, přiblížil mimo jiné svůj půdorys folklorní a zpěvácký, jehož vyústěním jsou dva překlady základních písní: jednak úprava překladu Ódy na radost a jednak variace na národní hymnu. Oba autoři s sebou na pódium přinesli poměrně zásadní úsek dějin, kterým procházeli s odstupem, jistou mírou elegance i nostalgie. Večerem opět provázel Ivan Motýl a dal mu atmosféru uvolněné řeči nad minulostí i literárními texty.

Sečtu-li a podtrhnu, je-li to možné po dvou večerech, MAČ našel ve Dvanáctce místo, které se může stát pohodlným pro přijímání literárních zážitků. Stane-li se ale také prostorem živých diskusí o podobách literatury, to lze prozatím rozpoznat jen těžko. Věřme, že ano, a doufejme, že počet diváků tak, jak se projevil v těchto dvou večerech, minimálně zůstane, nestane se však kategorií, podle níž se kvalita festivalu hodnotí.

A mimochodem, kdo si raději udělá obrázek sám, zde odkaz na kompletní ostravský program: http://ostrava.autorskecteni.cz/.