Rozpačitý Janáček, sentimentální Prokofjev a strhující Rachmaninov. Na prvním koncertě MHF Leoše Janáčka se děly věci

Zahajovací koncerty mají vždy jakýsi neznatelný pel výjimečné události, která se prostírá ve vzduchu a neznatelně utváří atmosféru plnou očekávání, emocí a radosti. Zahájení tak velkého festivalu je vždy událostí par excellence, samozřejmě nechyběla česká státní hymna Kde domov můj, letos ve velkolepém a kompaktním zvuku SOČRu. Úvodní slovo bylo tradičně svěřeno Jiřímu Vejvodovi, který s typickým mistrovstvím zkratky nastínil základní atributy programu a pilíře festivalu. Nechyběl pochopitelně festivalový prezident Ivan Ženatý, jehož projev byl letos trochu škrobený, tradičně promluvil i primátor Ostravy Tomáš Macura, který shrnul se svým typickým patriotismem všechno důležité, a mohlo se začít.

Dirigent Kristjan Järvi. (Foto: Martin Straka)

Janáčkova Sinfonietta je položkou, jež nemůže na zahajovacím koncertu nikdy chybět. Bez ní by ztratil svou tvář, profil a vizi. Sinfonietta je erbovní kompozicí hukvaldského génia a její provedení bylo svěřeno do rukou estonského dědice dirigentské dynastie Kristjana Järviho. Ten už v úterý dopoledne během besedy v diskuzním Centru PANT poznamenal, že Janáčka mají čeští muzikanti v krvi a záleží na dirigentovi, co nového dokáže do jeho díla vnést. Při vší úctě k zajímavým názorům Järviho si myslím, že právě Janáčkovy eruptivní a interpretačně i posluchačsky vyzývavé skladby se vzpírají něčemu zakořeněnému a typizovanému a jsou výzvou pro všechny muzikanty nehledě na národnost. Možná proto dirigent příliš neřešil výstavbu monotematické první věty, do jejíž zvláštní formy vstupují nejprve žesťové nástroje sestávající z 9 trubek, 2 tenorových tub a 2 basových trubek, ke kterým se přidávají ještě čtvery tympány. Slavnostní zahájení Sinfonietty bylo tempově mdlé a provedení chyběl větší entuziasmus a přesnost.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Martin Straka)

Pojetí dirigenta Järviho zpočátku nevytvářelo dojem osobitosti a pochopené janáčkovské interpretace. Allegretto vyznělo až příliš jako obehraná deska, která navíc tu a tam měla jemné nedostatky v intonaci žesťových souzvuků. Lépe už na tom byla druhá věta, v níž se ozvalo mnoho překrásných momentů zejména díky orchestrálním hráčům. Figurace klarinetu a houslí, motiv fagotů i zářivé Maestoso v trubkách vyzněly báječně, stejně tak elegantní a čitelná byla harfová arpeggia a přesně synchronní pizzicatta posledních taktů. Koncentrovanou souhrou oplývalo i následující Adagio se zdařilými prostřihy basklarinetu a tuby.

Mazlivě vyznělo sólo anglického rohu a ohleduplně přelévání myšlenky do hoboje, basklarinetu, fléten a dalších nástrojů. Čtvrtá věta nepostrádala razantní strohost jednoduchého tématu v trubce, dobře zafungovala i gradace před finální větou. Jeho slavnostní, hymnický charakter se podařilo evokovat zdárně v zářivé zvukovosti, v závěru ovšem opět několikrát s nejistou intonací. Přínos Järviho v této Janáčkově skladbě jsem vnímal v zajímavém vypíchnutí některých nástrojů nad orchestrální plénum, SOČR hrál znamenitě, výkon však místy narušovaly intonační výkyvy a neprůkazná tempová a dynamická výstavba. Suma sumárum: nebyl to špatný začátek, ale na festivalu býval k slyšení i přesvědčivější Janáček.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Martin Straka)

Druhou skladbou večera byl Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10 Sergeje Prokojfeva. Jednověté, zhruba čtvrthodinové dílo je považováno za jeden z pilířů klavírní literatury 20. století. Zdánlivě drobné rozměry klamou, partitura je napěchována opulentní motorikou, tokátovou asertivitou a skutečně revoluční rytmicko-melodickou invencí. Když teď v klidu a tichu domova opět prohlížím partituru prvního koncertu, jejíž dynamicko-agogický plán doslova překypuje podrobnými znaménky o crescendech, diminuendech, ritardandech, staccatech a kulminačních vrcholech, zdá se mi, že provedení Jana Bartoše, byť bylo značně osobité, jakoby mírně zůstalo někde v „půli cesty“.

