Dvanáctý ročník Slezskoostravského Rock-Festu: Nesmlouvavá punková chuť Visacího zámku i hudební nadhled

Letos se tedy na třech pódiích vystřídalo sedmnáct kapel, přičemž hlavní čas si vysloužila partička Visací zámek. Právem. Tato punková formace patří k ozdobám každého festivalu a také v Ostravě jejich nesmlouvavý punk bavil, pohoršoval, místy možná i šokoval, především však lámal pouta všednosti. Což bylo dobře. Prostě přinesl to, co má punk přinést. K tomu připočtěme specifický humor, jímž je tato kapela pověstná, jako například: „Kdybyste ještě neměli dárek pro své děti za jejich špatné vysvědčení, kupte jim triko Visacího zámku.“

Zazněly skladby, co zaznít měly (mimo jiné Padesát, Prezident je buzna, Známka punku, Traktor, Cigára) a celou show zakončil další provokativní song Pičus. Jednoduše, stručně, úderně, výstižně, trefně. V tomto duchu vystoupení „Visáčů“ probíhalo. Visací zámek připomněl heslo, že v jednoduchosti je síla, s opravdovou grácií.

Visací zámek. (Foto: Jan Král)

Alkehol vystavil svůj playlist na hitech, kterých kapela během své kariéry nastřádala nepočítaně. A vůbec nahrálo roli, zda se jedná o starší song (O chlastu, V pátek k večeru) nebo novější (Spalovač chlastu). Vybírat opravdu bylo z čeho. Alkehol nejenže pije s láskou, ale také hrál s láskou, přičemž mířil rychle, přímo a účelně. Přesně do středu fanouškovských srdcí. Od první chvíle, co čtveřice se songem Hospodo nalejvej vstoupila na pódium, až po poslední tón, probíhal díky zpěvným refrénům a dynamickému provedení písní opravdový divoký večírek. Ten se však neutápěl pouze v litrech alkoholu. Vyzdvihovala se totiž hlavně radost ze života a s tím spojená zábava. Alkehol zcela přirozeně vypálili rybník všem škarohlídům, kterým stále vadí jednoznačně zaměřená image této skvadry. Tohle zkrátka byl jeden z nejlepších koncertů, které kapela v ostravských pivních luzích a hájích odehrála.

Root. (Foto: Jan Král)

Törr a Root jsou skupiny, které koncertní sety také staví na osvědčených flácích. A ani tato vystoupení nejsou stereotypní. Mnohé jejich skladby fungují i po letech, což dokumentuje jejich vyzrálost a nadčasovost. Ačkoliv se dá předem odhadnout, co mohou příchozí očekávat, ani jedna formace nespoléhá jen na své zásluhy. Například to, s jakým nasazením, dravostí a vášní zahráli Root majstrštychy 666 a Píseň pro Satana, se dalo srovnat se zarputilostí, jež je nutná u adrenalinových sportů a zdolávání nejtěžších životních překážek.

U Törr šlo zase postřehnout, že koncertní verze jejich písní dostaly ještě větší rock´n´rollovější nádech. I to lze chápat jako pozitivum, protože vztah s fanoušky to ještě více posiluje. Navíc Root bodoval ještě před samotným setem, když bubeník Pavel „Paul Dread” Kubát věnoval bubenickou paličku malému chlapci, čímž mu udělal velkou radost.

Progres 2. (Foto: Jan Král)

Progres 2 na festivalovém koncertu ukázal, jak vypadá vysoká škola hudebního nadhledu. Tato formace soustředěná kolem kytaristy a zpěváka Pavla Váněho možná ani tak nehrála, jako spíše kreslila hudební obrazy a vyprávěla hudební příběhy. Toto uklidnění pro fajnšmekry sice těžilo ze své vesmírné minulosti, přitom to však byla velmi svěží minulost. Koncert měl spád, k čemuž přispěly také novinky z alba Tulák po hvězdách.

Touhu po svobodě a volnosti zdůrazňoval rovněž Vitacit, který nyní vystupuje se dvěma zpěváky, a to Danem Horynou a Fanym Stehlíkem, přičemž kapela se soustředí na písně z alb Vzhůru přes oceán a Máte se hnout. Nejenom však pouze na ně. Horynova neutuchající energie a jeho upřímná snaha zlepšit každého z nás, respektive nevnímat svět tak, že přijmeme bez rozmyslu všechno, co se kolem nás děje, jsou totiž natolik inspirující, že je nutné této kapele přičíst k dobru i tento fakt. Na druhé straně je pravda, že hity, jako například Zvony, Sybila, Lovec lebek či Já chci se ptát těch králů, neměly takový drajv, jako když je zpívá Miloš Doležal. Což je ovšem ovlivněno i tím, jak jsou tyto songy variabilní a jak lze k těmto hymnám tuzemské metalové scény přistupovat.

