S Vladimírem Polákem o kritice jeho Harpagona v Molièrově Lakomci a specifikách Divadla Mír

Četl jste moji kritiku Lakomce publikovanou na Ostravanu?

Ano. Jsem toho názoru, že máte právo na kritiku. Od toho se ta profese jmenuje. Jediné, co jsme si v naší herecké obci říkali, že každý udělá občas nějakou chybu. Někdy je to chyba zásadní, někdy je to chyba z neznalosti věci, nicméně každý jsme omylný. V každém povolání se objevují chyby. Já vám musím říct, že jste udělal obrovskou chybu, protože na konci vašeho kritického pohledu jste se opřel do diváků. Pokud napíšete, že pro diváka Míru to stačí, tak píšete, že kdo chodí do Divadla Mír, je idiot. Respektive pokud se chcete zařadit mezi idioty, jděte do Míru. Vy jste nám urazil diváky, a to je neodpustitelné. Protože tam chodí různí lidé na různá představení. To je na úrovni toho označení „Vy jste ta pražská kavárna.“ A vy říkáte ve stejném duchu „Vy jste ti diváci Míru. Idioti.“

Je to váš výklad mé kritiky (odkaz na článek), samozřejmě slova o idiotech tam nejsou, ale dobře. Můžeme si tedy povídat o té inscenaci?

Já se nechci o tom bavit. Nechci rozebírat vaši kritiku.

Cílem naší schůzky je natočení rozhovoru pro Ostravan. My si klidně můžeme povídat a já diktafon vypnu, ale přiznám se, že bych rád našim čtenářům přinesl váš názor na věc.

Samozřejmě. Mojí povinností bylo vám sdělit, co si o té kritice myslíme. Přece to nebudu o vás říkat za vašimi zády. Lidé si mají vyříkat věci mezi sebou z očí do očí.

Já to vítám. Takže otázka k věci: Jakou plochu ve vašem ztělesnění postavy Harpagona zabírá vaše herecká a svým způsobem klaunská tvořivost a jakou plochu v tom výsledku má názor režiséra?

Já to takhle nedokážu definovat. Je to stejné, jako když se vyrábí auto. Nevíte, co dělali roboti a co dělali lidi. Patříme do oblasti divadla někde mezi Východem a Západem. Na jedné straně je ruský herec, který je připraven udělat cokoliv a zároveň bez režiséra nepohne nohou, a na druhé straně je jakási diskuze, ve které je herec partnerem režiséra. A v tom našem Míru je herec vždycky partnerem režiséra. Musí to samozřejmě mít nějakou strukturu a dohodu o posledním slovu. V Míru je to tak, že režisér herce neznásilňuje a neříká: „Já jsem tady režisér a ty uděláš, co chci!“ Zároveň, když herec s něčím přijde a režisér řekne, že to absolutně odmítá, tak herec netlačí na pilu a neprosazuje sám sebe.

Právě na to se ptám. Stalo se někdy, že jste u Harpagona něco nabízel a režisér Šimák řekl, že tohle už ne?

Já si užívám svobody herce. Když mne na zkouškách něco napadne, tak to udělám. Nepřemýšlím, ani nemusím, jestli ano, nebo jestli ne. Ta slova o tom, že to už je moc a to už nedělej, slyším od svých šestnácti let.

Vladimír Polák a Albert Čuba. (Foto: Jan Lipovský)

Vaši hereckou tvorbu dobře znám a vaši kreativitu obdivuji. Zároveň si myslím, že v Harpagonovi je převážná většina z nabídky Vladimíra Poláka. Jenže v teorii divadla existuje jisté varování, že občas se postava ztrácí v herci, když ten herec je velmi výraznou tvůrčí osobností, a to vy jste, a zároveň nemá vnější korektiv. Ale jak to vidím, v Lakomci chodí po jevišti více z klauna Vladimíra Poláka než z Molièrova Harpagona.

