David Janošek: Když se jen trochu chce, dokážeme všechno, co si zamaneme

Od dětství prý máte rád loutky, pimprlové divadlo. Odráží se nějak loutková estetika ve vašem vnímání světa?

Mám rád loutkovou stylizaci, nadsázku, nadhled, barevnost, přemrštěnost, zdobnost, fantasknost, ornamentálnost ve spojení s magií, která je v loutkovém divadle možná. Respektive ve světě loutek není nic nemožné a právě skrz tuto perspektivu vnímám svět…I v našem životě je možné všechno, a když se jen trochu chce, dokážeme všechno, co si zamaneme…

Studium scénografie u vás probíhalo téměř paralelně s herectvím. Co vás přimělo k této šíři zájmů? Nestačil vám jeden obor.

Už od dětství jsem měl hodně zájmů, ale všechny se nějakým způsobem vždycky točily kolem múzických umění, aniž bych si to zprvu uvědomoval. Hodně jsem tančil, dělal gymnastiku, zároveň si stavěl loutková divadýlka, svítil si do nich lampičkami, vyráběl kulisy, modeloval a později vyřezával loutky, šil oblečky, zkoušel vyrábět paruky, vymýšlel efekty… Chodil jsem do sboru a do dramaťáku, a tak se to jaksi všechno spojilo… Od všeho jsem si vyzkoušel něco, přicházel jsem si na svoje postupy, bavilo mě hrát si a objevovat zákonitosti, které sice byly dávno objeveny, ale pro mě byly novum. V mnohém jsem byl absolutní samouk. Jinak co se studia scénografie týče, musím podotknout, že jsem ji oficiálně nedostudoval, protože v době, kdy jsem byl na obor scénografie přijat ke studiu, jsem dostal angažmá coby herec v Národním divadle moravskoslezském a z časových důvodů nebylo reálné pokračovat.

Jak moc jste v současnosti vytížen herecky? Dají se obě profese – činohra a scénografie naplno skloubit?

Tuto sezónu jsem herectví svým odchodem z angažmá mírně upozadil s ohledem na množství výtvarné práce. Stále však hraji v Národním divadle moravskoslezském v muzikálu Jesus Christ Superstar a v baletu Don Quijote, do toho jsem zaskakoval v Národním divadle v Praze v činohře Jsme v pohodě, v létě mě pak opět čekají Letní shakespearovské slavnosti s inscenací Dobrý konec všechno spraví a letos se přidá Zkrocení zlé ženy. Myslím, že skloubení je možné, tedy na úkor volného času a osobního života. Zatím mi však toto pracovní nasazení vyhovuje a jsem za něj vděčný. Myslím, že se stále obě disciplíny dobře vyvažují.

Studium činohry jste na JAMU absolvoval rolí Salvadora Dalího. Je to váš oblíbený surrealistický malíř?

Ano, ano a ano! Ty jeho fantasmagorie… Oxana Smilková, moje profesorka herectví na JAMU, věděla o mé slabosti a zálibě v Salvadorovi a roli mi napsala prakticky na tělo. Byla to krásná, nesmírně náročná role. To představení tehdy vyžadovalo velikou psychickou i fyzickou přípravu, protože v něm byla spousta akrobacie, tance, náročného pohybu vůbec. Mákli jsme si tehdy s celým ročníkem ažaž. Pak jsme představení hráli třeba v rámci studentského festivalu Encounter, to jsme ho prý extrémní snahou hrozně pokazili, a následně jsme s ním jeli na festival do Warszawy, kde jsme za něj dostali cenu za nejlepší představení. Krásné zkušenosti a vzpomínky.

Koukne-li člověk na vaše aktivity, dostane až renesanční závrať a řekne si, jak to vlastně stíháte. Jak to vlastně stíháte?

Sám se kolikrát ptám! V divadle se naštěstí plánuje s docela velkým předstihem, což je velké štěstí, protože jen díky tomu lze všechny termíny sladit… Nesmí však nastat žádná nenadálá událost, protože jakýkoliv výkyv způsobí vykolejení…

V současnosti jste na roztrhání. Ve čtvrtek má premiéru opera Robert ďábel v Národním divadle moravskoslezském, které jste vytvořil scénu. Jak byste svou scénu charakterizoval? Jedná se o historizující styl v souladu s narací příběhu, nebo můžeme očekávat nějakou avantgardu?

Řekl bych, že se ve scéně pohybuji napůl mezi historizujícím stylem a současností. Avantgardu jsem tentokrát nechal spát…Snažili jsme se o velkou podívanou moderního charakteru s důrazem na historizující složku představení využívající současné technologie a postupy. Stavěli jsme velké obrazy po vzoru francouzské grand opery, ve které jsem se snažil poctít ducha doby, dobovosti a stylu. Součástí představení je dle poznámek autora například ohňostroj – i ten jsme do představení zakomponovali, pominu-li různé jiné typy ohňů a kouzelných vzplanutí…

Co vás při práci na Robertu Ďáblovi inspirovalo?

V první řadě tým skvělých lidí, který mě ke spolupráci přizval! S Dominikem Benešem, režisérem, jsme se poprvé setkali při spolupráci na operetě Arizona Lady ve Slezském divadle Opava. Myslím, že tehdy naše tvůrčí setkání zaklaplo a tak se spolupráce rozvíjí i nadále, což mě nesmírně těší. Velkou inspirací byla a je Zuzka Přidalová, která je autorkou kostýmů. Podnětné byly i poznatky Evy Mikuláškové, dramaturgyně inscenace. V této sestavě proběhlo několik velmi plodných tvůrčích debat, které ve spolupráci vyprodukovaly onen výsledný tvar ještě za přispění light designéra Daniela Tesaře a choreografa Bély Kéri Nagy.

