To není vrt, to je zadnice, tu má bezďák stejně jak muž z radnice, reaguje Milan Krupa na kritiku v Ostravanu

V recenzi mimo jiné stálo: „Krupa většinou píše, co mu slina přinese na jazyk, takže je na redaktorech, aby oddělili zrna od plev.“ Nekritizoval jsem tedy básníka samotného, ale vytýkal jsem redakci Protimluvu, že otištěný výběr z Krupy mohl být edičně lépe připraven. A padla také poznámka, že některé v Protimluvu vydané „upocené“ básničky měly raději zůstat jen v rukopise. (celá recenze zde)

Krupa reagoval napsáním několika nových textů, které mi postupně házel do poštovní schránky. A vždy měly stejný název: „Upocená rýmovačka“. Některé byly lepší, jiné horší. K těm otisknutelným patří třeba tento:

UPOCENÁ RÝMOVAČKA 

Prd a prd a prd
ta díra vzadu – to není vrt
to je zadnice
tu má bezďák – stejně jak muž z radnice

Následně jsem se Milanem Krupou sešel a diskutoval. Tak jako už tisíckrát. A rovněž jsem si zapůjčil jeden z jeho pověstných sešitů (deníků), ten poslední a ještě nedopsaný, abych z něho vylovil pár textů, které čtenářům Ostravanu přiblíží jeho „potíže s tvorbou“. A vůbec se životem. Býti básníkem, a to navíc insitně upřímným, přičemž trvale žít v maloměšťácké díře jménem Hlučín, to je totiž velký boj.

Rukopis Milana Krupy.

Krupa často používá vulgarismy. Někdy naprosto oprávněně, jindy zcela zbytečně. A je právě na editorech jeho tvorby, aby poznali, kdy vulgarismus snese tisk. A kdy už jde spíše o „fekální poezii“, jak podobným veršům říkal Krupův gymnaziální učitel. „Slova sama o sobě nejsou sprostá ani slušná. To teprve slova užitá v konkrétní řeči takovou hodnotu nabývají. Slova být sprostá nedokáží, potřebují k tomu člověka, který je použije, nebo naopak zneužije,“ píše v jednom ze svých sloupků pro Revolver revue básník a Krupův přítel Petr Hruška.

A tohle je malý výbor z posledního básníkova sešitu.

*

POTÍŽE S TVORBOU

Do piče
volejme topiče
ať nám zatopí
ať nás svět pochopí

(17. února) 

*

Psaní mám rád. Je to terapie, ventil, úleva.

(22. února)

*

Jestli je nějaké záhrobní nebe, chtěl bych se tam jednou dostat. Do pekla nechcu.

(24. února)

*

Téměř dozněl můj básnický hlas
a nové nápady už nenajdu as.

(8. března) 

*

„Narodil ses? Dobře ti tak,“ tohle mi řekl Vašek Konšelík, když jsem pracoval na vrátnici a slavil tam osmadvacáté narozeniny. (11. března)

*

Abych zahnal depku
nasadil jsem čepku
na tu moji lebku

(6. dubna)

*

Dnes jedu do Ostravy. Macháček mi předá nová čísla Protimluvu, kde vyšly i moje veršíky.

(15. dubna)

*

Za kariérou běžíš
a co na to Ježíš?

(15. dubna)

*

Patnáctého dubna mi Macháček předal nové Protimluvy a podaroval dvě stě korun.

(26. dubna)

*

Seděl jsem u piva na svém obvyklém místě a hleděl do prostoru a venku v zahrádce seděli chlapi a jeden říkal nasraným tónem: „On tam básní.“ Kdyby to řekl ve srandě, ale on byl nasraný, jako bych prováděl kdovíco. Přitom jsem jen seděl, hleděl a pil pivo. A nebásnil. V hospodě básním jen výjimečně. Howgh.

(26. dubna)

*

Nervy když tě žerou
lidi když tě serou
když se tě zmocní tíseň
napiš o tom píseň

(1. května)

*

Poslanec i velvyslanec
i ten nejposlednější psanec
všichni dělají sranec

(23. května)

*

Profesor Adámek, učil nás ruštinu na gymnáziu, použil jednou výraz „fekální poezie“.

(23. května)

*

„Zbytečně se strašiš,“ řekl mi dnes táta.

(23. května)

* 

Mít lásku k bližním
tomu se někdy úspěšně blížím
a někdy jsem zas plný zloby
a do hlav bych jim tloukl skoby

(25. května)