Multimediální umělec Marek Pražák vystavuje v opavském Obecním domě průřez svou tvorbou

Už při vstupu do výstavní síně prožíváme nepříjemnou blízkost a až vtíravý atak jednoho ze zavěšených obrazů. Nemáme šanci se ani nadechnout, naladit se a obhlédnout celek instalace a už jsme v tom až po uši.

Tak malý výstavní prostor tíhu Pražákovy výpovědi nějak nemůže unést. Množství vystavených děl v kombinaci s velkým formátem je ve výstavě zcela neadekvátní. Tíha zaplněnosti láme vaz soustředění. Chybí tak základní věc jako jsou odstupy, které by umožňovaly číst povětšinou zběsilé a zbytnělé vizuální výpovědi.

Z výstavy Marka Pražáka. (Foto © OKO/Jakub Kožiál)

Je zde málo tichých míst, aby měl divák čas strávit emocionální karneval. Vizuální obrazy jsou navíc doplňovány básnivými texty. Jsou všude a divák v tomto sémiotickém lese neví kam skočit dříve.

Většina prací je staršího data a většina již také spatřila světlo výstavního světa, takže mě napadá bláznivá otázka. Pokoušeli se Pražák s Kunzem o autorovu retrospektivu na tak malém výstavním půdorysu? Penzum vystavených děl by obhospodařilo leckterou velkorysejší výstavní síň.

Z výstavy Marka Pražáka. (Foto © OKO/Jakub Kožiál)

Z formální charakteristiky maleb, soch a kreseb je jasné, že Pražák je naléhavým autorem a tomu vlastně odpovídá i opavská instalace. Výstava nazvaná Polarity odráží jeden fakt, Marek Pražák je tvůrcem bez jasně definovaných hranic. Svůj kreativní potenciál rozprostírá do pole malby, kresby, sochy, objektů, videí, digitálních tisků, ale i hudby a poezie. Na jednu stranu to svědčí o jeho úžasné neutuchající živelné energii přetvářet žitý svět v umělecký komentář, na druhou stranu je někdy tato mediální roztěkanost na úkor kvality, která by se například v malbě mohla v čase konstruktivně posouvat.

Pražák je silně ukotven v magickém étosu Ostravy 90. let., kdy se její postindustriální prostředí začalo intenzivně (znovu) reflektovat a využívat jako surovina pro básnivou imaginaci všeho druhu. Od malby přes fotografii, performanci až k poezii. Ostrava, vytěžená, unavená, zdevastovaná a vysloužilá prostitutka se stala pro svůj obhrouble existenciální rozměr inspirativní předlohou ke komentáři života jako takového. A přítomna je právě i v básních, kolážích a malbách Marka Pražáka.

Z výstavy Marka Pražáka. (Foto © OKO/Jakub Kožiál)

Jenže upachtěné, upracované město je už pryč. Teď spíše pospává a pomalu tratí své obyvatele. Hledá samo sebe. Klopýtá, ale i sebevědomě plánuje. Výpovědi o jeho dřívějším drsném charakteru už jsou dnes prostě přežité a bezzubé. A to je z části i kamenem úrazu této výstavy. Mám pocit, že je spíše určitým archeologickým vstupem do již uzavřeného času a prostoru. Chtěl bych vidět víc. Víc komentářů, osobních posunů, více aktuální kritiky, anebo novou osobní cestu tvůrce. Vidím ale penzum starých témat i starých obrazů a soch.

Ale abych nevyvolával dojem, že výstava je jen o Ostravě, je potřeba zmínit i další přítomné polohy, a to jsou různé osobní reflexe, často utajované do surreálních kulis a básnivých imaginací. Velice zajímavá je pro mě mozaika vytvořená technikou digitálního tisku, nazvaná Krema story a svěží je také „rasová“ glosa United Colours od Czech Republic.

United Colours of Czech Republic. (Foto © OKO/Jakub Kožiál)

Dle mého je Pražák obecně lepším sochařem než malířem, a když se ujme ještě zcela jiného média, funguje to také dobře. V jeho drobných sochách jsou vepsané velké příběhy a emoce. Často v sobě nesou ohlasy dadaistických šklebů a postsurrealistických kompozic.

Výstava vás rozhodně nenechá klidnými. Jen v malbě nacházíme širokou formální mozaiku, od úspornějších, řekl bych až dekorativních barevných poloh, přes expresivně vyhrocené výrony emocí až k literárním naracím. Jeden ohromný obraz je dokonce vytvořen ze včelího vosku.

Pražák je dosti nezařaditelným solitérem, jak o něm mimo jiné píše v kurátorském textu Jan Kunze. S tím bych souhlasil. Nezařaditelná a kolísavá je ale pro mě i kvalita jeho samotného umění.