Jak u čeho. Někdy se mi stává, a stávalo se to i v jiných inscenacích s jinými režiséry, že režie vystavěla postavu a pak se došlo k monologu, který už jsem si vystavěl sám. Tady je také monolog …

…ano, slavný podobně jako je Hamletovo Být, či nebýt. Tady se jedná o známá slova: Kde jsou moje peníze, okradli mě, zloději …

…ano. V podstatě jsem to měl v hlavě a nebyla tam nějaká zásadní připomínka ze strany režiséra. Když to chcete takhle dopodrobna, říkám to nerad, ale ano, vycházel jsem z toho, jak jsme před tím zkoušeli. Režisér Šimák ten monolog upravil, něco škrtl, něco dopsal.  My to hrajeme v dobových kostýmech, ale nesnažíme se dělat muzejní divadlo v duchu „takhle to napsal Molière a takhle se to musí hrát“. Také to hraju ve čtyřiceti, a to je také nějaký posun. Když by někdo čekal klasické divadlo, asi by čekal staršího herce.

Ve vašem věku žádný problém není. Když mluvíte o kostýmu, tak v něm vypadáte mírně starší. Na druhé straně, vaše fyzická svěžest prozrazovaná ve vašich klauniádách je obdivuhodná, nicméně je poněkud v rozporu se vzhledem v tom kostýmu a v paruce. Ale proč by Harpagon nemohl být fyzicky svěží, že ano …. Kámen úrazu je podle mne spíše v tom množství klaunství, které dostalo prostor a které zastiňuje podstatu Harpagonova hrabivého myšlení. Například hned v úvodu si hrajete s pokladničkou, snažíte se do ní nacpat zlaté cihličky, které ale vypadávají skrze zadní odklopnou plochu. Je to sice fór, ale nemá nic společného s Harpagonem jako takovým. Ten má přece spíše nedobytnou pokladnu s mnoha zámky a nabízí se jiná klauniáda, skutečně vycházející z postavy. Ten nápad s takovou pokladnou je váš?

Já vám to takhle nechci říkat. Chápejte, rozebírat, který fór je můj a který je režisérův.… Vy zde předkládáte, že Harpagon má pokladnu s mnoha zámky s naprostou jistotou, jako byste Harpagona znal osobně. Vycházím-li z textu, je tam věta „Těmhle kovaným truhlám zásadně nevěřím a věřit nebudu“. Ale opakuji nechci zde vést vysvětlování k vaší kritice.

Z inscenace Lakomec. (Foto: Jan Lipovský)

Dobře. U této inscenace není dramaturg. Tedy osoba odpovědná za výklad hry, která hlídá, zdali se dění na jevišti nevzdaluje od tématu. Dramaturgie Lakomce byla v rukou režiséra, nebo byla kolektivní?

Většinou to byl režisér.

Když jste se dozvěděl, že budete hrát Harpagona, těšil jste se v prvé řadě na to, jak a čím pobavíte publikum, nebo na to, jakým způsobem ukážete tu jeho zrůdnou lásku k penězům?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Štěpán Kozub jako umělecký šéf Divadla Mír přišel s tím, že chce dělat klasický titul. Zároveň ale bylo cílem, aby ten klasický titul nevybočoval z toho, jak se v Míru komedie dělají, a z toho, že pobavení diváka je v komerčním zájmu divadla na prvním místě. Úspěchem pro nás je plné divadlo, nikoliv pozvánka na plzeňský festival (Mezinárodní festival Divadlo Plzeň nabízí každoročně inscenace předních domácích i zahraničních souborů, pozn. red.). Protože když to bude naopak, my sice budeme zváni na festivaly, ale tady v Ostravě bude prázdné hlediště a Divadlo Mír zkrachuje.  Na druhou stranu jsme ale třeba účinkovali na loňském festivalu Ost-ra-var a šli jsme na debaty o inscenacích. Protože se nebojíme. My ty kritiky nepotřebujeme. Vnímáme to jako přidanou hodnotu. Ale považuji za důležité, aby se studenti, kteří studují třeba dramaturgii, mohli bavit s herci, aby nepoznávali divadlo jen v knihovnách a ve studovnách.

Slova „my ty kritiky nepotřebujeme“ nabízejí další otázku: Čtete recenze a kritiky psané z inscenací, ve kterých hrajete? Dává vám to něco?

Divadelní kritika je profese, díky které si lidé mohou za sto let přečíst, kdo co hrál. Já mám na paměti slova mé profesorky paní Gasnárkové: „Kritika je názor jednoho člověka. Když o vás napíšete hezky, vystřihněte si to a schovejte.“ Tím se řídím.

