Černé sny a růžové můry jedenáctého ročníku Dream Factory

Deset minut zvukově světelné performance, která uzavírá páteční program Dream Factory, mi bohatě stačí, ale není úniku, blondýna u brány nemá klíče, noční můra divadla bez herce násilně pokračuje.

Kračun. (Foto: Lukáš Horký)

Není to snad ďábelská pomsta za doktora Faktoryho (pseudonym kolegy Mottýla), jehož retro-ostravské příspěvky se letos tak nevysvětlitelně ztratily ze stránek festivalového zpravodaje Snář z továrny? Sobota tak ještě více ukazuje na propastný rozdíl v pojetí divadla.

Dej nám Pán Bůh parodii

Ano, i tak obdivovaný festival Dream Factory má své noční můry, zvláště v okamžiku, kdy dojde potřebný materiál a mnohé kusy vypadají, že nebylo z čeho vybírat. Anebo jde jen o nošení mazutu do továrny, která ve své vlastní ostravské podstatě plodí neméně vzrušující divadlo?

Je vidět, a to hned v úvodním zahajovacím dnu přehlídky, že vítězné „Divadlo roku“ Pod Palmovkou přepíná na kanálech vyhořelé fantazie seriály Twin Peaks (Poslední důvod, proč se nezabít), Beverly Hills 90210 (Pusťte Donnu k maturitě!) popřípadě si pustí Vymítače ďábla (Něco za něco). Zdá se, že Tomáš Dianiška, tajnosnubná nevěsta letošní ostravské sezóny, dal již této továrně to nejlepší, takže bezručovské Transky, body, vteřiny nebo aréňácký Komiks jsou tak minimálně o třídu výše. Je dobré, že se díky Dream Factory můžeme o tomto faktu přesvědčit na vlastní oči, aniž by bylo nutno jet až někam do Prahy.

Inscenace roku Něco za něco v páteční večer dílčími momenty překvapí, vždyť koho by napadlo, že se starý dobrý klasik dá vykládat jako návštěva posedlé jeptišky v pornoshopu! Diváci jsou uneseni, řada jich ale dopředu raději odchází. Zato třeba Donna upadá do seriálové šedi rutinních klišé, které napadnou kteréhokoliv středoškoláka. Maximálně pobaví interaktivní bojůvka v předsálí s herci coby demonstranty s cedulemi, jejich nápisy ale zklamaně dokazují, že o současný stav naši země tady právě nejde.

Demonstranti z Berverly Hills. (Foto: Lukáš Horký)

Tohle divadlo se skutečně pase jen na seriálové tvorbě komerčních kanálů. Odpovídá tomu i stav porevolučního Československa, reflektovaný v Dianiškově satiře coby připomínka uplynulého třicetiletí. Nic lichotivého, ale to už přeci dávno víme, proč to donekonečna omílat?

Tak nám zabili Okamuru, aneb divadelní bezmoc

Stejný model nastává  v případě Kanibalek: Soumraku samců od Davida Drábka. Mistr je přítomen osobně v hledišti. Na rozdíl od vytáhlého Dianišky nehraje, ale jeho zášť vůči české kultuře je cítit neméně silně jako právě u Palmováka. Ač není jasné, kdo opisuje od koho, postupy mají stejné. Jeden nám nabídne zastřeleného Karla Gotta, druhý rozstříleného Okamuru nebo rozčtvrceného Václava Klause, který s chutí požírá svou dolní polovinu těla.

Václav Klaus v Kanibalkách. (Foto: Lukáš Horký)

To už ale přece taky víme, že právě tihle pánové nemohou získat naše sympatie, tak proč jim ještě pomáhat na jeviště? Pak jsou tady Soukromé rozhovory, přiznaná inspirace loni stoletým enfant terrible severského filmu Ingmarem Bergmanem. Výjevy ze Scén z manželského života etc, divadlo opět zatoužilo těžit z filmu, na samotném výsledku je ale nejzajímavější průběžné balení koberců na scéně Kupelek. Ani netuctová svlékací scéna nebo simulovaný předčasný orgasmus na výsledku nepřidá.

