Velký objev Protimluvu: Jiří Váňa Stigen líčí obrazy starého světa v poutavé lyrické próze Ozim

Váňa nabídl Protimluvu poetické črty vyprávěné ústy tesařského pomocníka. Gastarbeitera, který získal práci u vyhlášeného norského Mistra tesaře, jemuž pomáhá se záchranou středověkých dřevěných kostelů, špýcharů či roubenek. Nejspíše jsou to autentické prožitky autora, ten ale explicitně neříká, že tomu tak opravdu je. Jisté je, že vydavatel Jiří Macháček sáhl po vybroušeném dílku pětatřicetiletého autora.

Při četbě útlé prózy (83 stran) se mi několikrát vybavil vynikající slovenský dokument Dušana Hanáka z počátku sedmdesátých let Obrazy starého světa. Hanák v něm složil poklonu poslední generaci slovenských horalů, která na odlehlých samotách dosud žila v plném souladu s přírodou. A jediným vzděláním jí byly zkušenosti předků, kteří se po staletí nehnuli ze svých gruntů.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku již takový dokument v sedmdesátých letech vzniknout nemohl, tenhle starý svět až s děsivou precizností zlikvidoval komunistický režim, jenž postupně nahnal do kolchozů i zarputilé valašské horaly. Jiří Váňa však našel obrazy starého světa na norském venkově. Byť v poslední fázi, však také některé sedláky i svého Mistra tesaře nakonec v knize doprovodil až do hospice. Váňa měl tedy v Norsku podobné štěstí, jaké prožil Hanák na Slovensku v letech sedmdesátých. Oba se naživo potkali se středověkem.

Hanák byl básníkem za kamerou, Váňa se pustil do lyrické prózy. A čtenáře dokáže zaujmout už prvními řádky: „Toporné borové kmeny se nachylovaly mírně do stran. Jednotlivý celek jejich korun měl barvu a tíhu kalené oceli. Sever a jeho dvě roční období. Výbojné léto a po něm prudké ochlazení. S tvrdostí oceli vzrůstá prý i její křehkost. Mají to v sobě i zdejší lidé. Jakousi drolivou tvrdost. Citovou nemotornost.“

Autor takto metaforicky propojil vlastní dospívání ve stínu ostravských oceláren se severskou přírodou i povahou tamních domorodců. Dále už není v knize o Ostravě ani slovo, díky uvedené citaci ale Ostrava zůstává pořád mezi řádky. Váňa vsadil na úsporně úderný styl, mnohdy však až s dynamitovými básnickými obrazy. A naštěstí se nevystřílel hned v první kapitole, jak se to u prozaiků občas stává.

Váňův styl je konzistentní. Jistěže, někde by se dalo škrtat a zhutňovat, ale už by se mnoho nevylepšilo. Síla novely je v rychlém zatažení čtenáře do její básnické řeči. Příběh v díle nehledejte, tohle je pocta minulosti. Modlitba k předkům. K obrazům starého světa, s nimiž se hrdina knihy setkává na odlehlých severských samotách. Je to skoro k nevíře, ale potkal se tam i se starými sedláky, kteří dějiny Norska stále rozdělují na dvě etapy. Na tu před velkou morovou ranou ve 14. století, a na tu po morové epidemii, která zahubila velkou část národa. „A my jsme mor přežili,“ říkají kmeti v zapomenutých končinách.

V oblastech, kde se ještě seje „žárné žito“ do popela po spáleném lese. V kraji, v němž hrdina knihy společně a Mistrem tesařem rekonstruoval dřevěné stavby třeba i z jedenáctého století a na trámech nalézali staré runové nápisy. A spali v dýmných jizbách s otevřeným ohněm uprostřed místnosti, z níž kouř unikal jen otvory ve střeše. Dnes už ale tyhle obrazy asi zmizely i z norské reality, jak konečně konstatuje vypravěč knihy při návštěvě hospice: „Vymírala tam selská epocha v dějinách této země. Takřka všichni pocházeli ze statků. Vytržené, zaschlé, ale tuhé kořeny.“

Váňa je výtečný pozorovatel A v popisech doslova písmomalíř: „Zmuchlaná sukně na ní visela jak uvadlé okvětí máku potlučené od krup. Oblečení na celý život. Zalátané a zapošité.“ Anebo když popisuje mistrnou tesařskou práci: „Stáli jsme tam jako opaření. V hrdlech rybí kost. Uhranutí tancem sekery a nespoutaností zpěvu, jehož noty jsme nenasytně zobali z napřažené ruky jako naklíčené osivo.“

Možná to není četba pro „ajťáky“, kteří půl dne stráví v nadnárodní firmě a zbytek u chytrého mobilu. Dost možná je to ale dílko právě pro ně, neboť přetechnizovaná generace může za jistých okolností podlehnout Váňovu poetickému stylu i jeho poutavým líčením zanikajícího či už zaniklého světa. Dnes se rozdávala vysvědčení. Pokud bych tedy mohl známkovat, za mě je Váňova knížka ostravským literárním objevem prvního pololetí. Takže jednička.

*

Jiří Váňa Stigen: Ozim (Tesařské črty). Protimluv, 2019.