Publikum. (Foto: Jan Král)

Jako první do festivalové brány vstoupili Scars of the Insane (Aréna Stage) a následně Mean Messiah (Nádvoří Stage). Zmíněné kapely si libují v cyber/industrial metalových kompozicích, přičemž první jmenovaní, jež se zaměřili na prezentaci povedeného alba Dharma, však tíhli spíše k melodickému směru daného obsáhlého stylu, zatímco parta z Litoměřic preferovala zejména silové pojetí. Start to však byl povedený a přesvědčivý v obou případech.

Vydařenou tečku za letošním ročníkem pak napsali stále oblíbenější Forrest Jump, kteří opět využili zkušenosti nasbírané z turné s Traktorem, přičemž v jejich programu nechyběly skladby z loňského alba, tak ty ze starších opusů. Pro úplnost ještě dodejme, že se do festivalových dějin dále zapsali rovněž Bijouterrier a Hlahol.

Bijouterrier. (Foto: Jan Král)

Na třetím pódiu u Loděnice vypustili Slepí křováci džina rockové hravosti. A jelikož jednotlivé písně v koncertním provedení doprovázela i jistá punková odlehčenost, tak právě tato muzikanstká barevnost potěšila jak ty, kteří vyžadují hudební netuctovost, tak ty, kteří si přišli hlavně zaskotačit.

Následovala Sarkonia, jejíž tvorba je běžně vnímána jako melodický metal. Nicméně při důkladné analýze jejich skladeb dojdeme ke zjištění, že mnohé songy mají v dobrém slova smyslu jednoduchý snad i popový základ s poutavým ženským zpěvem. Neodolatelnost této šestice z Olomouckého kraje pak přináší právě spojení s metalovou drsností. Nejde však o protipól, ale o dva úhly pohledu na danou věc. Sarkonia tedy otevřela náruč svých emocí, které na jedné straně překypovaly vřelostí, ale na té druhé vybízely třeba ke svádění. Sarkonia je zkrátka kapela, jež dokáže otevírat duše.

Součástí festivalu bylo i finále hudební soutěže Líheň, do nějž postoupily polské formace Inclusion, The October Leaves, brněnští Where Are We Now a královehradečtí Sceletons. Porota nakonec vítězství přisoudila skupině Where Are We Now, v jejímž čele stojí charismatický nigerijský vokalista Lucky. A nutné podotknout, že to je přesně ten typ kapely, jež zaujme během pár vteřin. A už nepustí. V jejich indie-rockové tvorbě s prvky funky a jakousi africkou procítěností je prostě něco, co vyžaduje pozornost. Zdá se, že se na české scéně opět objevila skupina, jež se nespokojí s tím, že bude hrát „jako někdo před nimi“ a chce mít vlastní tvář. Chvályhodné. Druzí v Líhni skončili thrash-death metaloví Sceletons, bronz získali Inclusion, zatímco čtvrté místo obsadila The Octobes Leaves.

Při hodnocení festivalu nemůžeme opomenout ani povedený doprovodný program s outdoorovými aktivitami a bohatým vyžitím pro děti. Každopádně hitem byly zejména vyhlídkové lety vrtulníkem, což je bonus, který nenabízí každý festival. A je dobré zdůraznit, že se nad areálem létalo opravdu o sto šest.

Sečteno a podtrženo. Organizátoři Slezskoostravského Rock-Festu se opět posunuli blíž k festivalovým výšinám. Takzvanou domáckou atmosféru, jež je pro tuto akci charakteristická, udrželi a k tomu, což možná na první pohled nebylo zas tak patrné, namíchali opravdu rozmanitý a samozřejmě i chutný koktejl různých rockově-metalových žánrů. Zároveň si však uchovali prostor k dalšímu vývoji. Řeč je mimo jiné o tom, že Nádvoří Stage byla letos premiérově postavena na délku nádvoří hradu, a jelikož divácká kapacita vyčerpána nebyla, dá se do budoucna přemýšlet nad mnoha interprety, kteří by se tohoto úkolu k potěšení fanoušků jistě rádi zhostili. Inu, není nutný drastický skok dopředu, stačí se rozvíjet postupně, krůček po krůčku.

A ještě jednu věc zmiňme na závěr. Pozorný návštěvník si mohl všimnout, že se v hradním areálu nacházela velká reklama na blížící se MichalFest. Jasná to známka toho, že spolupráce a pomoc druhým se vždy vyplácejí.