Vladimír Polák jako Harpagon. (Foto: Jan Lipovský)

Doufám, že vašeho Harpagona uvidí ještě několik mých kolegů a že vznikne objektivnější názor na tuto inscenaci. Mezi kritiky si Divadlo Mír získalo mnohé příznivce už na samém počátku, když jeho zakladatel a majitel Albert Čuba hovořil o vzniku ostravského hereckého klubu, ve kterém budou účinkovat herecké hvězdy ze všech ostravských divadel. Zároveň tehdy hovořil o zaměření na zábavné divadlo a na většinovou orientaci na komedie. Když pak přišly premiéry her Bůh Masakru a Bull, mnozí s úctou smekli nad výběrem náročnějších komediálních titulů převyšujících kvality většiny bulvárních komedií. Výběr Molièrova Lakomce byl dalším krokem v tomto potěšujícím trendu. Nicméně objevily se i varovné hlasy, že na náročnější tituly divák Míru není zvyklý. Inscenace Lakomce v tomto kontextu vypadá tak, že jejím cílem je zavděčit se divákům, kteří se chodí do divadla jen pobavit a zasmát.

Já si nemyslím, že existuje nějaký divák Divadla Mír. My jsme vytvořili divadlo, do kterého chodí lidé, kteří neví, jestli půjde o komedii nebo tragikomedii. Tohle divadlo už má jistou pověst, která se dá shrnout slovy: „Máte chuť se jít pobavit? Mír vám to vždycky splní“. Bull, to byl mimořádný projekt ve stylu Broadwaye. Vím, že může být devět z deseti spokojených diváků a jeden už tam nikdy nepůjde. To je prostě divadlo. Ale je to stavěno tak, že lidé se tam chodí primárně pobavit. Návštěvnost je vynikající.

O zábavnosti Molièrova Lakomce v Míru není pochyb. Ta inscenace má v některých jednotlivostech velmi vysokou kvalitu. Z hlediska autorů her existují i dnes takoví dramatici, jejichž tvorba se vyrovnává v kvalitě tvorbě světových velikánů jako jsou Shakespeare, Molière, Gogol atd. Například Yasmina Reza, Sigarev, Ulická atd. Pak je tady množství autorů bulvárních komedií, mezi které patří otec a syn Cooneyové, Sebastien Thiery a další. Nemám nic proti nim a jejich žánru bulvárních komedií. Když jde divák do divadla, aby se pobavil, aby zapomněl na to, že ho v práci seřval šéf a že jeho partner má jiného či jinou, nebo chce alespoň na dvě hodiny zapomenout na realitu a divadlo mu to splní, je všechno v pořádku. Akorát si myslím, že Molièrův Lakomec může nabídnout více.

O tom já s vámi nemohu diskutovat. Já odvedu svoji práci na jevišti a chci, abych odevzdal co nejlepší výkon.

To vím. Váš Harpagon je podle mého převážně Harpagon Vladimíra Poláka. A jsem si jist, že dramaturg, který by vám řekl, že tohle už ne, by napomohl výsledku, ve kterém by se váš Harpagon zapsal do dějin divadla mezi nejlepší Harpagony v provedení velikánů vaší herecké profese. Ale nechme už Lakomce na pokoji, řekněte mi, co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Já jsem teď skoro rok nezkoušel. Nejvíce představení jsem měl v posledních pěti letech do roku 2017, pak jsem jen hrál své role ve hrách na repertoáru. Teď patřím k jádru Divadla Mír a zároveň jsem stále členem činohry Národního divadla moravskoslezského. Už teď zkouším Zkrocení zlé ženy s Vojtou Štěpánkem pro Letní shakespearovské slavnosti na Slezkoostravském hradě, kde hraji Hortensia. Pak přijde Odcházení Václava Havla, kde budu hrát Kleina, jehož předobrazem byl Václav Klaus, a také Revizor, kde budu hrát Hejtmana. Ještě točím filmovou pohádku Princezna zakletá v čase s režisérem Petrem Kubíkem. Takže se zastavím někdy v červenci 2020.

Tak ať se vám daří!