Šnébergerova socha nad Handzelovým hrobem vystupuje nad rovy jako středověká tumba

Přiznávám, že v horký páteční podvečer jsem neměl chuť poslouchat projevy politiků z magistrátu či další děkovné proslovy. Ano, sluší se to, ale tyhle promluvy jsou jen prchavým okamžikem, zatímco umělecké dílo musí obstát i bez nich. Proto jsem oddělení č. 49 ostravského Ústředního hřbitova na Slezské Ostravě navštívil už čtyři hodiny před slavnostním odhalením sochy na Handzelově hrobu.

Těsně po druhé odpoledne byl v devětačtyřicátém oddělení vpravdě pohřební klid. „Po těžké práci věčný klid,“ stojí také na jednom z tisíců náhrobků tohoto pohřebiště. Ve dvě hodiny končívala v Ostravě ranní šichta a havíři spěchali domů či do nejbližších hospod. Dávno tomu, uhlí se ve městě přestalo těžit v roce 1994. A sochař Augustin Handzel, jenž byl těžkou ostravskou lopotou fascinován jakožto celoživotní inspirací, zesnul již v roce 1952.

Než dojdu k Handzelovu hrobu, minu několik památníků obětem hornické tragédie. Vyhnout se nelze třeba litinovému kříži s nápisem: „Zde odpočívají horníci Jeho Exc. Hraběte z Vilczků, jenž dne 8. října 1884 na jámě EMMA obětí svého povolání se stali.“ A následuje výčet patnácti jmen, třeba Jan Lička František Barnaš, František Škopek… Otáčím se směrem k jihu a na horizontu spatřím panorama vysokých pecí vítkovické Dolní oblasti. Mrtvé železárny. To vše jsou podstatné náležitosti, které „výtvarný referent“ kulturního deníku Ostravan.cz nemůže nevnímat. To vše jedinečně souvisí i s novou skulpturou z ateliéru Jana Šnébergera.

Pomník hornickým obětem. (Foto: Ivan Mottýl)

Sochařská soutěž na nový náhrobek Handzelova hrobu vyšla z aktivit ostravského okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu. Ten společně se spolkem Fiducia v roce 2018 adoptoval opuštěný hrob významného ostravského sochaře Augustina Handzela a Fiducia následně vypsala sochařskou soutěž na nové pojetí hrobu, přičemž finance obstaral fond městského programu Veřejný prostor v celkové částce čtyři sta tisíc korun.

Veřejnou soutěž o nejlepší náhrobek vyhrál sochař Jan Šnéberger. A jeho návrh už na stránkách tohoto deníku dostatečně vychválil kunsthistorik Jaroslav Michna z ostravského Domu umění. (Celý článek zde)

Jaký ale bude první dojem tváří v tvář originálu? Jsem z toho setkání mírně nervózní. A konečně, už ho i vidím! Bílý žulový blok vystupující nad ostatní hroby velebně jak tumba pro středověké panovníky.

Pocta sochaři Augustinu Handzelovi. (Foto: Ivan Mottýl)

Ač jsem předem znal rozměry, překvapuje mě monumentalita díla. Kamenného kvádru, jenž stojí na žulových kulatinách. Je to vlastně odkaz až daleko za středověk, vždyť podle mnohých egyptologů takto budovatelé pyramid přibližovali kamenné bloky na místo stavby. Šnébergerova socha ve mně náhle rozjitřuje lecjaké úvahy, v pátečním vedru myslím i na kamenné bloky spatřené na athénské Akropolis. Však také Šnéberger použil i jakousi parafrázi runových písmen, které odkazují až k pradávným megalitickým stavbám. Vybavují se mi ale i všelijaké gigantické pomníky z dob stalinismu, funkcionalistická strohost Le Corbusiera, pražský Vítkov i náhrobek Olbrama Zoubka nad rovem Jana Zajíce ve Vítkově, kde obdobný kvádr podpírají žulové koule.

Pomníku tváří v tvář. (Foto: Ivan Mottýl)

Povedená pocta. Neopracovaný blok vidím jako sarkofág i jako poklonu sochařským plánům, které Augustin Handzel nestačil zrealizovat. Jako každý sochař se i on musel přizpůsobovat především přáním zákazníků. Zvláště za první republiky, která neznala žádné státní či evropské granty pro svobodnou tvůrčí práci. A z tohoto kvádru si teď Handzel konečně může vytesat sochu svých snů. Dojemná představa.

Pocta sochaři Augustinu Handzelovi. (Foto: Ivan Mottýl)

A to si ještě sochař může u své „záhrobní sochařiny“ povídat takřka s vrstevníkem. Handzel se narodil v roce 1886, zatímco Rudolf Cabala, který odpočívá v rovu ležícím přímo pod jeho hrobem, spatřil svět v roce 1896. No, to už ale trochu duchařím, proto raději slezskoostravský hřbitov začínám pomalu opouštět. Pokoj Handzelově duši, čest Šnébergerově práci!

Kulatiny pod sarkofágem. (Foto: Ivan Mottýl)

A tak jako čtyři Handzelovy plastiky Koksařů a Horníků z roku 1926 na paláci Elektra určitě přežijí i celé jednadvacáté století, i Šnébergerovo dílo má díky svým kvalitám právo zůstat zde navěky. Však jak se praví v Písmu svatém: „Já jsem vzkříšení a život, praví Pán, kdo věří ve mne, neumře navěky.“ A já věřím Handzelovi i Šnébergerovi.