Koho láká přepych a bohatství, pravé dobro nepozná: Na Hukvaldech zaznělo unikátní provedení skladby Carla Ditterse z Dittersdorfu
8.6.2019 13:18 Milan Bátor Hudba Recenze
Návrat Karla Ditterse se vydařil. Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka si může přepsat další cenný titul, který se zapsal výrazným způsobem do hudební kultury kraje. Provedení Dittersova díla Il Tribunale di Giove připravil Ensemble Damian s uměleckým vedoucím Tomášem Hanzlíkem. V sólových rolích excelovali Leandro Lafont, Kristýna Vylíčilová, Lucie Kaňková, Monika Jägerová a Jakub Rousek.
Z pátečního koncertu na Hukvaldech v rámci MHF Leoše Janáčka.
Foto: Martin Straka
„Melodie přicházejí samy od sebe. Jestliže je však někdo musí usilovně hledat – pak nestojí za nic“. Carl Ditters von Dittersdorf se o nedostatek melodické invence nemusel nikdy obávat. Hudba z něj doslova tryskala po celý život, i v posledních létech, kdy ho trápila bolestivá zánětlivá artritida. Ditters své pohnuté osudy vylíčil v nesmírně cenné autobiografii Zpověď hudebníka XVIII. století. Vzpomínky diktoval svému synovi na červenolhotském panství v Čechách, kde získal azyl u svobodného pána Ignáce von Stillfrieda. V knize je pronikavě zachyceno nejen ovzduší doby a skladatelovy estetické názory, nýbrž i jeho krušná sociální situace s vzácnou přímočarostí, s níž vnímal, že jeho dřívější sláva vyhasíná: „Vážím si svého milovaného německého národa, ale když jde o to, poskytnout někomu pomoc, tu nejsme nikdy doma.
Ditters napsal obrovské množství kompozic, které v jednotlivých hudebních druzích čítají několik set položek. Jeho symfonické i komorní skladby vynikají bohatstvím hudební fantazie a instrumentační nápaditostí, opery lehkostí, humorem a rokokovou hravostí. Neocenitelný je jeho přínos slezské hudební kultuře. Jako dirigent povznesl kapelu a divadlo na zámku Jánský Vrch na vzorovou úroveň, která se mohla měřit s hlavními středisky tehdejšího evropského hudebního života.
Skladbu Il Tribunale di Giove zkomponoval Dittersdorf k narozeninám krále Friedricha II. na libreto Antonia Landiho. Dílo bylo premiérováno v Berlíně roku 1775, o dva roky později se hrálo znovu ve Vratislavi. O dalších provedeních není nic známo, je tedy dost dobře možné, že nastudování souboru Ensemble Damian pod vedením uměleckého vedoucího Tomáše Hanzlíka je exkluzivní novodobou premiérou. Kolosální, téměř tři hodiny trvající dílo, je filozofickou alegorií v otázkách počestnosti, poctivosti a mravnosti, tedy kategorií ctnosti, které i v dnešní době postrádáme možná víc, než si dokážeme sami přiznat.
Nadhled, nadsázka, humor, elegance a brilantní pěvecké výkony. To jsou základní atributy pátečního provedení Dittersdorfova scénického oratoria Il Tribunale di Giove, které plynulo v dobré souhře celého ansámblu za přítomnosti příjemných instrumentálních i pěveckých výkonů, jež svědčily o zaujetí pro věc, spontánním nasazení i vědomí historického kontextu. Ensemble Damian hrál na dobové nástroje, což samo o sobě ve venkovních podmínkách zasluhuje uznání. Interpretace byla velmi kvalitní a opírala se o svěží a energické pojetí dirigenta Tomáše Hanzlíka, který dokázal s hráči přitažlivě vykreslit jednotlivé hudební scény a obrazy s pestrostí a vitalitou. Přiznám se, že mne jen příliš nenadchnul zvuk elektronického piana značky Roland. Chápu, že autentický nástroj by byl v takových rozptylových podmínkách po nějakém čase neposlouchatelný, nicméně firma Roland disponuje i digitálním cembalem, které se mohlo pro potřeby tak vzácné události zapůjčit.
Sólové party ztvárnili Leandro Lafont, Kristýna Vylíčilová, Lucie Kaňková, Monika Jägerová a Jakub Rousek. Obsazení se sešlo šťastně jak výběrem hlasových barev, tak stylovou a pěveckou vytříbeností protagonistů. Specialista na barokní interpretaci Leandro Lafont potvrdil, že v oboru barokní gestikulace patří k naprosté evropské špičce: jen svými gesty a ztvárněním textových peripetií se stal jasným tahounem večera, s lehkostí a obdivuhodnou přirozeností také pěvecky zvládl náročné árie. Lafont je osobností, jež už z podstaty své povahy, temperamentu a psychiky má vzácný herecký dar, kterému prostě podlehnete.
Sopranistka Kristýna Vylíčilová mi osobně udělala největší radost. Její interpretace si zaslouží slova obdivu a uznání: špičková pěvecká technika se u ní spojila s muzikálně cítěným frázováním a hlasovou barvou mimořádné krásy a sametové hebkosti. Její provedení patřilo k největším zážitkům, bylo doslova delikátní lahůdkou s nejvybranějšími odstíny, chutěmi a vůněmi. Většími dynamickými oblouky své pojetí okořenila sopranistka Lucie Kaňková, výborně se představili také altistka Monika Jägerová a tenorista Jakub Rousek.
Potěšila i skromná, leč zdařilá sborová čísla, instrumentální předehry a mezihry místy zněly nejen klasicistním estetickým kánonem, ale také lidovými podněty (občasné terciové sekvence a další typické melodické postupy). Koncepce Tomáše Hanzlíka nepostrádala to nejdůležitější: nadhled. Ten se odrazil už volbou atraktivních a poutavých kostýmů (trefné motivy Evropské unie i další symbolika), ale i dramaturgií a stylovým, originálním pojetím. Skutečně obdivuhodné bylo pěvecké nasazení všech účinkujících i vzhledem k tomu, že kostýmy, v kterých se pohybovali, nebyly právě komfortní.
Dílo bylo také časově zredukováno, což vzhledem k opulentní partituře byla nepochybně šťastná volba. Hanzlík také o přestávce vylíčil divákům základní dějovou osnovu, učinil tak se svým typickým smyslem pro humor a elegancí, které vyvolaly sympatie publika, jež tento typ hudby patrně nemá běžně ve svém hledáčku.
Kdo si myslí, že Dittersova kompozice je notně nezáživnou archivní záležitostí, která nemá šanci oslovit dnešní generace, nechť zře úryvek libreta: „Těch zájmů Evropy je víc než dost a víc než dost i jejích běd. Dnes dělí závist jednu říši od druhé a vzápětí je třetí k jejich škodě spojuje: a mezitím se poražená Evropa topí v pláči a krvi.“ Psal se rok 1775. Víc netřeba dodávat.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.