Jan Bartoš před zahajovacím koncertem MHFLJ: Klavírista a posluchač ve mně jsou různí lidé

Do Ostravy se vracíte potřetí, loni jste si zahrál na Hudebním maratonu Leoše Janáčka, v únoru pak beethovenovský program s Janáčkovou filharmonií. Méně se už o vás ví, že jste se v tomto městě narodil. Máte na Ostravu pěkné vzpomínky?

Ostravu mám v sobě hluboko. Než jsme se v mých jedenácti letech odstěhovali do Prahy, žili jsme v Krnově. Každý týden jsme dojížděli do Ostravy na hodiny klavíru k Markétě Vartové a na hodiny skladby k Janu Grossmanovi. Do Ostravy se vracím nesmírně rád.

Ostravané vás mohli slyšet na zmíněném Janáčkově hudebním maratonu, na němž jste přednesl téměř kompletní klavírní dílo hukvaldského génia. Janáčka jste nově natočil i na CD. Z čeho pramení vaše pojetí jeho originální hudby?

Při svém putování Moravou Janáček slyšel vynikající hráče na cimbál. Zvuk tohoto nástroje se pro něj stal zásadní inspirací při komponování klavírních děl. Janáček chtěl, aby klavír zněl jako „cimbál v plenéru“. Tomu musíte uzpůsobit práci s úhozem i časem. Jeho hudba má navíc často improvizační charakter. Měla by znít impulzivně, jako by vznikala právě teď.

Nyní se do Ostravy vracíte s dílem hudebního bouřliváka Sergeje Prokojfeva. Ten bývá považován za jednoho z největších skladatelů 20. století. Na koncertě přednesete spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jeho jednovětý Koncert pro klavír a orchestr Des dur, op. 10. Jak byste tohle dílo charakterizoval?

Tento koncert vnímám jako syntézu velkého romantického koncertu a rodící se moderny. Má velmi originální strukturu – jedenáct tempově různých částí je spojeno do jednoho celku ve volné sonátové formě. Tomu odpovídá trochu kaleidoskopický charakter díla.

V čem spočívá jeho obliba? Jde podle vás o posluchačsky vděčné dílo?

Ano, velmi. Je krátký, ale zároveň monumentální a plný velmi originálních nápadů. Vychází z Čajkovského a Rachmaninova, ale zároveň je prodchnutý sarkasmem a groteskou.

Co je na Prokofjevově koncertu naopak interpretačně ošemetné?

Vzhledem k množství tempových a výrazových změn se může stát, že koncert působí roztříštěně, jako slepenec na sobě nezávislých epizod. Klavírista musí najít nit a tu táhnout celým dílem.

V Ostravě budete hrát Prokojfeva na piano značky Steinway. Už jste na něj v minulosti hrál, vyhovuje vašemu naturelu?

Steinway je pořád nejlepší klavír na světě, ale v posledních letech tyto nástroje nemají úplně vyrovnanou kvalitu. Musí se o něj také velmi pečovat, jinak za pár let odchází, stejně jako každý špičkový nástroj v plném provozu. I když takový nástroj stojí až tři miliony, při plném vytížení hraje nejlépe pouze prvních deset let. Takový koncertní nástroj by se měl mít u všech organizátorů jako v „bavlnce“. Ostravský Steinway by měl být po generálce a o to více se na něj těším.

Prokojfevovy klavírní skladby jsou trvalou součástí repertoáru většiny klavíristů. Jak jste na tom s českými skladateli po Janáčkovi? Máte své oblíbence, které rád hrajete?

Z českých autorů věnuji nejvíce pozornosti klavírní tvorbě Miloslava Kabeláče. Podle mého názoru se většina české hudby 2. poloviny 20. století vyrovnává s odkazem Janáčka a Martinů bez toho, aby přinesla něco nového či originálního. V současnosti tu ale máme velmi silnou generaci skladatelů. Seznamuji se například se skvělým klavírním dílem Miroslava Srnky. K dalším výrazným osobnostem patří Ondřej Adámek, Šimon Voseček, Luboš Mrkvička, Jan Ryant Dřízal, Jakub Rataj, Miloš Orson Štědroň a mnoho dalších. Mnozí z nich jsou v zahraničí prováděni více než u nás. I když i to se začíná postupně měnit k lepšímu.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka letos přizval klavíristů několik. Vedle Sergeje Babayana to bude i další český rodák Tomáš Kačo, který se specializuje také na jazz a improvizaci. Jak jste na tom s těmito disciplínami?

Miluji upřímně hudbu mnoha žánrů, určitě se neuzavírám v klasickém světě. Mám rád free jazz, alternativní hudbu, post punk, no wave, industriál, minimalismus, ale i Boba Dylana, Davida Bowieho či Massive Attack. Mou nejoblíbenější kapelou jsou britští King Crimson.

Jak se daří vašemu festivalu a institutu Prague Music Performance, který v Praze pořádáte?

Být uměleckým ředitelem PMP považuji za velké štěstí. Nemusím se omezovat jako dramaturgové tradičních festivalů a ve své dramaturgii se mohu plně řídit svým vkusem. Festival jistě odráží šíři mých hudebních zálib, a proto se vedle sebe objevují jména jako Alfred Brendel, Brad Mehldau, Quatuor Diotima, Esperanza Spalding, Phantasm, Miroslav Srnka nebo Einstürzende Neubauten. Na 20. června chystáme zatím náš největší projekt. Po dvaceti letech do České republiky přijede jeden z nejdůležitějších hudebníků současnosti John Zorn společně s třiceti nejlepšími muzikanty z newyorské downtown scény a Praha zažije v jejich podání více než čtyřhodinový maraton. Na své si přijdou milovníci současné klasické hudby, jazzu, ale i hardcoru a noisu.

Provozujete vy sám také experimentální a avantgardní hudbu, nebo vás jen láká její rezonance a percepce?

Nemám na to nadání a nebaví mě poslouchat své vlastní výtvory. Klavírista a posluchač ve mně jsou různí lidé (úsměv).