Lakomec v Divadle Mír využívá komediálního potenciálu předlohy na úkor celkového vyznění

Slavná komedie charakterů nabízí ukázku výborně propracovaných charakterových typů, jejichž typické vlastnosti autor zvýrazňuje až do karikatury. Režisér Pavel Šimák Molièrův text na jedné straně proškrtal a na druhé rozšířil. Snížení počtu postav na škodu není, protože jsou zachovány hlavní postavy, které nesou děj. Dopsané pasáže jsou však motivovány spíše snahou o aktualizaci, případně slouží jako podklad pro komické situace vycházející z tvůrčí invence inscenátorů. Ne vždy jsou ke prospěchu celku a místy obrušují satirické ostří hry o hamižnosti.

Scéna Alžběty Hanzlové a kostýmy Davida Janoška jsou velmi vydařeným dílem. Janoškovy kostýmy napomáhají představitelům jednotlivých postav v jejich hereckém uchopení postav. Interiér, který Hanzlová na jevišti postavila, je plný scénografických fíglů a vychytávek, které umožňují v režijně-scénografické koncepci vytváření velmi překvapivých momentů.

Z inscenace Lakomec. (Foto: Jan Lipovský)

První část představení do přestávky je svým způsobem holdem velkému Molièrovi i oslavou žánru komedie typů, vycházející z italské commedie dell‘arte. Ta se stala pověstnou díky klauniádám, hereckým vsuvkám do děje vycházejícím z konkrétní situace a rozvíjejícím ji nadále ať už slovním, či situačním, pohybovým a akrobatickým uměním. Vrcholnou ukázkou této herecké disciplíny je výstup dvojice Čipery (postava vytvořená Pavlem Šimákem a spojující v sobě několik postav sluhů z Harpagonova domu) a Valéra (Michal Sedláček a Albert Čuba). Klauniáda obou herců o jednotlivých druzích pokrmů připravovaných pro svatební hostinu má kvality, díky kterým si ji diváci budou ještě dlouho pamatovat.

I v této části inscenace jsou však díky posunům ve výkladu postav jisté nedostatky. Rezignací na vyobrazení čisté lásky mladých milenců se inscenátoři rozhodli ve snaze o větší zábavnost zvýraznit erotické a sexuální motivy. Jde o krok směrem k podbízivosti. Ne že by pro sexualitu a erotiku v inscenaci Lakomce nebylo místo, to zcela jistě je. Záleží však na tom, slouží-li povrchní a místy až bezduché zábavě, či naopak k obohacení tématu jednotlivých postav a celkovému vyznění. V Šimákově režii bohužel platí to první. Většina návštěvníků Divadla Mír však zajisté takový druh humoru ocení.

Vladimír Polák jako Hapagon. (Foto: Jan Lipovský)

Lakomce Harpagona, jak již bylo řečeno, hraje Vladimír Polák. V jeho výkonu se střídají šťastnější polohy s méně vydařenými. Polák je silnější v pasážích, ve kterých zobrazuje Harpagonův charakter. Tam, kde se snaží vyrábět humor, kvalita jeho herecké kreace klesá. Dokladem je slavný Harpagonův monolog, ve kterém jinak velmi nadaný ostravský komik nedosahuje účinku nejslavnější části Moliérova textu.

Z inscenace Lakomec. (Foto: Jan Lipovský)

Postavy mileneckých dvojic Kleanta a Mariany (Robin Ferro a Kateřina McIntosh) a Valéra s Eliškou (Albert Čuba a Kristýna Lišková) jsou výrazně posunuty k větší komediálnosti. Všichni čtyři herci vhodným způsobem karikují vlastnosti svých postav, celkově však u nich jde o jisté zploštění způsobené opět hlavním akcentem na komediální grotesknost.

Z inscenace Lakomec. (Foto: Jan Lipovský)

Dohazovačka Frosina v podání Zdeny Przebindové je onou prolhanou a chamtivou skoro kuplířkou, jak ji Molière napsal, a herečka naplňuje Frosinino poslání v kontextu hry zdařilým způsobem. Anselm Vladislava Georgieva je pak nejpřesnější ze všech postav v pohledu na jejich úkol v komedii. Herec ji hraje úsporně a s velkým vkusem.

Michal Sedláček. (Foto: Jan Lipovský)

Kapitolou samou o sobě je Michal Sedláček v roli Čipery. Sedláček prokazuje svůj mimořádný herecký talent. Jeho výkon je plný pohybu, energie, velice dynamický a vrcholně komediální. V případě Čipery však nejvíce platí to, co se týká kromě Frosiny a Anselma i všech ostatních – totiž že méně snahy o humor za každou cenu by přineslo více umělecké kvality v celku. Postava se ztrácí v herci a tím mizí i z původního obsahu hry.

Druhá část inscenace po přestávce je již zcela koncipována jako řachanda z bulvárních komedií, ve kterých nezáleží na tom, čemu se publikum směje, hlavně když se směje. Využívány jsou odkazy na populární hudbu nejrůznějších žánrů, dojde dokonce na slavnou melodii Ennia Morriconeho z filmu Tenkrát na Západě. Ale to už jsme od Molièrova Lakomce nahony vzdáleni.

Síla Molièrova textu o lidské mysli ovládané touhou po penězích, která by mohla v dnešní době naplnit autorův záměr a upozornit na to, že slepá láska k penězům dokáže zničit toho, kdo jí podléhá, se z inscenace Divadla Mír vytrácí a zůstává jen povrchní zábava.