V řadě druhé mi bylo zásadní inspirací výtvarné umění doby, do které je libreto zasazeno, tzn. gotický sloh. Konkrétně pak dvě gotické malby – jednou je Pád andělů od Pietera Brueghela st. a odkrytá restaurovaná freska Archanděla Michaela přemáhajícího ďábla. Další značnou inspirací jsou gotické sochařské prvky, tzn. gotická sloupová hlavice a chrámový chrlič, který nám nemilosrdně odpočítává čas chrlením písku tak, jako se přesypává písek v přesýpacích hodinách. Inspirovala mě i pískovcová gotická barevnost stěn v duchu odhalených chrámových fresek a omítek, gotické lomené oblouky, monstrance atd.

Třetí zásadní inspirací je Brána pekel, hořící kráter na území Turkmenistánu uprostřed pouště Karakum. Tento kráter od roku 1971 nepřetržitě hoří díky unikajícímu zemnímu plynu a je unikátním místem na planetě, kudy se údajně dá projít do pekla.

Z Ostravy je to co by kamenem dohodil do Opavy, kde proběhne v neděli další premiéra. Tentokrát to bude Weberův Čarostřelec, kterému jste navrhnul kromě scény také kostýmy. Pojďme se bavit nejprve o scéně. V čem bude opavský Čarostřelec scénograficky odlišný a jak jste ho koncipoval?

Odlišný je především v tom, že jsme se s režisérem Luborem Cukrem odvážili děj posunout do jiných souvislostí, než je autorem předepsáno. V našem podání se neodehrává v lese, nýbrž v pracovně Sigmunda Freuda s jakýmsi metaforickým lesním ochozem nad hlavou. Dovolili jsme si tím ale podtrhnout linky magie a temnoty v našich životech. Horor totiž zažíváme svým způsobem každý (jen různými způsoby) a dost často je jen uvnitř naší hlavy. To je pro nás velkou inspirací ve výkladu. Z nadhledu, odstupu, pohledu shora pohlížíme na problémy a běsy druhých jinak, než když jsme sami součástí jámy lvové.

Jana Andělová Pletichová říká, že ve Weberově hudbě se lidovost v příběhu pojí s nadpřirozenými prvky. Odrazí se tyto dvě roviny ve vašich kostýmech?

Odrazí! Na jevišti máme zhmotněnou například holubici s orlem, což je pro mě částečně lidová a částečně nadpřirozené sekce, zároveň se nám objevuje na jevišti ďábel v podobě černého anděla, mrtvé nevěsty a další.

Jak se vám podařilo prosadit se ve scénografii? Respektive, jak se dá dospět do bodu, kdy připravujete jednu inscenaci za druhou. Které věci považujete za klíčové?

Je to díky skvělým lidem, spolutvůrcům, kteří mi dali svou důvěru. První velkou inscenací bylo představení fyzického divadla Medeia, které jsme vytvořili ještě na JAMU s režisérem Markem Mokošem. Ten stál u mých prvních scénografických pokusů na školním území…Viděl mé portfolio a jednoho dne mě oslovil…To považuji za jedno z klíčových tvůrčích protnutí. Následovalo setkání s režisérkou Zuzkou Fischerovou, která tehdy ještě coby studentka režie v Medeii hrála a která mě oslovila ke spolupráci na jejích absolventských inscenacích, od té doby jdeme taky ruku v ruce operním světem. Zásadní je setkání s Jankou Ryšánek Schmiedtovou, se kterou jsem dělal svou první výpravu k činoherní inscenaci Slepice a Hankou Kovaříkovou, se kterou jsem dělal svůj první muzikál Sweeney Todd. Důležitým bodem na cestě byla scéna k Tajemství v NDM v režii Tomáše Studeného, což pro mě byla první samostatná scéna k opeře na profesionálním jevišti. Pak se spolupráce začaly nabalovat a plynout zázračným způsobem samy. Za poslední dobu bych zmínil alespoň J. A. Pitínského, Terezu Říhovou, Pavla Gejguše, Grzegorze Kempinskeho, Sašu Minajeva, Míšu Doleželovou atd., každý je tak jiný a obohacující…

Jaké kvality musí mít správný scénograf? Co je pro tuto práci stěžejní a čeho se naopak učíte vyvarovat?

Obávám se, že na tuto otázku neumím dát přesnou odpověď…Byla by to ode mě velká drzost a troufalost…Pro mě je stěžejní komunikace a nastavení uvnitř týmu, které ovlivňuje celý výsledný tvar. Neexistuje však jedna správná cesta, ani „návod“ a určitě ani nejsem ten, kdo by měl právo toto jakkoliv určovat.

K jakému druhu odpočinku inklinujete? Předpokládám, že příliš pasivní asi nebude…

Abych pravdu řekl, když se podaří na pár chvilek za měsíc odpočívat, obvykle je to těžké nicnedělání, válení se v posteli a spánek, tedy pasivita povýšená na totální nihil. Nevydržím to ale obvykle moc dlouho a tak obvykle odpočívám u knih o interiérovém a oděvním designu.

Máte nějaké osobní motto, krédo nebo oblíbené rčení, kterého se držíte a které vám při vaší práci pomáhá?

Nejzásadnější jsou pro mě asi rčení: „Všechno jde, když se chce“ nebo „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“ a pak „Sny se plní“. Tedy sněme! (úsměv).

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se v Ostravě i v Opavě všechno co nejlépe vydaří!