Závěr Dream Factory nabídl dokonalé komplexní divadlo. Acherův Sternenhoch slavil zasloužený úspěch

„Osud, jak se zdá podle všeho, má se mnou ještě něco za lubem,“ konstatoval vizionářsky Ladislav Klíma v závěru svého vlastního životopisu. Literát, solitér a filozof volnosti, který nazýval lidstvo otrockým dobytkem, byl už za svého života jakousi kuriozitou, která vyvolávala obdiv a stejně tak intenzivní odpor. „Nejmocnější pocity z dětství dala mně hudba. Zahřměla-li vedle kutálka, zledovělo mě tělo mrazením, že stalo se necitelným. Oči se zatměly, chytal jsem se něčeho, abych nepadl. Půldruhé hodiny šel jsem čtrnáctiletý hlubokými závějemi do vesnice, kde, jak jsem věděl, bude pohřeb s hudbou“, uvádí dále Klíma ve svém životopise.

O tom, že Klímovo dílo vyzařuje do současnosti s neutuchající intenzitou, svědčí Acherova opera, která je provokativním, inovativním a pozoruhodným rozčeřením stojatých vod současné operní produkce. Sternenhoch Ivana Achera má podtitul „komorní taneční opera tragikomická ludibrionistní“. Dílo je stručně řečeno místy přesným, jindy upraveným převyprávěním Klímova bizarního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha.

Z ostravského uvedení Sternenhocha. (Foto: Lukáš Horký)

Acherův Sternenhoch je především skutečné, ryzí a komplexní hudební divadlo. Málokterá současná operní produkce nabídla v poslední době tak explozivně hypertrofickou esenci hudby, invenční choreografie, hypnotické scény a makabrózního světelného i zvukového designu, který není pouze do počtu, nýbrž stává se jednou ze stěžejních determinant díla.

Režie Michala Dočekala zohlednila groteskní nadsázku Klímy, s nímž postavy na jevišti ztělesňují panoptikální mix pološílených, obsesivních figurek, které jednají a konají pod jakýmsi autosugestivním příkrovem animální zvrácenosti, jež občas prostoupí záblesky „normality“.  Oscilace mezi touhou po „běžných“ hodnotách a jejich negací zdůrazněním temných a nihilistických myšlenek však nevyznívá jako bezútěšná skepse. Souběhem mnoha faktorů překvapivě působí osvěžujícím dojmem.

Z ostravského uvedení Sternenhocha. (Foto: Lukáš Horký)

Může za to bezpochyby skvělé obsazení, kterému v Ostravě vévodila trojice Vanda Šípová (Helga), Sergej Kostov (Sternenhoch) a Tereza Marečková (Kuhmist). Ačkoli ztvárnili diametrálně odlišné charaktery, každý z nich byl svým způsobem vyladěný do dokonalosti. Od mechanických, škubavých a maniakálních pohybů Šípové přes démonickou kradmost všudypřítomné a naprosto univerzální Marečkové po jakousi fyzickou masu, hromádku neštěstí a stále bezútěšně toužícího i běsnícího Kostova. Obdivuji, jakým způsobem dotyční zvládli pěvecky doslova destruktivní sólové party, jejichž post belcantová parafráze pronikavě intenzifikovala efemérní atmosféru.

Sternenhoch vyrůstá z pohybu, akce a dokonalého vystižení psychických procesů v choreografii Lenky Vagnerové. Scéna Marka Cpina je bipolární, promění se jen dvakrát během celé hodinu a půl trvající opery, ale její funkčnost je ideální, stejně jako obdivuhodně nadčasové kostýmy Evy Jiřikovské.

Michal Dočekal dal Acherovu Sternenhochovi přesně ten rozměr, který potřeboval. Nebylo v podstatě více možností. Veškerá snaha o přepjatou realitu, stejně jako naopak o hyperrealistickou naraci, by působila křečovitě a nepatřičně. Tím, že Klímovu jazykově a stylisticky dokonalému projevu ponechali původnost, zajistili tvůrci rovněž i sugestivní vyznění, které přebásněním do esperanta ještě získalo na originalitě.

Z ostravského uvedení Sternenhocha. (Foto: Lukáš Horký)

Acherova hudba je kuriózní tresť elektroniky, samplů a živých hráčů na citeru, kontrafagot a housle. Její síla je v schopnosti provokovat, až drásavě karikovat to, co se právě odehrává. Přitom nemá ambice, stát se pouhou zvukomalbou, jež se snaží promítnout do textu, ale asociuje nové významové odstíny, které obohacují výsledný audiovizuální vjem o další psychologické stimuly.

Nelze si nevšimnout, že Acher se noblesně pohybuje v širokém spektru hudebních stylů od zvukově impozantních industriálních ploch přes polystylové parafráze (vynikající byla stylizace vídeňského ländleru na 5 dob!) až po progresívní podtóny, které vzdáleně evokují estetiku kapel Pražský výběr a Stromboli (ta podobnost v komunikaci vysokého sopránu s hudební složkou!), ale i Einstürzende Neubauten. Sluší se vyjádřit pochvalu také instrumentalistům (Lukáš Svoboda, Michal Müller a především Tereza Marečková), kteří se ve strukturně náročné kombinatorice i díky spolehlivému vedení dirigenta Petra Kofroně výborně zorientovali.

Z ostravského uvedení Sternenhocha. (Foto: Lukáš Horký)

Zdála se vám Acherova opera Sternenhoch na námět Ladislava Klímy příliš radikální? Utopická? Stokrát radikálnějších věcí se stalo v historii lidstva skutečností! Umění je něco, co se neustále vyvíjí. Slovy Klímy: „Jedno tisíciletí a už není k poznání.“ Každopádně se jedná o dobrou šanci a motivaci hledat v Klímově a Acherově znepokojivé vizi, když už ne odpovědi, tak alespoň otázky po smyslu.