Věčný růst a zanikání: Lidové balady Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů na Hukvaldech učarovaly

Jen málokterý skladatel se s literární inspirací v hudbě dokázal vypořádat tak jedinečně a originálně jako Antonín Dvořák. Slavný český skladatel se seznámil s tvorbou Karla Jaromíra Erbena nejpozději v roce 1871, kdy zhudebnil báseň Sirotkovo lůžko. Další mimořádně zdařilou kompozicí byla celovečerní kantáta Svatební košile pro sóla, sbor a orchestr, kterou Dvořák dokončil o 14 let později. V roce 1896 se skladatel rozhodl vytvořit unikátní cyklus několika symfonických básní. Jako inspirační zdroj mu rovněž posloužila Erbenova Kytice. Z proslulé sbírky balad Dvořák zvolil básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. První tři skladatel psal takřka souběžně, což je poměrně ojedinělý jev s ohledem na to, jak osobitou melodickou invencí a svébytnou hudební strukturu každá ze symfonických básní má.

Návštěvníci MHD Leoše Janáčka na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Polednice, op. 108, B 176 vznikala od 11. ledna do 27. února 1896. Dvořák se hudebně zaměřil na vylíčení dětského světa, konfliktní dějové situace a hlavně na pohádkové až hororové vystižení mystické bytosti, která věstí něco zlověstného a neblahého. Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Marka Prášila podala velmi transparentní výkon. Od úvodního úseku domácí idyly, scénu s konfliktem mezi matkou a dítětem až po Andante sostenuto e molto tranquillo, které prostřednictvím sordinovaných smyčců a basklarinetu sugestivně líčí příchod Polednice, zněla filharmonie sehraně a kompaktně, v open air prostředí hukvaldské obory zcela mimořádně vynikly veškeré instrumentální sólové prvky, což byla i zásluha na běžný standard velmi kvalitního nazvučení.

Dirigent Marek Prášil na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Marek Prášil s filharmoniky dokázal vykreslit dětský svět ve svěžím tempu a bezstarostném bezčasí, aby jej vzápětí ponořil do temného příšeří a následného groteskního scherza, jehož hudební témbry kdysi učarovaly mladému Leoši Janáčkovi a není se ani po více než stu letech čemu divit. Zvukově grandiózní a úsečná coda uzavřela Dvořákovu symfonickou báseň rázně a nekompromisně.

Nedělní večer na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Kytice Bohuslava Martinů na texty české lidové poezie vznikala v Paříži. Kantáta pro sóla, sbor a malý orchestr je řadou drobnějších hudebních scén spojených instrumentálními mezihrami do dvou dílů. První díl má 3 instrumentální (Předehra, Selanka, Intráda) a 3 vokální (Sestra kravička, Kravarky, Milá nad rodinu). Druhý zahajuje krátká rychlá koleda pro dětský sbor, následuje čtvrthodinová kantáta Člověk a smrt, která byla však zkomponována o něco později než předchozí části Kytice. Dílo skladatel psal na objednávku Československého rozhlasu a věnoval ho malíři Janu Zrzavému.

Z nedělního programu na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Nevím, jestli to bylo pozvolna dohasínajícím večerem se sytě opulentní zelení všude kolem, s hlasitým komentováním všudypřítomného ptactva, ale od prvních tónů předehry se rozeznělo provedení čisté, zřetelné a empatické. Excelentní výkony pěveckých sólistů, sborů i orchestru vzkřísily lidové balady s dramatickou přesvědčivostí, které velmi napomohla i báječně synchronizovaná a promyšlená choreografie tanečního souboru Hradišťan.

Taneční soubor Hradišťan na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Režijní spolupráce Aleny Vaňákové, kostýmy a vizualizace Evy Jiřikovské a choreografie Ladislavy Košíkové tvořily stmelenou, jednotnou koncepci, jejíž synergie byla nezpochybnitelná. Působivý byl také mysteriózní videoart Tomáše Hrůzy se stvoly, pozvolna se vlnícími ve větru, jejich zánikem a znovuzrozením.

Nedělní večer na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Nejsugestivněji vynikla druhá nejrozsáhlejší část kantáty, dialog člověka se Smrtí, který pěvecky znamenitě ztvárnil sólový bas Romana Hozy, soprán Lucie Silkenové, alt Markéty Cukrové a sbor. Prastarý text začínající verši Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolkvěk, patrně pochází z dob záře nad pohanstvem a jeho rezonanci v hukvaldské oboře provázela neobyčejná citová vroucnost a naléhavost. Kantáta Kytice Bohuslava Martinů se nesla jako dílo, jež má odvěkou platnost.

Z nedělního programu na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Stylové a energické pěvecké pojetí představil dětský holešovský sbor Moravské děti (výtečně připravený sbormistryní Lenkou Poláškovou), stejně tak i sbor Národního divadla moravskoslezského pod supervizí sbormistra Jurije Galatenka. Potěšili jednotliví instrumentalisté Filharmonie Bohuslava Martinů, jejichž sólově exponované party vyzněly s vytříbenou intonační jistotou a výrazovou brilancí. Dirigent Marek Prášil se náročného úkolu nezaleknul a dokázal, že má dostatečnou erudici k přípravě a bravurní realizaci i takto náročného projektu.

Marek Prášil na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Večer s lidovými baladami získal díky umělecky šťastnému a výraznému propojení výtvarné, taneční a hudební složky netušenou hloubku a archetypální zemitost. Něco takového se nemůže nikdy podařit v obezdění sebelepšího koncertního sálu. Taková energie může prýštit jen skrze hlubokou hodnověrnost lidových textů, geniální hudbu, iniciaci všech účinkujících a autentické prostředí. A taková energie zůstává v člověku navždy.