Hradecký slunovrat opět ukázal, že je pro lidi, kteří nepotřebují pop music, ale hudbu jdoucí pod povrch

Aleš: Myslím si, že na tenhle ročník budu vzpomínat asi hodně dlouho. Sice jsem kvůli jiným povinnostem nestihl úplně všechny kapely, kterých i letos bylo opravdu hodně, ale z toho, co jsem zažil, mi připadá, že se genius loci hradeckého zámku, posílený o rozšíření na nádvoří Červeného zámku, i letos přenesl nejen do nálady festivalového publika, ale i do pohody a výkonu řady kapel. Máš také takový pocit?

Milan: Mám, ale přiznám se, že není tak intenzivní jako v minulých letech. Prubířským kamenem se ukázala právě tebou zmíněná nová stage na nádvoří Červeného zámku, jejíž akustická kvalita byla mnohdy ošemetná. Bohužel většině mnou slyšených kapel zde nebylo, s výjimkou neuvěřitelných Už jsme doma, rozumět zpěvům, zvuk byl roztříštěný a rozmazaný. Dle mého názoru se ukázalo, že na této scéně by měla být do budoucna preferována spíše komornější a intimnější hudba, nikoliv větší obsady, jejichž zvučení je problematické. Jinak na mne ovšem atmosféra unikátního zámeckého prostředí opět výrazně zapůsobila. Překvapivě jeden z nejkrásnějších zážitků jsem si odnesl z vystoupení klientů sociálně terapeutické dílny Charity Opava Radost, kteří celý festival svým energickým a vtipným stínovým divadlem zahájili.

Frontman Už jsme doma Miroslav Wanek. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: To, co říkáš o zvuku, je pravda, ten venkovní prostor ohraničený čtyřmi zdmi je z akustického hlediska problematický, ale nedokážu posoudit, zda a jak úspěšně se s tím zvukaři dokážou vypořádat. Tebou zmiňované vystoupení Už jsme doma je ale důkazem, že to lze i v případě opravdu hlučných kapel s intenzivním zvukem, protože Miroslavu Wanekovi skutečně bylo rozumět každé slovo, což je u této kapely standard. Podobný pocit jsem měl v sobotu z velmi nadstandartního vystoupení Ghost of You, které pro mne osobně patřilo k úplným vrcholům přehlídky. Kapelu jsem zažil po roce už podruhé a musím ocenit další kvalitativní posun, který učinila. Bylo slyšet a vidět, že na svém jevištním projevu stále pracuje a patří k nemnoha tuzemským kapelám s potenciálem oslovit publikum i v mezinárodním měřítku.

Frontman kapely Ghost of You. (Foto: Aleš Honus)

Milan: To je pravda, vždyť desek, jako je Black Yoga nevychází v tuzemských vodách mnoho. Ghost of You navíc umí všechny ty elektronické finesy podpořit výbornou angličtinou a energickým projevem, takže i za mne velká spokojenost. Nicméně větší překvapení mi přinesla Welcome scéna, kde hrály třeba kapely Ciśnienie a Café Industrial. Z jejich muziky jsem si odnesl největší pocit dobře odvedené práce, smysluplné hudební i textové stránky. U ostravských Café Industrial se ukázalo, že se jedná o jednu z nejlepších koncertních kapel u nás, která ve třech lidech dokáže udělat až neuvěřitelně transparentní i hutný zvuk opřený o magické texty a zpěv. Škatulkování v jejich případě nemá smysl. Je to jedna z kapel, která si vytvořila vlastní uhrančivý i explozivní styl. Podobnou radostí pro mne byla polská kapela Cisnienie, jejíž experimentální postupy spolehlivě odrovnaly některé návštěvníky. Dokonce jsem zaslechl názor jedné ženy, že ta jejich muzika je „opravdu strašná“. Musím paní na dálku pogratulovat, výbušná dynamika, kulminace napětí, free jazzové plochy a celkový svobodný duch jejich muziky takto mohly zapůsobit a není to vůbec negativní měřítko. Na Welcome scéně mne bavilo, že se vesměs jednalo o kapely, které nemám ve svém hledáčku, a proto je možná mé překvapení a okouzlení silnější než v případě známých jmen dalších scén.

Polská kapela Cieśnienie. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: To, co říkáš, ale určitě neplatí o všech kapelách, které jsem měl možnost na Welcome scéně vidět. Například trošku přepísknutá coververze písně Zombie od Cranberries v podání jinak docela zajímavé zpěvačky Aiko mne přinutila tuto scénu opustit velmi rychlým krokem, ale co se týče tvého hodnocení kapely Cieśnenie, absolutně souhlasím, jejich čistokrevná psychedelie odrovnala i mne. A to naprosto. Tohle je pro mne rozhodně největší objev festivalu, možná celé festivalové sezony. Tebou zaslechnutému hodnocení náhodné kolemjdoucí rozumím, Welcome scéna byla volně přístupná zdarma a tento žánr rozhodně není pro každého. Osobně mě na festivalu ten kontrast mezi „jistotami“ typu Dunaje, Kafka Bandu nebo Tara Fuki s Welcome scénou, kde se dalo narazit  na zajímavé objevy, hodně bavil.

