Plastic People jsem učil zpívat anglicky, vyprávěl v Lese kanadský překladatel Paul Wilson

Zaplněný sklep. Na židličkách omladina i staré máničky. Aktivisté zachraňující komín Strakáč, pořadatelé aktuálních protivládních demonstrací, muzikanti a vůbec bohémové. Tak početné publikum ještě pořad Na Posedu s Jakubem Chrobákem v Absintovém klubu Les nezažil. Doba je holt nahnutá a staří disidenti opět táhnou. Aby nám připomněli, jaké to je postavit se autokratům. Zatím jen přihořívá, ale je třeba se připravovat i na případný požár, který svým dýmem může v příštích letech pořádně přidusit demokracii.

Překladatel, spisovatel, publicista a hudebník Paul Wilson patří k legendám disentu z počátku normalizace. Oproti českým opozičníkům to měl ale jednodušší, coby vlastník kanadského pasu se mohl kdykoliv vrátit na Západ. A jak se vůbec dostal do Československa? „To je na dlouhé povídání. Studoval jsem v Londýně a pracoval na dizertační práci o Orwellovi,“ rozvyprávěl se v klubu Les. Nechápal však, že v orwellovském Československu mohou vznikat tak skvělé filmy „nové vlny“, třeba snímky Lásky jedné plavovlásky nebo O slavnosti a hostech. „To bylo něco, čemu jsem absolutně nerozuměl. Všichni jsme měli dojem, že Československo je jeden z nejtvrdších režimů na východě Evropy, ale přitom jste tu natáčeli doslova podvratné filmy.“

Paul Wilson a Jakub Chrobák.(Foto: Monika Horsáková)

Když v Londýně potkal dva české inženýry, slovo dalo slovo, načež se vykašlal na studia a rozhodl se do orwellovské země osobně podívat. A nějakou dobu tam učit angličtinu. Psal se rok 1967, poměry v Československu se uvolňovaly a kanadský kantor byl vítaný. Práci získal v Brně a do moravské metropole mířil přes Znojmo: „První den v této zemi si velice jasně pamatuji. Vešel jsem do nějaké hospody, a tam šílený smrad, šílená špína. A když jsem si na záchodě prohlédl zeď, byl tam vyrytý hákový kříž a vedle něho rovnítko a srp s kladivem. To byl jeden ze základních poznatků Orwella, že komunismus je stejný jako nacismus, a tady jsem našel důkaz hned na prvním záchodě.“

Paul Wilson v klubu Les prodával i biografickou knihu Bohemian Rhapsodies, v níž jsme si dovolili nalistovat ještě podrobnější popis jeho šoku z reálného socialismu. Ve znojemské hotelovém pokoji, v němž přespal, našel podivný přístroj. Takzvaný rozhlas pod drátě. „Na poličce nad postelí stál jeden z nejkurióznějších rozhlasových přijímačů, jaké jsem kdy viděl. Vypadal jako stará dřevěná hrací skříň, ale neměl žádné ladění a jen jediný knoflík. Stejně jako televizory v Orwelově Oceánii se tohle rádio dalo pouze ztlumit, ale ne vypnout.“

Návštěvníci lesního podzemí se pochopitelně těšili hlavně na Wilsonovy zážitky, když se v roce 1970 stal členem skupiny The Plastic People of the Universe. Seznámení s kapelou přecházelo brněnské setkání se členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, konkrétně s Karlem Neprašem a Janem Steklíkem. Ti ho zavedli do pražské knajpy U Křížovníků, kde potkal také Ivana Martina Jirouse, manažera Plastiků.

Paul Wilson v roce 1972. (Foto: archiv)

„Repertoár kapely se napřed skládal čistě ze skladeb Velvet Underground. Jeden z mých úkolů tak byl odposlouchat Velvety, přepsat slova, a pak zpěváky naučit, jak to mají vyslovovat.  To už jsem žil v Praze, a abych zapadl do kapely, nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a vousy,“ vzpomínal, zatímco pivo v lesním výčepu teklo proudem. Wilson ale nemínil Československo opustit ani za normalizace. „Zažil jsem svobodné pražské jaro v roce 1968, kterému ale třeba Jirous vůbec nevěřil, považoval to za boj komunistů o koryta. Pak přišla okupace, a já chtěl vědět, co to udělá s lidmi a jejich charaktery.“

Paul Wilson by v Československu klidně prožil celou normalizaci, tak hrdý byl na pražský disent, v němž mu bylo dobře. Jenže v roce Charty 77 byl vyhoštěn. „Oficiální důvod vyhoštění jsem se nikdy nedozvěděl, a dokonce mi nějaký úředník tvrdil, že to s Plastiky nemá nic společného. Když mě v květnu 1977 vyslýchala StB, aby zjistila, za kým stojím, řekl jsem těm pánům, že Charta je skvělá, a že by ji měli sami podpořit.“

Pak jednoho dne přijelo auto a Wilson pochopil, že bude opravdu vyhoštěn. Kdyby byl československým občanem, skončil by v base, to si samozřejmě uvědomoval. Doma v Kanadě se proto až do sametové revoluce věnoval všestranné pomoci československému disentu. A založil vydavatelství Boží Mlýn, v němž už v roce 1978 vydal první album Plastic People s názvem Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Na první desce ho přitom nejvíce zaujala píseň Podivuhodný mandarin s textem Egona Bondyho. „Až vyčerpáš se v čtyřicítce a budeš celá hin /poznáš že život je jenom boží mlýn,“ zpívá se v té skladbě. Paul Wilson je svěžím sedmasedmdesátníkem.