Od hladomoru až k divadelní chemii. Dream Factory už pojedenácté boduje
3.6.2019 23:00 Martin Jiroušek Divadlo Report
Divadelní chemie existuje. Je to možná neuvěřitelné a paradoxní, ale skutečně tento umělecký obor dokáže zachránit právě nauka o organických látkách. Alespoň to tak vypadalo na víkendové části jedenáctého ročníku ostravské „továrny“ Dream Factory. Přes den tady funí (vypouští páru, houká a syčí) objekt Kračun, ve kterém „hrají“ nejen cvrčci, ale i sarančata. Podle autorky Apoleny Vanišové zobrazuje přírodní cyklus pod patronací slovanského božstva, a jak bude nejhůř a dojde k přírodní katastrofě, mohou nás zachránit třeba právě cvrčci, ze kterých se dá umlít prý výborná mouka, takže neúroda nemusí být až tak nebezpečná.
Z inscenace Elegence molekuly (Dejvické divadlo).
Foto: Lukáš Horký
Chemie na Dream Factory skutečně pronikla až na jeviště. Pan „továrník“ Tomáš Suchánek tady sezval klasická kamenná divadla i experimentální volná sdružení. Co kus, to téměř jiný formát, od nonverbálního divadla až po operu anebo třeba rap. Takže opravdu extrém, který na první pohled může vytvářet dojem dortu od pejska a kočičky. Právě k citaci klasické pohádky Karla Čapka se uchýlili i Lachende Bestien, když se ve spolupráci s Městskými divadly pražskými rozhodli rozložit, tedy dekonstruovat pro ně zřejmě už obstarožní kus Nepřítel lidu od Ibsena.
V postindustriálních Kupelkách anebo také v Brickhousu (jde o jeden a týž prostor, akorát v jiných kontextech) se před publikem rozvinul až dekadentní kabaret s množstvím zcizujících efektů včetně citací výkladu samotného Ibsenova textu či novodobého prohlášení ekologické aktivistky. V jeden moment se čekalo na reakci z publika, spíše nepřicházející. Sice dráždivý formát, ze kterého ale při vší snaze zůstane v hlavě více než samotné poselství nějaký ten poťouchlý písňový výstup nebo králičí kostým, ať už tady hraje sebelepší König českého divadla.
Kupelky, ale i jiné tovární prostory ve spojení s určitou formou divadla nejsou vždy ideální. Někdy mohou inscenační formát umocnit, jindy i lehce přizabít. Což je třeba případ inscenace Punk rock z Divadla U22 ve zdejším Sklípku. Rádoby punkový kus ze středoškolského prostředí byl pojat tradičně na sezení, v této železobetonové koksovací baterii.
Také autorské extempore Davida Prachaře Život s krajtou umístit nepříliš šťastně na scéně Pod věží, tedy v úpatí skutečné těžní věže, nebylo nejvhodnější. Ve spojení s vinařským festivalem opodál, kdy se mezi divadelní příznivce přimíchali mládenci a dívky v krojích, působil nechtěným kouzlem, ovšem i rušivě, takže pan továrník prý údajně měnil barvy, což obvykle nedělá. Každopádně Prachařova umělá krajta vytažena z pilin mezi dávným „indiánským“ pohřebištěm ostravských horníků nesplnila až takové očekávání. Zvláště při vědomí, že už daleko dříve Ostrava zplodila šíleného vědce, jehož levici stravuje jediná přeživší kobra ze všech bioorganismů, působil dnešní nápad s krajtou jako nechtěná karikatura.
Divadelníci jsou také extrémisté, a když už mají svůj oblíbený formát, nedokáží vykročit z jeho stínu, což se potvrdilo v případě nonverbálního kusu s tak slibným názvem jako Hlubiny. Přirozeně rozehraném, kde jinde než na Hlubině (opět Kupelky). Strhující úvod souboru Wariot Ideal odkazující k archetypálním mýtům za přispění velmi originálních kostýmů a temné hudby se po určité době přejedl a chybělo mu další nutné zpestření. Hlubina Hlubinu sice přitahuje, ale někdy můžeme i tak uvíznout na mělčině.
Opačným příkladem ve využití experimentálního divadla pak byla poslední nedělní inscenace, rapovaná Miss Amerika od velmi oblíbené formace Spitfire Company. V efektním skloubení kolážové videoprojekce s nonstop rapovaným projevem performerky Miřenky Čechové připomínala více než divadlo klubový koncert. Můžeme příště na Dream Factory očekávat třeba i experimentální módní přehlídku?
Daleko lépe dopadla o víkendu představení umístěná do klasických kamenných divadel, tentokráte dramaturgie neudělala chybu a nenechala se omámit svůdnosti továrního prostředí. Takže nakonec z celé této divadelní mašinérie vynikli kukátkově kamenní Jařabovi Dobří chlapci, Mikuláškovo Mýcení anebo Zelenkova Elegance molekuly.
Zvláště Dobří chlapci s uhrančivě pomalým až rituálním tempem dokázali velmi hluboko vtáhnout do děje. Kmotrovský příběh přitom více než cokoliv jiného vypadal jako zákulisní rozprava českých politiků po právě prohraných volbách. Snový rytmus, perfekcionistické tempo a bravurní vedení herců se prosadily i v nejmenších detailech.
Dobré divadlo skutečně existuje i v malých českých luzích a hájích. Stačí, když se má o co opřít a umí si poradit s místními poměry, což se kongeniálně podařilo nejen Divadlu Na zábradlí, ale zejména Dejvickému divadlu v opravdovém chemickém dramatu Elegance molekuly o geniálním vědci Antonínu Holém. Chemie je tady povýšena z uzavřené, laikovi málo srozumitelné oblasti, do dramatu o české hrdosti. Dejvičtí si odvezli jeden z největších potlesků publika, jak jinak než ve stoje, a také následná debata patřila k nejlepším. Za nulové moderátorské asistence z nich zvědavé publikum vymámilo až téměř interní historky z klubu.
Ivan Trojan nakonec měl i tu „drzost“ velice elegantně připomenout, o co dnes v české společnosti kráčí a vybídnul tak přísedící k úterní návštěvě Václavského náměstí.
Dream Factory při své rozmanité všehochuti ještě stále dokáže vyhmátnout to nejpodstatnější. Chemie na divadle nemusí být potravinový mýtus, opravdu existuje a její konzumace se pak mění v labužnický zážitek.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.