Téměř všechny inscenace jsou provázeny diskusemi, které moderuje Veronika Štefanová. Publikum je sice zvědavé, leč ve výsledku vlažné a sotva položí dotaz, popřípadě se svěří, jak bylo dojato, třeba v případě sexshopu z Něco za něco anebo z hypnotické spirály v Posledním důvodu, proč se nezabít. Tyto dílčí diskuse měly tendenci vyvrcholit v tématu Divadlo je moc. Není tady ale najednou v tomto ročníku až příliš mnoho důkazů, že divadlo je i bezmoc?

Diskuse

Ano, divadlo může být moc, a někdy se stane, že umožní zapomenout na všechny výše jmenované noční můry. Dream Factory berme jako vzorek, zprávu o stavu. A ten stav pro českou scénu (ostravské inscenace nechme bez komentáře) nevypadá nejlépe. Naštěstí je tady Slovensko, země, o které, jak se dovídáme na diskusi, pociťuje na vlastní kůži politickou zlovůli a „cenzuru peněz“. Tím je myšleno záměrně neudělování dotací.

Cenzuru je znát i v Česku, zde se ale zatím omezuje na nedostatek invence, čemuž nasvědčují v podstatě konvenční režie všech výše uvedených nočních můr, zvláště Kanibalek nebo Donny.

Slovenský Nosferatu

Vrcholem a symbolickým růžovým snem letošního Dream Factory se tak prozatím stávají slovenské inscenace Stalker a Americký císar o uprchlické krizi v 19. století. Stalker je dobře známá záležitost, kdy divadlo opět těží z filmové konvence, ovšem Teatro Tatro svým totálním divadlem opakovaně boří veškeré konvence a ukazuje, jak se dá mávnutím proutku vyčarovat pod Jantarovou stezkou na Hlubině třeba oceán se žraloky. Tady divadlo ještě nerezignovalo na uplatnění všech svých magických schopností a být při tom znamená kolektivní rituál.

Z inscenace Stalker. (Foto: Lukáš Horký)

Něco podobného nabídli i tvůrci z Divadelného  ústavu Bratislava, Študio 12 ve spolupráci s Divadlem Pôtoň. Pro představení v industriálním syrovém prostředí těžní věže v noci vyčarovali fascinující svět chudoby, naivity a iluze konce 19. století. Haličští židé tady prchají do Ameriky, kde nacházejí otřesnou práci v továrně s olovem. Továrna do továrny, chtělo by se zvolat, ať žije Dream Factory!

Aby byla iluze co největší, přivezli s sebou tvůrci dvě tuny vlastní půdy, což už připomíná odhodlání upíra Nosferatu, kdy také Drákulovi umožní úspěšné turné teprve vlastní rakev s neposvěcenou půdou. Opět se přitom jedná o adaptaci knižní předlohy. Dramatický text je na divadelním festivale velkou vzácností.

Z představení Aluminiová královna. (Foto: Lukáš Horký)

Podobný a neméně silný zážitek pak nabídla Aluminiová královna z MeetFactory v asi nejdepresivnějším místě celé Hlubiny, ve Sklípku. Také tady se objevily typické rysy dnešního alternativního divadla, jistá minimalizace herce do pouhé role komentátora, v herectví s hutným projevem Johany Schmidtmajerové a za přispění autentické čečenské stopy v případě účasti Sijedy Azarové, důraz na výtvarnou koncepci a dramatizace již dříve publikované literární předlohy.

Na jevišti vyrostla pozoruhodná černá hmota, zdálky připomínající jemně drcený antracit, ve skutečnosti granulovaná pryž. Váží tunu a herečka ji z větší částí během představení přeskupí.

Ve spojitosti s drsným tématem čečenské války, vyprávějícím o tom, že je třeba poddolované území vyrabované ďábly (Rusy) zatopit, aby se nepropadlo, to byl ďábelský dramaturgický tah šéfa této mašinérie Tomáše Suchánka. Co silnějšího nabídnout než divadlo tady a teď, divadlo, které v sobě zrcadlí i tu špetku ostravských reálií bývalého poddolovaného území?