Vladimír Václavek z kapely Dunaj. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Mám stejný pocit. To je přesně filozofie festivalového šéfa Vaška Müllera a jeho organizačního týmu. Jakási modernistická jednota v rozmanitosti. Letos mne velice potěšila i dramaturgie Salonu Mechtilde, kde probíhaly diskuse, přednášky a besedy se zajímavými lidmi. Zapůsobili na mne Jaroslav Kmenta a Fatima Rahimi. To byly opravdu nesmírně zajímavé analytické sondy do myšlení a kauzálního řetězce toho, proč se nyní dějí věci, jaké se dějí. Na druhou stranu jsem osobně velice háklivý na vulgární politické narážky. Myslím si, že nic se nemá přehánět, proto mne ostentativní komentáře kapely Šoulet, které jsem zaslechl, docela znechutily. I politická satira se přece dá dělat vkusně a originálně.

Ještě jsme se ale, Aleši, nedostali k hlavní hvězdě letošního ročníku, kterou byla finská kapela Värttinä. Koncert této legendy world music byl přijat návštěvníky veskrze s nadšením. Värttinä upoutala nejen svými báječnými, kolovrátkovými trojhlasy, ale i docela pestrou stylovou koláží, která se neomezovala jen na finský folklor. Dámy to na pódiu pořádně rozbalily, komunikace s publikem byla báječná, hudebně jim to šlapalo také moc dobře. Nicméně kdo je jako já odkojen každoroční návštěvou Colours of Ostrava a má srovnání, možná od jejich produkce čekal trochu víc, nemyslíš?

Jedna ze zpěvaček kapely Värttinä. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Jestli máš na mysli vystoupení kapely Värttinä na Colours v době, kdy tento festival ještě konal na Černé louce, tak musím říct, že oba koncerty mne naplnily spokojeností. Na Colours tehdy Värttinä vystoupila v širší obsadě, ale i na Hradci kapela s trojicí úžasných vokalistek a trojicí doprovodných muzikantů ukázala, že nepatří do historie, byť její vystoupení bylo podle očekávání poskládané spíše ze starších věcí. Velmi dobrý dojem za sebou zanechala i zahraniční hvězda druhého dne, běloruská kapela Irdorath, která byla pro většinu návštěvníků absolutně neznámým jménem a mohla na ně zejména svým pódiovým projevem působit jako skutečné zjevení. V České republice vystupovala poprvé a na pódium vtrhla doslova jako uragán.  Vystoupení Irdorath byla skutečná smršť vlivů snad ze všech koutů Evropy, počínaje balkánským folklorem a keltskou melodikou až po severské mystično, to vše zabaleno do rockového přístupu k věci. Kapela, kombinující moderní zvuk s prastarými nástroji jako jsou dudy, niněra nebo brumle, vystoupila v zajímavých kostýmech jako z nějakého fantasy filmu, takže bylo nejen co poslouchat, ale bylo i na co koukat.

Běloruská kapela Irdorath. (Foto: Aleš Honus)

Výraznou vizuální stránku, představovanou videoprojekcemi, mělo také vystoupení Kafka Bandu, který byl dalším skutečným bonbonkem sobotního večera. Originální hudební reflexi Kafkova nedokončeného románu Amerika z úst Jaromíra Švejdíka a Jaroslava Rudiše jsem v premiéře zažil už loni na Colours of Ostrava v Gongu a ani tentokrát Kafka Band nezklamal. Silueta Červeného zámku, který obklopuje nádvoří ze všech stran, dodala produkci tu správnou kafkovskou atmosféru. V tuto chvíli mě napadla otázka, co by tomu řekl Beethoven, který na zámku ve své době pobýval. Přemýšlel jsem, co by Beethoven řekl po sobotním koncertu kapely Dunaj, která po dvaceti letech zažívá velmi dobře přijatý comeback, nebo jak by se mu líbila kapela Ghost of You. Co myslíš? Bavil by se?