Jan Bartoš. (Foto: Martin Straka)

Po dynamické stránce se jeho interpretace nesla převážně v tišší a střední hlasitosti, díky čemuž místy doslova splýval s orchestrem. To je ale v rytmicky složitém pásmu této skladby naprosto běžným jevem, Bartoš se více soustředil na kantabilní vedení frází a snažil se potlačit ryze technický aspekt častých běhů a virtuózních pasáží. Současně však eliminací interpretační „dravosti“, akcentace a zvrásněné dynamiky došlo ke zvukovému stereotypu. Byl to Prokofjev bez většího drajvu, rafinovaných tektonických zvratů a výrazových překvapení. Lépe si Bartoš vedl ve svém tradičně poutavém modelování klavírního úhozu, jehož barevnost byla v díle ruského bouřliváka nádherná a zvukově vytříbená.

Možná pojetí Jana Bartoše směřovalo k filozofické výpovědi či intimně osobnímu diskurzu, jenž upoutal spíše kantabilními ploškami a body, které pro mne osobně v celkové tektonice postrádaly dostatečně kontrastní princip a místy i preciznější souhru. Jak nedávno řekl jeden můj známý a velký znalec Prokofjeva: přistupovat k Prokofjevovi ryze intelektuálně, je samo o sobě intelektuální chybou. Výborně si klavírista počínal v části Meno mosso a v lyrických pasážích, v nichž vynikly bohaté odlesky jeho barevného úhozu. Dirigent Järvi u dirigentského pultíku předvedl zajímavé pohybové kreace (nechyběly výskoky a „rockové“ grify), bylo zřejmé, že si hudbu užívá, překvapil též některými detaily v orchestrálním plénu. Škoda jen, že i přes intenzivní posluchačský ohlas Bartoš nezahrál ani jeden přídavek, jakkoli byl tolikrát vyvolán zpět na pódium.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Martin Straka)

Závěrečná skladba večera byla skutečně vrcholným ohňostrojem orchestrálních barev a instrumentální preciznosti. Sergej Rachmaninov se poslední dobou dostává stále častěji na programy koncertů také jako skladatel symfonických děl, nejen instrumentálních skladeb a klavírních koncertů. A je to moc dobře, protože si to opravdu zaslouží. Geniální talent tohoto skladatele byl rozpoznán záhy, na konzervatoř vstoupil v pouhých devíti letech! Více mu dal až jeho bratranec a slavný klavírista Alexander Siloti a skladatelé Tanějev a Arenskij. Konzervatoř absolvoval v 18 letech vlastní operou Aleko a takto by se dalo pokračovat. Je obtížné pochopit, proč se z jeho více než 50 opusových čísel hrají téměř výhradně jen klavírní koncerty, Rapsodie na Paganiniho téma a klavírní kompozice. Janáčkovu festivalu a dirigentu Järvimu se SOČREM patří velké uznání a dík za to, že na program zahajovacího koncertu zařadili právě Rachmaninovy Symfonické tance, op. 45.

Dirigent Kristjan Järvi. (Foto: Martin Straka)

Ve třech větách Rachmaninov koncentroval doslova destilát svého skladatelského umění. Non allegro vyniklo sevřenou zvukovostí smyčců s celou řadou nádherných sólových výkonů v deších. Andante con moto měl nádhernou agogickou výstavbu, excelentní žestě, překrásné houslové sólo a nádherné kontrasty v dynamice. Finální Lento assai – allegro vivace zaujalo dramaticky gradovanou rytmikou, gejzírem orchestrálních barev, které si Järvi podřídil své umělecké vizi. Rachmaninovy tance zářily všemi odstíny, nechyběla typicky ruská melancholická zádumčivost a folklorní názvuky, na jiných místech střídaná patetickou, eruptivní zvukovostí, která se stala (vzhledem k době vzniku skladby) inspirací autorům filmové hudby následujících generací (podobně jako hudba skladatelova předchůdce Alexandra Borodina). Dirigent Järvi se v Ostravě představil jako velký sympaťák a pestrým podnětům otevřený člověk. Jeho projev je nestandardní, živelný a upřímný, dokáže zaujmout a strhnout svým entuziasmem. Ne vždy se mu však podařilo přetlumočit své myšlenky také do transparentní hudební výstavby a místy zůstalo jen u filozofování. V závěrečné kompozici SOČR ukázal v maximální míře své vrchovaté interpretační kvality. Rachmaninovova skladba vyvolala velké nadšení, které bylo po zásluze odměněno energickým a mohutným potleskem vestoje.