Jaromír Švejdík z Kafka Bandu. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Těžko mluvit za geniálního hudebníka, jaký se rodí jednou za sto let. Vzhledem k tomu, že miloval hudbu Bacha, Händela a Haydna, tedy starší hudební období, ale přitom posunul hudební výraz o celou epochu dopředu, pochutnal by si určitě na všech netuctových hudebních poetikách, které servírovaly kapely Manon Meurt, Už jsme doma, skvělý Ventolin nebo znamenitá Narajama a něžně drásavé Tara Fuki. Otevřenost vůči různému spektru hudby si nastavujeme sami v sobě schopností o ní přemýšlet. Oprostit se od konvenčního vnímání typu líbí/nelíbí znamená proniknout hlouběji pod povrch jejího dění. To ovšem neznamená, že by neměla existovat základní měřítka hudebnosti. Jistý soubor objektivních faktorů, co je dobře zahrané nebo zazpívané, samozřejmě existuje. Nutno ovšem říci, že všechny kapely, které jsem na Hradeckém slunovratu slyšel, dávají do hudby všechno. Sám jsi zmínil mnoho jmen, se kterými se naprosto ztotožňuji. Jisté výhrady mám ovšem k line-upu pátečního dne. Mysteriózní shoegaze Manon Meurt by získal mnohem větší působivost, kdyby kapela hrála za tmy, která jí tolik sluší. Domnívám se také, že kdyby v pátek jela scéna Pod Bílou věží, že by tam některé kapely vyzněly mnohem lépe. Škoda, že v pátek tato scéna vůbec nebyla využita, nemyslíš?

Zpěvačka kapely Manon Meurt. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: S tím nelze než souhlasit. Je otázka, nakolik hraje v tomto roli finanční nebo logistická stránka věci, ale rozhodně mohlo letošnímu ročníku prospět, kdyby kapely už v pátek hrály také na stagi za Bílým zámkem, i kdyby takové zhuštění programu znamenalo, že by se třeba v sobotu hrálo méně kapel a začínalo by se později odpoledne. Rozhodně by to festivalu neuškodilo, vždyť sobotní program trval déle než třináct hodin a myslím, že jen málokterý návštěvník skutečně měl možnost vzhledem k takovému časovému rozpětí pořádně zažít všechny kapely na obou hlavních scénách. Co se týče řazení kapel, souhlasím s tím, že zasněným Manon Meurt, které bych se nebál označit za české Slowdive, by více prospěla noční hodina. Celkově na mě ale řazení kapel zejména v sobotu působilo velmi logicky a velké finále, kdy po sobě šly kapely Dunaj, Kafka Band, Tara Fuki a na závěr roztančení Midi lidi, bylo sestaveno velmi citlivě. Nezažil jsem všechny ročníky Hradeckého slunovratu, mám za sebou pouze čtyři, a ten letošní i přes drobné výhrady, které jsme zmínili, řadím z dramaturgického hlediska k těm vydařenějším. Je to festival, který mi svou atmosférou připomíná nejlepší doby alternativně laděných hudebních přehlídek v našem regionu, ať už jde o Dolnolhotský buben, Rockové Horní Lhoty nebo třeba kopřivnické Šlahouny. Tedy festivaly, které se vždy vyhýbaly hudebnímu mainstreamu a snažily se nabídnout pouze opravdu zajímavou hudbu lidem, o kterých jsi před chvílí hovořil, tedy těm, kteří dokážou proniknout pod povrch, kladou na hudební produkce větší nároky a hledají v nich spíše umění než zábavu.

Violoncellové duo Tara Fuki. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Naprosto souhlasím. Sobotní line-up byl velmi konsekventní a fungoval opravdu bez nejmenšího zádrhele. Mne osobně na Hradeckém slunovratu nejvíc těší kontinuita hudby a prostoru. Ta je skutečně v širokém měřítku unikátní. Festival kráčí smysluplnou cestou a velmi nenuceně, bezprostředně dává lidem šanci vnímat i jinou hudbu, než ten odpudivý, stereotypní balast a zvukový smog, kterým se nás snaží sytit komerční rádia. Osobně mne velice potěšil fakt, že Hradecký slunovrat přitáhl tolik mladých lidí. To je naprosto skvělý edukační rozměr, který probíhá tím nejpřirozenějším způsobem, jaký si lze vůbec představit: tedy hudbou s nějakým jasně a přesvědčivě artikulovaným názorem. V tomto ohledu má v současnosti Hradecký slunovrat vskutku jedinečné postavení a musím říci, že neznám v současnosti festival, který by se tak dynamicky a progresivně rozvíjel. Letos to bylo patrné například zbrusu novým, výborně přehledným programem, který obsahoval stručné a výstižné texty ke kapelám, mapku a všechny podstatné informace.

Aleš: Ano, tohle lze jen ocenit, a myslím, že by mělo jít o standard nejenom na obřích festivalech typu Colours, ale i na těch menších.

Milan: A podobných inovací bychom samozřejmě našli mnohem více. Hradecký slunovrat i letos dostál své pověsti jednoho z nejzajímavějších přesahových hudebních festivalů v České republice. Je evidentní, že jeho dramaturgové spolupracují se špičkami ve svých oborech, nebojí se experimentovat, nebojí se hry. Jako jeden z mála kulturních zážitků ve mně letos dokázal vyvolat pocit, že hudba je schopna výrazně zapůsobit na psychologii člověka, že má potenciál sbližovat, vysvětlovat, sdělovat své stanovisko, znejistit i ukonejšit. Jako introdukci k prázdninovým festivalům jsme si dle mého názoru nemohli přát lepší vykročení.